Povídali jsme si o tom, co považují za zdravý životní styl a také proč založili vlastní divadelní společnost s názvem Verze. Lindu pak na jaře uvidíme i v hlavní ženské roli v dalším pokračování „Básníků“.
- Lindo, už třetím rokem vás na obrazovce České televize vídáme jako průvodkyni pořadem Herbář. Jak to změnilo váš život?
Pořad se zabývá tím, k čemu přirozeně tíhnu, a pro mě i pro Kateřinu Winterovou je to srdcová záležitost. Velký divácký ohlas nás těší o to víc, že jsme ho ani nepředpokládaly. Je z toho vidět, že lidí, kteří se snaží žít zdravěji, být šetrnější k naší planetě a občas se zamýšlet nad přírodními zákony, přibývá. Navíc se u toho s Káčou královsky bavíme a při natáčení si jen tak pro radost vymýšlíme vlastní herecké etudy. Nejvíc se mi líbí, že se při tom setkávám se zajímavými a zkušenými lidmi. Jsou to pro mě úžasné výlety, které mi hodně dávají. Herbář se točí po celý rok, nejvíc však na jaře a v létě.¨
- Vzpomenete si na něco zajímavého v souvislosti s tímto pořadem?
V třetí sérii mě například velmi zaujal pan Bradna, který osívá přírodní louky tradičními květinami daného kraje, aby tam žil i hmyz, který tam patří. Louky se sečou v různých obdobích, aby se při tom neposekaly květiny, které růst teprve začínají. Divoké přírodní louky miluju odmalička a dlouhé trávy s planými květinami se mi líbí. Je to pro mě nádherná estetická záležitost a také něco, co dobře znám, a proto mi v tom je příjemně. Nejhezčí květina je pro mě vždycky polní.
- Co pro vás znamená příroda?
Když byly naše děti malé, žili jsme v mlýně za Prahou, který jsme zrekonstruovali. Celkem jsme zde strávili osm let, ale od té doby, co naše nejstarší dcera Rozárka nastoupila do školy, jsme přes týden v Praze. Dojíždění bylo opravdu náročné. Nicméně dětem trvalo asi dva roky, než si zvykly na město, a často se ptají, kdy zase pojedeme domů. Pro Rozárku i Pepinu to je skutečný domov, nejmladší Franta tam strávil méně času. Nikdo jim to ale už nevezme a budou to mít v sobě podobně jako já. Vyrostla jsem v Praze, ovšem každý víkend jsme jezdili na chatu, kde byla krásná zahrada. Děda tam pěstoval ovocné stromy, jahody i zeleninu, ale ráz té zahrady byl divoký. Když vzpomínám na dětství, většinou to jsou zážitky odsud. Bylo mi tam příjemně a cítila jsem bezpečí. Potřebuju to stále, a když se mi přírody nedostává, chybí mi. Jsou to pro mě kořeny. Mám ráda i město, ale kdybych si musela vybrat jen jednu možnost, vyberu si přírodu. Naštěstí to můžu střídat. Také si myslím, že člověku prospívá fyzická práce, která je s pobytem v přírodě vždycky spojená. Hlavně je hned vidět a to je dobrý protipól naší herecké práce, obzvláště na divadle, kde se ničeho moc nechytnete. Právě proto vám většina herců řekne, že třeba ráda seká dříví. Zabýváme se emocemi a duší a je třeba to nějak vyvážit.
- Davide, doplňujete se se svojí ženou v chápání toho, co je zdravé a jak bychom měli žít?
V podstatě ano, protože oba sdílíme názor, že zdravý životní styl je v jednoduchosti a přirozenosti čili v tom, co tu už bylo. Vlastně to je obyčejný selský rozum. Naši prarodiče, kteří neznali mandarinky a jahody měli jen v létě, jedli hlavně kroupy a oves a dnes se ukazuje, že ovesná vločka je zdravá, protože je plná zinku a železa. Také celozrnná mouka byla přirozeností, protože naši předci jinak mouku vymlet ani neuměli, a výrobky z ní jim proto svědčily. Dnes je pšenice plná lepku, a proto na něj tolik lidí získalo intoleranci. Můj děda František se dožil sta let a já si uvědomuju, že vlastně podvědomě žil velmi zdravě, protože jedl to, o čem jsem mluvil. K tomu pil trochu slivovice a vína, kouřil viržínka a dal si i tučné maso, protože v něm byla síla. A každý den měl polívku. Hlavně si ale nepřipouštěl stresy a obrazně řečeno se nevydával do nepřátelského prostředí. A to dnes lidé dělají, třeba když chodí do práce, která je nebaví, a tráví celé dny v kanceláři s někým, s kým si nesedí. Navíc všude číhá konkurence. Proto je podle mě prevence z hlediska zdraví i v tom, dělat práci, která s vámi ladí, a mít kolem sebe lidi, které máte rád. Ne se do něčeho nutit.
