V šoubyznysu jste začínala jako dítě. Moderovala jste televizní pořad „Marmeláda“, hrála ve filmech, manžel Tomáš Plekanec zase odmala podléhal hokejovému drilu. Jaké dětství chcete dopřát Matyášovi – s povinnostmi, nebo bezstarostné?
To zatím nedokážu říct. Je mu teprve dva a půl roku, takže uvidíme, co se bude dít dál. Já jenom z vlastních zkušeností vím, že pokud chcete hrát, je výhodné začít brzy, protože zažijete generaci tvůrců, kterou po skončení konzervatoře nemusíte mít možnost poznat. Pracovala jsem s Martinem Růžkem, s panem Sovákem, točila s Ludvíkem Rážou, s panem Kachyňou… Vyrostla jsem na klasicích.
Ale brzký start má určitě i nevýhody?
Je pravda, že když začínáte s herectvím jako dospělá, nemusíte se přeřazovat z kategorie do kategorie a znovu defi novat sama sebe, což je docela dřina a obvykle to s sebou nese profesionální propad. Myslím, že daleko snadnější je rozhodnout se pro nějakou školu, vystudovat ji, ujasnit si, jestli opravdu chci dělat takové zaměstnání, a teprve pak se do něj pustit. Ale já bych zkušenosti, které mám, nevyměnila za nic. Byly nádherné.
Potkávala jste se s hereckými ikonami, s významnými režiséry, ale v dětském věku. Copak to pro vás mohlo mít takový přínos?
Myslím, že ano, že to udělá hodně. Vyrostla jsem pod taktovkou velkých režisérů a to člověka hodně vycepuje. Tam nebyl prostor na nějaké halabala odvedení práce. Musela jsem být připravená, vědět, o čem hraji, o textu ani nemluvě. Ale mně to takhle vyhovuje. Nejsem typ herce, který vede bohémský život.
Vidíte a já si myslím, že disciplínu a řád si neseme v genech, o zbytek se postará rodina. A vy jste v takové rodině vyrůstala. Dennodenně jste před sebou měla přiklad ve své ctižádostivé tetě a také rodičům o něco šlo. Podle mě jste dnes tolik zodpovědná spíš jejich přičiněním.
Já si myslím, že vliv rodiny se trochu přeceňuje. V dnešní době, kdy člověk tráví hodně času ve školce a potom ve škole, záleží spíš na tom, jestli škola s rodinou spolupracuje. Ta spolupráce vytváří to, co si v sobě kódujete pro život. Protože když tu školu rodiče popírají, je z toho zmatek. Ale já měla štěstí, že mě rodiče dali na jazykovku, která byla hodně přísná a učitelé měli autoritu. Pokud jsem natáčela, musela jsem si všechno bez pardonu doplnit a hned mě zkoušeli. Žádný individuální studijní plán nepřipadal v úvahu. Neumíš? Netočíš. Ale kdyby byla škola špatná, tak kdo vyhraje, škola, nebo rodiče? Nevíte, protože tam trávíte hrozně moc času.
Já vím, rodiče! Nedovedu si představit, že by pro mě cizí lidé mohli být větší autoritou. Můžu je respektovat, obdivovat, nacházet mezi nimi vzory, hodnověrnými jsou pro mne ovšem jenom rodiče. Ale pokud to máte takhle, pak vám asi nebude vadit poslat jednou Matyáše do celotýdenní školy…?
Tak to si teď ani nechci představovat!
No, když je podle vás jedno, kdo má na dítě vliv…?
Netvrdím, že je to jedno. Jenom říkám, že ve škole se odehrává velká část toho, co nás formuje. Jinak vůči školství mám samozřejmě výhrady. Určitě bych zavedla kratší výuku. Podle mě tam děti tráví strašně moc času a rodiče je skoro nevidí. A připadá mi, že jsme se učili příliš mnoho věcí, které nikdo z nás dál v životě nepotřebuje. Doufám, že než se Matyáš dostane do školního věku, tak se ten systém trošku změní a děti se už nebudou muset všechno biflovat nazpaměť. Podle mě je daleko důležitější umět poděkovat nebo třeba přiznat chybu než vědět, jakou zkratku má zinek. Ale možná se pletu.
