Stále intenzivně cvičíte pod vedením osobní trenérky jako před rokem?
Každý den si najdu na sport čas, ale je pravda, že cvičení v posilovně jsem se teď rozhodla trochu omezit. Potřebuji se postarat o svoje záda, která mě bolí čím dál víc, a tak chci posilovnu vyvážit hodinami pilates a jógy. Navíc jsem se teď zamilovala do tenisu, který také není na záda zrovna ideální. U něj chci ale zůstat.
Proč zrovna tenis?
S kamarádkou jsme se rozhodly, že spolu začneme sportovat a každý rok vyzkoušíme něco nového. Letos padla volba na tenis, který jsme ani jedna neuměla. Scházíme se s trenérem jednou týdně, ale zatím nejde o žádnou vážnou tenisovou lekci. Ale to je přesně to, co teď potřebuji. Baví mě běhat, soustředit se na míček a u toho si ještě užít legraci.
Z jakého důvodu rušíte lekci?
Tenis snad jedině když prší. Jinak jdu, ať se děje, co se děje. Už se mi stalo, že jsem přišla z večírku domů hodně pozdě v noci, a přesto jsem ráno stála připravená na kurtu. Já se totiž znám – jakmile si jednou řeknu, že nepůjdu, tak si i podruhé a potřetí vymyslím tisíc „dobrých“ důvodů, proč to nejde. Proto si i cíleně vybírám trenéry, kterým vadí, když hodinu odřeknete, a když to uděláte třikrát, rozloučí se s vámi.
Podléháte ve sportu tomu, co je zrovna moderní?
Vůbec. I v Turíně, kde bydlím, je v tomto ohledu celkem klid. Přestože je to město velké jako Praha, žije se tam tak trochu ve vesnickém duchu. Chodím sice na jógu, ale jde o uzavřenou skupinu asi deseti žen, které jsou už starší a cvičí ne kvůli tomu, že je to módní, ale protože to patří k jejich stylu života.
Sportují italské ženy rády?
Myslím, že je spíš zajímá, co mají na sobě, než jak se jim zlepšuje kondice. Bylo období, kdy byl v Itálii módní Power Plate, jenže na něm byly vidět hlavně vyumělkované modelky v super teplákách. Nezájem je poznat i v obchodech se sportovními potřebami. Zatímco v České republice seženete různé technické vychytávky a novinky, v Itálii mají převážně základní vybavení.
Máte v pohybu hranice, za které už nejdete?
Moje osobní trenérka, která je sportovní fanatička, se mi snaží ukázat všechno, co existuje, a já rozhodně nejsem proti. Jen občas ji musím brzdit, aby se zklidnila, že potřebuji dojít domů po svých. (smích) Dřív jsem hodně posilovala s činkami, ale pak jsem zjistila, že svaly můžu získat i jiným způsobem. Třeba pilates je dokáže krásně vytvarovat a vůbec nejsou nepřirozeně nafouklé. Začala jsem teď chodit na Gravity Pilates, což je podle mě velmi kvalitní cvičení, které skvěle chrání záda. Cvičí se na strojích, ale ačkoli většinou ležíte, třeba břišní svaly dostávají pořádně zabrat. Stojím si však za tím, že na všechno, včetně sportu, by si člověk měl udělat vlastní názor a neřídit se tím, co je zrovna trendy nebo o čem nadšeně vypráví některá kamarádka.
Jak jste jako malá holka zvládala hodiny tělocviku?
Hodně mě bavily míčové hry, ale takový výmyk na hrazdě byl postrach mých školních let. Vždycky jsem byla vyšší, a protože se učiteli nechtělo neustále přendávat hrazdu nahoru a pak dolů, při každém pokusu jsem se málem bouchla hlavou o zem. Po čase jsem se už hlásila, že mu budu dělat asistentku a pomáhat „prdelatým“ spolužačkám dostat se nahoru.
A jak to bylo po škole?
