Jeden z nejpopulárnějších francouzských herců 20. století oslaví letos v dubnu významné životní jubileum.
V úterý 9. dubna uplyne přesně 80 let od chvíle, kdy se ve městečku Neuilly-sur-Seine poprvé rozkřikl do světa malý Jean-Paul Belmondo . Narodil se jako druhé dítě do umělecké rodiny. Jeho otec Paul, který byl původem Ital, byl významným francouzským sochařem, kterého učil Rodinův žák Charles Despiau. Jeho matka Madeleine Reinaud-Richardová studovala malířství, ale po narození dětí opustila své výtvarné ambice a věnovala na plný úvazek svým dětem a podpoře manžela.
Malý Jean-Paul vyrůstal v prestižní pařížské čtvrti Denfert-Rochereau v blízkosti slavného Montparnasse. Již od útlého dětství to byl velký neposeda, který namísto učení vyváděl se svým starším bratrem Alain-Paulem mnoho rošťáren. Umění ho příliš nezajímalo a do otcova ateliéru docházel převážně proto, aby zde okukoval nahé modelky, které stáli jeho otci předlohou. Co však chlapec miloval, byl sport.
Nemoc změnila vše
Jean-Paul měl sport velmi rád a vedl si dobře skoro v každé sportovní disciplíně. Byl obratný, rychlý a soutěživý. Jeho oblíbeným sportem byl fotbal, který chodil vždy po škole hrávat s partou kamarádů. Jeho největší láskou byl však box, se kterým se chtěl v budoucnu i živit. V roce 1948 se proto přihlásil do boxerského klubu Avia. Rodiče tím příliš nepotěšil, ale byl šťastný, že může dělat to, co ho baví a že si někde může vybít svojí energii, kterou překypoval. O rok později však musel svojí krátkou boxerskou kariéru ukončit, jelikož onemocněl tuberkulózou.
Nemocného Jean-Paula poslali rodiče na venkov, aby se na čerstvém vzduchu rychleji zotavil. Odjel do oblasti Allanche na jihu Francie, kde trávil svojí rekonvalescenci a kde paradoxně objevil svojí touhu stát se hercem. Stalo se tak díky ochotnickému divadlu, které zde působilo a do kterého se zamiloval.
Po návratu do Paříže se přihlásil na kurzy herectví, které jej měly připravit k přijímacím zkouškám na pařížskou konzervatoř. Dostal se na ní na druhý pokus. O pár let později sice konzervatoř úspěšně dokončil, avšak s takovým výsledkem, který mu neumožňoval odstartovat úspěšnou divadelní kariéru. Stála za tím především zášť ze strany kantorů, u kterých byl pro svoji komediální a nezkrotnou povahu neoblíben. Jean-Paul byl velmi zklamaný.
Začátek filmové kariéry
Dle přísloví, že „všechno špatné, je pro něco dobré“, zkusil Bebel (tuto přezdívku získal od spolužáků na konzervatoři) štěstí u filmu. A udělal dobře. Právě u filmu mohl naplno zúročit svůj talent a popustit uzdu svojí energické a nespoutané povaze. Nebýt tohoto rozhodnutí, nepotkal by režiséra a scénáristu Jean-Luca Godarda, novátorského představitele francouzské filmové nové vlny, který jej obsadil do snímku U konce s dechem (1959). Tento film znamenal svým pojetím pro francouzskou kinematografii doslova revoluci a Jean-Paul stál u jejího zrodu. Bebelova kariéra byla odstartována.
V následujících třech letech se objevil v 16 filmech a jeho popularita strmě rostla. Dalším významným milníkem v jeho kariéře se stal film Cartouche (1962), od jehož uvedení se stal miláčkem nejen filmových fanoušků, ale i filmových režisérů a producentů. Své příznivce učaroval především svým přirozeným klaunstvím, spontánním svobodomyslným projevem a kaskadérskými kousky, při kterých se nenechával zastupovat. Svůj kaskadérský talent naplno předvedl již v roce 1964 v dobrodružné komedii Muž z Ria .
Bebelovy ženy
Jean-Paul se poprvé oženil již ve dvaceti letech, kdy pojal za manželku Elodii Constantin, se kterou měl následně tři děti – dcery Patricii (zemřela v roce 1994) a Florence a syna Paula. Jejich manželství trvalo 12 let a v roce 1965 skončilo rozvodem. Ke krachu jejich svazku přispělo nemalou mírou množství krásných žen, které se kolem sympatického herce hemžily. Po jeho boku se na filmovém plátně vystřídaly nejkrásnější herečky té doby - za všechny jmenujme Claudii Cardinal, Sophii Loren, Ginu Lollobrigidu či Raquel Welch. Po rozvodu s Elodií se jeho životními partnerkami staly Ursula Andress a poté Laura Antonelli.
Během své herecké kariéry natočil Belmondo více než 80 filmů. Přestože byl od přírody komikem, dokázal zahrát i role vážné či dramatické. K jeho typickým rolím však patřily především role charizmatických svůdníků a darebů. Za všechny jmenujme snímky Sympatický dareba (1966), Muž z Acapulca (1973), Zvíře (1977) či komedii Veselé Velikonoce (1984), ve které si zahrál po boku svůdné Sophie Marceau.
Zpět na divadelních prknech
O sladkou tečku jeho herecké kariéry se postaral jeho dobrý přítel Robert Hossein, který jej přemluvil k účinkování v divadle Marigny poblíž slavné Champs-Élysées. Zde měl možnost se opět postavit na scénu divadla, které tolik miloval. Zahrál si zde v roce 1987 roli Keana a o tři roky později Cyrana z Bergeracu . Svým hereckým výkonem si vysloužil velké uznání z řad veřejnosti i kritiků. Jeho úspěch byl satisfakcí za všechny pochybnosti, jež kdy kdo o jeho hraní měl.
V roce 2001 zasáhla všechny Bebelovi fanoušky smutná zpráva. Herce při pobytu na Korsice postihla mozková mrtvice. Jeho pravá polovina těla byla zcela ochrnutá. Nemohl chodit, psát a ani mluvit. I přes všechny obtíže a negativní vyhlídky se nakonec pomalu zotavuje a o rok později se dokonce podruhé žení s Nathalií Tardivelovou, s níž se v roce 2003 stal počtvrté otcem.
I přes svůj pokročilý věk se Jean-Paul Belmondo nevzdává a stále z plných sil bojuje se životem tak, jako za mlada se svými soupeři v ringu. Proto mu popřejme k jeho významnému životnímu jubileu ještě mnoho sil a především pevné zdraví.