Dokud jste žila v Praze, byla jste neustále pracovně vytížená, teď v Kanadě si zase na 100 procent užíváte mateřství. Jak tam vlastně vypadá váš obyčejný den?
Je to podobné jako tady, ale pracuji tam převážně v noci. Dělám prostřednictvím e-mailu rozhovory nebo přípravu na to, co se bude později odehrávat v Praze, protože kdybych s tím začala až tady, nestihnu to. Vstávám každý den v šest. A to je v Česku už 12. hodina, takže naskočím do rozjetého dne, což mi vyhovuje. Loni jsem takhle stihla připravit velké turné i desku.
Nasnídáte se?
Někdy. Snídám většinou ovoce a vymlouvám se na to, že je to zdravé, ale spíš nic jiného nestíhám. Vy jste vždycky zastávala zdravý životní styl.
Nepřitvrdila jste ještě v Kanadě?
Západ je péčí o zdraví a tělo úplně posedlý. Naopak, ubrala jsem. Já opravdu prošla všemi extrémy, jaké si jen člověk může vymyslet. Byla jsem vegetariánka, potom dlouho veganka, pak jsem se postupně vracela k masu… Prostě jsem zkoušela svoje limity, jako to dělám i u své práce.
Zkoušela jste svoje limity, nebo spíš co vašemu tělu nejvíc prospívá, za jakých okolností je nejvýkonnější a nejlépe funguje?
Ráda bych řekla, že to bylo takhle, ale ne, tak moudrá jsem nebyla. Jednoduše jsem jenom zkoušela, co vydržím. A vydržela jsem třeba jeden měsíc jíst pouze jablko a broskev denně, ale je to strašné, protože pak nemáte žádnou sílu.
Bylo vám to poznání k něčemu dobré?
Jenom k tomu, že jsem zjistila, kde je můj limit. (úsměv) Možná jste trochu předběhla dobu, teď jsou podobné detoxy běžnou až módní záležitostí. Tak v tom případě předběhla dobu moje babička. Ona do nás rvala zeleninu, ještě když byla takřka sprosté slovo. Dělala nám koktejly a smoothies a to se psal rok 1987. Děsně mi to nechutnalo a tajně jsem se ládovala sladkostmi. Ale asi do nás tu myšlenku zasela, takže jsem v tom pokračovala, i když už tady nebyla. K ozdravným půstům jsem se však ještě nedostala. Nemám na to dost odvahy, chyběla by mi energie. Matyáš má sedmnáct kilo, takže musím být silná a ne nějaká třasořitka, která ho ani neuzvedne.
Když přijde nemoc, řešíte to bylinkami, nebo dáte na klasickou medicínu?
Bylinkami se moc nezabývám, protože se v nich nevyznám. Ale já nebývám často nemocná, navíc když máte dítě, musíte jet nonstop. Akorát v divadle jsem z toho zaprášeného prostředí měla občas zánět dutin a nemohla mluvit. Ale všimla jsem si, že v Kanadě na každou prkotinu dávají antibiotika. Nejsou to prý takové dryjáky jako u nás, ale já k nim stejně nemám důvěru, protože mám za sebou ještě z Česka osobní negativní zkušenost. Něco mi předepsali, nestrefili se a já se z toho hrabala 3 měsíce. Nicméně když je nejhůř, je samozřejmě dobře, že tady jsou a pomůžou.
Když jste po porodu zhubla, prohlásila jste, že to nebylo zadarmo, že jste na tom zapracovala. Jakým způsobem?
Vždycky, když Matyáš usnul, jsem šlapala až 90 minut na chodícím pásu s hodně velkým sklonem do kopce. Maty se narodil v prosinci a už v únoru jsem točila klip, takže jsem věděla, že do té doby musím být fit.