Odmalička jsem se hýbala, ale do ničeho jsem nebyla nijak zvlášť zapálená. Od patnácti jsem pak hodně pracovala a přiznávám, že nejsem ten typ, který, když má focení od šesti ráno, vstane v pět, aby si zacvičil.
Ani modeling vás nepřesvědčil?
Nechtěla jsem ho dělat za každou cenu. Vím, že kdyby mě na začátku kariéry odmítli kvůli kilům navíc, tak bych se na to vykašlala. Rozhodně bych nedržela žádné šílené diety ani nepila podivné gely, které o sobě prohlašují, že mají chuť řízku. Měla jsem štěstí, že jsem byla přirozeně štíhlá. Možná po dětech se to trochu zlomilo, ale tehdy hrálo hlavní roli to, že jsem se nelíbila sama sobě a chtěla s tím něco udělat. Dnes pohyb potřebuji víc než dřív, ale souvisí to i s tím, že mám víc volného času. Když mě čeká konkurz do nějaké kampaně, zůstávám taková, jaká jsem. Nemá podle mě smysl ze sebe dělat na týden vypracovaného svalovce. Důležité je, že jsem sama se sebou spokojená.
S čím ta spokojenost přišla?
S věkem. I když… Je pravda, že při pohledu na některé stejně staré kolegyně, které jsou díky plastickým operacím celé předělané, si říkám, že to neplatí u každého. To je ale podle mě jejich nikdy nekončící boj s komplexy.
Vy jste si s nimi poradila?
Prostě jsem je přijala. Měla jsem totiž komplexy z věcí, se kterými se nedalo nic moc dělat. Třeba mě trápila velká noha, protože s velikostí 41 jsem si před dvaceti lety moc hezkých bot nakoupit nemohla. Nebo široká žebra. K tomu mi řekli, že bych si je mohla nechat zlomit a následně zkrátit, ale do toho fakt nejdu. A pak ten můj pas, který není zrovna vosí, ani když zhubnu. Svoji výšku také nezměním, takže jsem to ve finále nechala být. V dospívání jsem se dlouho hrbila, nejdřív kvůli výšce, pak kvůli tomu, že mi narostla prsa. Teď už vím, že prsa jsou dobrá věc. Jenže ve čtrnácti to byl prostě průšvih.
Kdy jste si řekla, že mít prsa je super?
V době, kdy jsem se chtěla líbit a zjistila jsem, že prsa mi v tom dost pomáhají. (smích) Díky nim jsem získala i spoustu zakázek. Svého času jsem opravdu hodně fotila v plavkách. Dneska už je to díky retušování všechno trochu jinak. Stačí se podívat na některé modelky Victoria´s Secret. Na fotografiích mají v luxusním spodním prádle nádherně se dmoucí ňadra, ale když je potkáte v reálu, zjistíte, že jsou skoro ploché. Neříkám, že jsem proti retušování, ale to, co je vidět v časopisech, je potřeba brát trochu s rezervou. Jinak se ženy, a hlavně mladé holky zbytečně trápí falešným obrazem krásy, který v extrémním případě může vést až k anorexii či bulimii.
Pomohly vám fotografie od profesionála k tomu, umět ocenit svoji krásu?
To ne. Já si svoje fotky totiž moc neprohlížím. Myslím si, že jsem extrémně nefotogenická a mnohem líp vypadám naživo. I dost lidí mi potvrdilo, že na fotkách vypadám mnohem silnější než ve skutečnosti. Takže jsem si vlastně ve finále zvolila úplně špatnou práci. (smích) Možná se to změní, až jednou přiběhnu k novinovému stánku a koupím si časopis, kde budu na fotce vypadat stejně jako naživo.
Je nějaký fotograf, který to s vámi umí?