- Lindo, asi se nedá pochybovat o tom, že pěstujete bylinky.
Bylinkovou zahradu jsem měla vždycky, ale teď tam mám bylin mnohem víc, i když loňské suché léto pro ně nebylo ideální. Bylinky používám hlavně v kuchyni, něco i nasuším nebo zamrazím. Nemáme to nějak striktně, že bychom žili přísně vymezeným ekobioživotem, ale určitých základů se držíme. V praxi to vypadá tak, že si pěstujeme brambory, dýně, zeleninu, stejně tak i ovoce máme z vlastních stromů a nic z toho samozřejmě nestříkáme. Ostatní potraviny ráda nakupuju v obchodech se zdravou výživou nebo na farmářských trzích. Úplně všechno, co jíme, to ale nepokryje, takže zbytek jsou konvenční potraviny ze supermarketu. Snažíme se jíst to, co je zdravé, chutné a přirozené. A také hlídáme, aby děti byly v přírodě a hýbaly se.
David Prachař: Zdravý životní styl vyžaduje respekt ke svému tělu, i když to, jak člověk žil v padesáti, se třeba zhodnotí až v jeho sedmdesáti letech. Je mnoho teorií, co jíst a jak žít, jak by se mělo sportovat, jak by se mělo zdravě spát a tak dále. Je to pravda, ale zároveň si myslím, že důležité je mít také dobré duševní zdraví.
- Co to pro vás znamená konkrétně? Mít nějakou vizi do budoucna, nepropadat depresi a tragickým momentům .
A na to není recept, k tomu si každý musí najít cestu sám. Tato společnost ve střední a západní Evropě je natolik bohatá, že se o těchto věcech vůbec může bavit; u většiny lidí na světě žijících v takzvaném třetím světě ve slamu nebo v utečeneckém táboře to vůbec nepřipadá v úvahu. Všichni jsme předurčení k výkonu, ale třeba v utečeneckém táboře nebo v Africe ten výkon znamená přežít, to znamená získat někde jídlo a sníst cokoli. Jde o to, obhájit holý život. U nás však existují nejrůznější terapie, mnoho druhů jógy a další věci, protože zdravý životní styl je také zboží. Všechny firmy, které se tímto oborem zabývají, prosperují z toho, že lidé jsou bohatí a můžou si to dovolit. Zdravý životní styl je vlastně nadstavba a úlitba západní civilizaci. A ta je tak přepracovaná, že každý druhý člověk má svého psychiatra a psychiatr má také svého psychiatra.
No právě. Jak nyní s vaší novou divadelní společností Verze zvládáte konkurenční stres?
Stále stejně - snažíme se nepropadat depresi ani tragickým momentům a mít svoji vizi.
![[Rozhovor] LUCIE VONDRÁČKOVÁ: Bez cvičení by mě kleplo](https://1167704476.rsc.cdn77.org/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=450&w=800&id_file=586005648)
Cvičíte?
Linda Rybová: Když stíhám, chodím na jógu spojenou s pilates, což mi dělá moc dobře, protože to srovná nejen tělo, ale i hlavu. Ještě nedávno jsem si to z časových důvodů nedovolila, ale teď zjišťuju, že to potřebuju. Člověk by měl následovat to, co mu dělá dobře, a když musí projít i tím, co mu dobře nedělá, je třeba to pak nějak vyventilovat.
To je zase váš recept, jak odolat stresu?
Mám opravdu hodně povinností a není to jednoduché, ale poslední dva roky se snažím nebýt až takový perfekcionista, k čemuž mám sklon. Už vím, že některé věci nemám brát tak vážně, protože tím se tlak a stres zvětšuje a dělá to neplechu.
To ale člověk pozná až časem.
Kromě divadla mám ještě natáčení seriálu pro Primu, ale hlavně mě zaměstnává natáčení šestého pokračování „Básníků“, které se jmenuje Básníci čekají na zázrak.
Moc si to užívám. V pubertě jsem vždycky chtěla být Štěpánkova holka a teď je to konečně tady. (smích) Předešlý pátý díl byl natočen asi před deseti lety a teď vznikl další scénář. Zase tam hraje Pavel Kříž, David Matásek, Josef Somr, ale i pan Abrhám a pan Lábus, a když jsem je viděla pohromadě i s Dušanem Kleinem, kterému je 76 let, bylo to pro mě až dojemné. Stále si to drží svůj styl, který se moc nemění. Premiéra bude v dubnu.
- Tři malé děti vás nabíjejí energií, je to tak?
David Prachař: Někdy to člověka nabíjí, jindy zabíjí a mezi těmi polaritami se nějak pohybujeme oba. Je pravda, že člověk v mém věku by byl možná jinak už i zbytečně líný, protože by víc myslel na sebe. Takhle je nutné být stále aktivní. Tělo reaguje dvojím způsobem. Když je člověk mladý a vitální, tělo moc nevnímá, a proto nevnímá ani žádné limity a dělá všechno možné. Později se už víc šetří a věci, které by dělal třeba ve dvaceti nebo ve třiceti, už přirozeně nedělá. A ve stáří už je rád, když ráno vstane a došourá se do koupelny.