Nechtěla jsem na plátně vypadat jako kulička, proto jsem nasadila takové tempo. Kolik jste v těhotenství přibrala?
Řekla bych, že až deset kilo. Ale přesně to nevím, protože v Kanadě se používají libry a já si to na kila nepřepočítávala. Vlastně se od těhotenství nevážím a je mi líp. Američané jsou neuvěřitelně vstřícní, ale taky povrchní. Vytvoří ve vás dojem nejlepších přátel, většinou za tím však nic není.
Jací jsou Kanaďané?
Něco mezi. Trochu Francouzi a trochu Američané. Váží si práce druhých, ale nejsou na první dobrou tak otevření. V tom jsme si malinko podobní. Jsme opatrnější a tajemnější.
Máte už mezi nimi kamarádky? Takové, kterým byste se svěřila i s osobními věcmi?
Samozřejmě. Když tam chodíte s dítětem na písek, skamarádíte se. Jsou to lidi, kteří bydlí blízko nás. A mám mezi nimi i hodně dobré přátele. Kdysi jste hrála ve francouzštině Dostojevského „Něžnou“.
Troufla byste si na podobné představení v Kanadě?
„Něžnou“ jsme hráli na předměstí Paříže a režíroval ji pan Morávek, kterého obdivuji a už od školy jsem s ním chtěla pracovat. Tou spoluprací se mi splnil sen. V Kanadě podobné tvůrce neznám, takže takové sny nemám. A ani na to nemám čas, věnuji se synovi a nechtělo by se mi od něj někam utíkat.
Ani do muzikálu?
Tak to už vůbec ne! Když jsem před třinácti lety nastoupila do „Starců“ na chmelu, říkala jsem si, že udělám tři muzikály a dost, protože moje duše byla činoherní. Nakonec jsem přesluhovala. V „Touze“ jsem hrála, protože mám ráda Dana Landu a jeho manželku Mirjam. „Ať žije rokenrol!“ jsem zase vzala kvůli Karlu Šípovi, který k němu napsal scénář. Nejdůležitější pro mě ovšem byly muzikály „Excalibur“ a „Tajemství“, všechny ostatní bych strčila do jednoho pytle. Herec za svůj život nenarazí na tolik zásadních věcí, které mu obohatí život. A já si je už možná vybrala.
A ve filmu? Zahrála jste si ve všech třech dílech „Babovřesk“, ale nemyslím si, že je to vaše vysněná role. Proč jste ji vůbec vzala?
Protože to byla krásná filmařská práce. Před „Babovřeskama“ jsem dělala několik docela náročných projektů s debutujícími režiséry. A pak najednou přišlo natáčení, kde nikdo netápal, každý věděl, co má dělat, a nejvíc režisér Zdeněk Troška. Ví, co chce, a má i metodu jak to z vás herecky dostat. A nekřičí na herce. Veronika Žilková někde říkala, že točit se Zdeňkem je jako pobyt v lázních, a ono to tak opravdu je.
Mívala jste vztahy s muži z umělecké branže, do manželství jste ale vstoupila s hokejistou. Jak vypadá soužití s profesionálním sportovcem?
Pokud je někdo tak disciplinovaný jako Tomáš, máte problém. Upeču rybízový koláč a on ani neochutná. Obdivuju Tomáše a ten jeho životní řád se mi líbí. Je totiž podobný tomu mému. Ale sem tam by si nějaké moje kuchařské dobrůtky dát mohl. (úsměv)
Lucie Vondráčková je česká zpěvačka, herečka a dabérka. Ve světě showbyznysu se pohybuje už od dětství. Posledních deset let se pravidelně umisťuje na předních příčkách ankety Český slavík. Jejím manželem je profesionální hokejista Tomáš Plekanec, se kterým žije v kanadském Montrealu. Mají spolu dva syny – Matyáše (4) a Adama, který se narodil v červnu 2015.
Foto: Jan Tůma, Vendula Fantová, Robert Smrž
Článek vyšel v časopise Moje Zdraví