Ráda pracuji s Aničkou (Anna Mrázek Kovačič, pozn. redakce), která je autorkou i fotek do Diety. Při focení s ní je legrace a jsme vždycky rychle hotové. Hezké fotky, na kterých jsem to já i se všemi svými vráskami, mám od Standy Merhouta. K těm nejkrásnějším ale patří snímky od Patricka Demarcheliera, jednoho z nejlepších a nejznámějších módních fotografů. Jsou to starší snímky, na kterých jsem nahá a nemám skoro žádný make-up. Výsledek vypadá opravdu skvěle. Myslím, že tam tehdy podstatnou roli hrálo i to, že mu jako velkému profesionálovi už nikdo neradí a nechávají ho, ať si jde při focení vlastní cestou.
Naučila jste se během let poslouchat svoje tělo?
Hodně si všímám toho, jak reaguje na to, co sním. V poslední době jsem vypozorovala, že když si večer dám těžké jídlo, ve kterém je hodně masa, a k tomu třeba ještě skleničku červeného vína, druhý den ráno mám kruhy pod očima. Naopak když si dopřeji něco zdravého, je to v pohodě. Tím, že žiju v Itálii, to mám o něco jednodušší. Českou kuchyni tam totiž nevařím a těstoviny moc nejím. Často si připravuji zeleninové saláty s ořechy a také jsem se naučila dávat si každý den avokádo. Kdybych bydlela v České republice, bylo by to určitě mnohem horší. Důkazem toho je, že hned jak jsem přijela k našim, mi máma udělala kuře na paprice, což je moje nejoblíbenější jídlo. Neodolala jsem a dala jsem si ho rovnou se čtyřmi knedlíky.
Sledujete v televizi radši sportovní přenosy, nebo pořady o vaření?
Přiznám se, že pořady o vaření úplně nesnáším. V Itálii je naopak všichni milují. Dokonce jsem už dostala nabídku do kuchařské reality show. Všichni si tam totiž myslí, že umím skvěle vařit, a to jen proto, že vařím. Ano, vařím, protože doma jíme, ale jinak mě vaření moc nebaví. Co se týká sportu, baví mě sledovat hlavně olympiády, nejradši mám rychlé sestřihy z celého dne. Také si užívám závody ve snowboardu nebo skoky na lyžích. Ale třeba závody formulí? To je pro mě peklo. Je skvělé zajet si do Monte Carla a tam nasát atmosféru, ale u televize u toho usínám.
Baví sport i vaše syny?
Jsou to kluci, takže pořád kopou do míče, běhají a v létě jsou ve vodě. Ve škole mají bohužel sportu docela málo – jen 45 minut týdně, což mi vzhledem k jejich věku přijde jako nic. Louis chodil dřív na tenis, ale s tím skončil, protože mu přišlo zbytečné sbírat míčky za všechny holky v oddíle. (smích) Dádík chodil na kickbox, což ho hodně bavilo. Ráda bych, aby v budoucnu chodili na judo, protože si myslím, že bojová umění dají klukům hodně, hlavně co se týká disciplíny. Také bych si přála, aby se naučili hrát na nějaký hudební nástroj. Ne jako já na zobcovou flétnu, ale třeba na kytaru, na kterou se dá hrát všude. Chci jim toho ukázat co nejvíc, aby sami zjistili, u čeho nakonec chtějí opravdu zůstat.
A co když jeden z nich přijde s přáním stát se profesionálním sportovcem?
To by se mi moc nelíbilo. Dobře totiž vím, jak děsný je to život. Ono to sice vypadá krásně, ale ve finále začne ve dvanácti hrát profesionálně, a tím přijde o část dětství. Navíc pak nemá šanci v budoucnu dělat cokoli jiného, takže jeho život je trochu jednosměrný. Když si člověk odpustí představu, že si může díky sportu, jako je fotbal nebo tenis, hodně finančně vypomoci, tak si uvědomí, že stačí jedno špatné uklouznutí, a je konec. Ať kluci klidně lyžují, plavou, vyzkouší si, co chtějí, ale s radostí, a nejen s touhou po medaili. Nevadilo by mi, kdyby jeden byl doktor, druhý třeba architekt a po práci ať si klidně sundají kravatu a vylezou na skálu.
A co vy a adrenalin?