…tam ještě nejsme…
…ale jednou tam budeme.
Jenže být stále mlád nelze…
Nelze, ale stejně o to usilujeme, proto i ženská móda dnes prakticky vůbec nerozlišuje věk. A u cizinců ze západní Evropy vidíme, jak je to sympatické, když jsou i staří lidé hezky oblečení a mají šmrnc. Nevypadají vyděšeně a není na nich vidět, že by se chystali do rakve. Hezké oblečení není žádná rozmařilost, je to vyjádření ducha toho člověka.
Jak se rodí repertoár vašeho divadla? Rodí se z možností, jaké máme.
Jednak jsme omezení rozpočtem, protože jsme závislí na prodeji vstupenek a nemáme žádnou jinou podporu. A také záleží na tom, kolik lidí v představení hraje. Do naší divadelní společnosti patří ještě Igor Chmela, Jana Janěková ml., režisér Thomas Zielinski a produkční Mirka Adamová. To je jádro divadla, ale nabalujeme i další skvělé herce, kteří jsou našimi přáteli a je nám s nimi dobře.
Linda Rybová: Naše spolupráce začala v Divadle Palace a rozhodli jsme se, že spolu chceme pokračovat dál. Vyžaduje to více práce, protože je jednodušší, když vám někdo ve stálém angažmá strčí pod nos hru, kterou nazkoušíte, ale prakticky za ni nemáte žádnou zodpovědnost. My se o to musíme starat se vším všudy. Zatím máme stálou scénu v Divadle Komedie. A také jezdíme na zájezdová představení. Hodně se lidem líbí komedie Úča musí pryč, kde k nám přibyly Káča Winterová a Petra Špalková, a hra Jméno, kde jsem já s Janou, Roman Zach s Honzou Dolanským a Petrem Lněničkou. To je velmi dobrá hra hlavně pro kluky, současná zajímavá věc a ještě nesmírně vtipná.
David Prachař: Určitě nechceme dělat divadelní bulvár a laciné komedie, ale zároveň chceme diváka pobavit. Na repertoáru máme například představení Tři verze života a vždy v předvánočním čase hrajeme Mesiáše, což je moderní vánoční komedie s humorem Monty Pythonů, který mám rád.
Linda Rybová: Přišla etapa, kdy je pro nás ze všeho nejpodstatnější, s kým jsme na pódiu, protože na zkouškách a představeních spolu herci tráví hodně času. A stejně tak si chceme vybírat i vlastní repertoár, protože když člověk tráví čas nad něčím, co mu nesedí, nic mu to nedává a jenom mu to ubírá energii. Kromě toho hraju ještě v Divadle Palace v představeních Africká královna a Miláček Anna. A v Laterně Magice účinkuju v dětském představení Vidím nevidím. David je v angažmá v Národním divadle.
Užíváte klasickou, nebo alternativní medicínu?
Kombinuju to. Když je zle, začínám bylinkami a nasadím vitaminy. Když je hodně zle, přijdou na řadu jemnější chemické přípravky, které si v lékárně můžu koupit sama. K lékaři jdu až tehdy, když nepomůže ani to. Takže to je poměrně dlouhý proces. Myslím si, že klasické i alternativní terapeutické postupy by se měly doplňovat, a dokonce jsem to slyšela už i z úst lékařů, že by mohlo pomoct, kdyby jedni nepomlouvali ty druhé a nezavrhovali je. Jedna lékařka mi teď říkala, že oni prostě léčit jinou než chemickou cestu neumějí, ale ani ta nefunguje stoprocentně.
Jak prožíváte zimu?
Nejradši trávím čas v divadle právě v zimě, protože většinou jsem při tom zavřená někde v podzemí. Na jaře mě to táhne ven a ani se mi tolik nechce nořit do sebe samé, na to je ideální právě zima. Anebo je ideální spát. Zima je klidová a je docela fajn se tomu poddat, protože když se to člověk snaží přervat, není to ono. Neznamená to, že má být líný, ale je to určitý druh útlumu. Někdy to také lámu silou vůle, protože to jinak nejde, ale když to jde, tak si třeba odpoledne na chvíli lehnu.
David Prachař:V zimě také jezdíme na hory a minulé Vánoce jsem ve svých šestapadesáti dokonce dostal pod stromeček svoji první lyžařskou výbavu. Předtím jsem si ji vždycky půjčoval, protože jsem si říkal, že když jedu na hory na pár dní v roce, nemá smysl si ji kupovat. Teď mi ale připadá jednodušší mít vlastní lyže. Naše děti už jezdí na velkých sjezdovkách a rád tam jezdím s nimi.
Článek vyšel v časopise Moje Zdraví