Nebezpečné věci nechápu a vidím je jako naprosto zbytečné. Měla jsem kamaráda, který stokrát skočil s padákem a byl v pohodě. Pak do toho jednou šel s manželkou, zatímco na ně dole čekala dcera. Manželce se nic nestalo, ale on nedopadl tam, kam měl. Našli ho o kus dál celého pomláceného a po týdnu v kómatu zemřel. To jsou věci, které opravdu nemám zapotřebí. Jinak mi ale nevadí překonávat sama sebe. Klidně vlezu pod studenou vodu nebo vylezu na horu, u které jsem si už v polovině myslela, že nemám žádnou šanci ji zdolat.
Co je pro vás největší motivace k tomu, to nevzdat?
Úplně nesnáším být poslední. Možná kdyby to někdo vzdal přede mnou.
Napnout síly a nepolevit. Máte to tak i v životě?
Zjistila jsem, že do té doby, než se člověk dostane do nějaké situace, si vůbec nedokáže představit, kolik síly má. Také jsem netušila, jak se některé věci dají ustát a kolik energie vám dokážou dát děti. A na rovinu, v porovnání s některými věcmi v životě je sport hračka. Myslím si, že všechno se dá ale zvládnout. Zvlášť když se člověk má rád a rozhodne se, že si nebude ubližovat. A to já nebudu.
Daří se vám to?
Mám to tak, že když ráno vstanu, tak se na kluky nemračím, ale usmívám se na ně. Většinou mi to jde od srdce, a když nejde, protože jsem měla blbý sen nebo těžký týden v práci, tak se stejně usměju. Oni totiž s mými problémy nemají vůbec nic společného. Navíc jsem zjistila, že je fajn se k úsměvu občas donutit, protože když se usmíváte, ve finále je všechno mnohem jednodušší. Najednou vám život přijde mnohem méně tragický. A hlavně mě nebaví schovávat se příliš dlouho za smutek. To bych ani nebyla já. V životě jsem už několikrát pochopila, že jsem bojovnice. *
Alena v říši pohybu
Oblékám se
„Myslím, že když sportuji, může mi to slušet, a tak se různě barevně ladím. Kombinuji třeba černošedou s ostře oranžovým nebo žlutým prvkem. Jediné, v čem mě neuvidíte, je růžová.“
Hubnu
„Ideální na formování těla je podle mě pilates. Moc nevěřím přístrojům, do kterých stačí vlézt, abych měla o kilo míň.“
Roztančím se
„Mám ráda komerční hudbu, takže když vezu kluky do školy, posloucháme Disco Rádio, které se podobá české Evropě 2. Občas si také zajdeme se ségrou zatancovat do klubu.“
Fandím
„Hodně českým tenistům a také srbskému tenistovi Novaku Djokovičovi.“
Těším se
„Až na podzim vyrazíme s kluky na nových horských kolech. Koupila jsem si k nim i super vycpané trenky, ve kterých vypadám moc sexy.“ (smích)
Zapotím se
„Zrovna nedávno, když jsem Louisovi vysvětlovala, jak se rodí děti. Řekla jsem mu pravdu. Jenže on se druhý den vrátil naštvaný ze školy, jak je možné, že ho nepřinesl čáp jako jeho kamaráda Enza.“
Toužím
„Skočit do vody luxusní šipku s perfektně protaženýma nohama. Přála bych si zaplout pod hladinu jako delfín, jenže strach zatím vítězí.“
Alena Šeredová (36)
Modelka, která svojí krásou okouzlila svět. V roce 1998 se stala první vicemiss České republiky a zároveň čtvrtou nejkrásnější dívkou na Miss World. Poté, co se přestěhovala do Itálie, si tam získala spoustu fanoušků a pracovních nabídek. Dnes žije v italském Turíně se svými syny Louisem Thomasem (6) a Davidem Lee (5). Pravidelně se však vrací za rodinou i prací do České republiky. S otcem svých synů a profesionálním fotbalistou Gigim Buffonem se v současné době rozvádí.
Článek vyšel v časopise Dieta