Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před několika lety. Co všechno se v tvém životě za tu dobu změnilo?
Změnilo se toho dost. Hlavně rodinná situace, chybí nám jeden podstatný člen v rodině. Můj osobní život taky prošel změnou, jenomže na rozdíl od té první bych tu druhou neměnil.
Na tátu asi vzpomínáš často. Co ti nejvíc chybí, v jakých situacích ho postrádáš?
Vzpomínám na něj pořád a v různých situacích. Častokrát jsou to i banality, třeba když výjimečně koukám na fotbal a mám chuť mu zavolat, jak hrajou, protože on měl tohle rád. A pak samosebou i při těch podstatnějších chvílích, ale to si nechám pro sebe.
V osobním životě to byl rozchod s ženou, byl to – s několikaměsíčním odstupem – dobrý krok?
Zatím mám stále pocit, že ano. Nevím, co budu říkat za deset let, ale myslím, že teď k sobě máme paradoxně blíž, když to není na rovině manželství. Vlastně je to teď mezi námi naprosto ideální.
Ty jsi před pár týdny oslavil třicítku, jsi spokojený s tím, co jsi zatím dokázal? Nemrzí tě třeba, že jsi toho po té profesní stránce nestihl víc?
Nemám si na co stěžovat. To tempo je úplně optimální a jsem rád, že díky svému instinktu, i když občas by se to dalo nazvat leností, se nikam extra neženu, mám většinou na věci čas nebo je nechávám běžet, až jejich čas nazraje. Nic nehrotím a ony ty věci pak přicházejí tak nějak samy za sebou. Nikdy jsem se nikomu nepodbízel, nikoho neprosil, nikomu jsem neukazoval: Hele, to je moje práce. Vždycky se to dělo tak, že mě někdo znal, někomu o mně řekl, tím se to začalo propojovat a všechno vzniklo přirozeně. A za to jsem rád.
Momentálně jsi hodně vidět v seriálu Gympl, ne každý si ale všiml, že jsi měl
vlastně na starost i veškerou hudební složku. Baví tě to?
Natáčení seriálů je zábavné, je to takový koníček. Člověk se tam setká s různýma lidma, občas jsou i ty dialogy vtipné, baví mě to hrát, není to něco, za co bych se měl stydět. Naopak jsem rád, že jsem vlastně částečně jedním ze spoluautorů, s Lenkou Hornovou jsme vybírali do každého dílu písničky tak, aby to mělo trochu jiný nádech než má většina ostatních seriálů. Ale vždycky se cítím líp v roli toho muzikanta, potažmo skladatele.
Vymyslet muziku do celého seriálu ale musí být hodně náročné!
Bylo to dost šílené. S kamarádem skladatelem Dominikem Renčem, se kterým jsem na tom dělal, jsme museli vytvořit celou banku různých nálad, navíc jsme to chtěli dělat hodně poctivě, takže jsme často komponovali hudbu k různé situaci zvlášť. To se nám povedlo, ale bylo to opravdu náročné.
Hrál jsi třeba i v seriálu Ulice, ale když už herectví, tak vítězí asi divadlo, viď?
Herectví je u mě obecně až na druhé příčce. Vážím si hereckých nabídek, ale často se stává, že když už mi něco občas nabídnou, snažím se jim vysvětlit, že to není dobrý nápad a oni mě pak ani neukecávají. Já prostě musím mít pocit, že to, co dělám, je správně. Jinak do toho nejdu.
Tenhle pocit jsi měl i v divadle? Dříve jsi hodně hrával v DRB, pak jsi to dost
eliminoval a teď se mi zdá, že se zase jakoby vracíš na scénu…
Já jsem nikdy nechtěl být herec, který jde z divadelní role do další a má pětadvacet představení měsíčně. Navíc to ani není moje profese. Mám spíš „obrovské štěstí“, že si to můžu dovolit mít jako koníčka, když mě chce někdo obsadit. Nemusím se tím živit, nemusím čekat, až mi někdo zavolá.
Máš nějakou svoji divadelní srdcovku?
Mám tři takové věci. Vyhazovače v Divadle Radka Brzobohatého, pak Vraždu za oponou a ještě Heroda v Jesus Christ Superstar, obojí v Karlíně. Baví mě a vždycky mě bavil ten ryzí muzikálový svět á la newyorská Broadway.
A chodí na tyhle ryzí věci lidé? Nemají větší úspěch komerční divadla?
Lidi by mohli chodit víc, ale myslím, že je to spíš kvůli neznalosti tématu, nevědí, na co jít a třeba Vražda za oponou není asi úplně lichotivý název pro něco, co bys chtěla vidět ve svém volném čase. Tím ale nekritizuju překladatele, ani na
Broadwayi se tahle věc nehrála dlouho, snad nějaké dva tři roky. Ale je to milé představení, které hraju moc rád. Často se mluví o tom, jak se u nás dělají přitroublé písničkové muzikály, ale ať si někdo zkusí zajet třeba do Německa, tam jsou ty výtvory kolikrát mnohem horší. Mám pocit, že se úroveň muzikálů v naší zemi pomalu zvedá.
Málo se ví, že i ty jsi napsal muzikál…
S Pavlem Vrbou a Jirkou Hubačem jsme napsali pro Divadlo Na Jezerce muzikál Já, Francois Villon. Samozřejmě to není velký komerční tahák, který by měl na magistrále obrovský billboard, ale svého diváka si i tak našel a je o něj docela velký zájem. A za to jsem moc rád, protože se tím částečně vyvrátilo i to pravidlo, že co lidem nepředhodíš pod nos, to nevidí.
Ne zrovna viditelná je ale i tvoje filmová muzika, tak se pochlub!
Ještě není zas tak moc čím se chlubit, ale je pravda, že několik filmových muzik jsem už napsal. Zrovna nedávno k pohádce Dvanáct měsíčků Karla Janáka, která šla v televizi teď o Vánocích. To byla taky krásná práce, hezká pohádka, živý orchestr a tak…
Pro kolik nástrojů vlastně píšeš, když tam máš orchestr?
Abys vytvořila hezký zvuk, je dobré tam mít alespoň pětačtyřicet lidí. Když jich máš šedesát, je to lepší. Všechno je otázka peněz. Je dobré, když se v rámci postprodukce počítá se symfonickým zvukem.
Ty se navíc chystáš vrátit zase s kapelou na pódia, že?
Mám už zase šílenou potřebu hrát, strašně mi chybí ta interakce s lidma pod pódiem i na pódiu, takže jsem dal dohromady kluky, spolužáky z Ježkárny, vysypal jsem šuplík, ořezal tužku a už zkoušíme. Ale hlavně se budu snažit natočit desku, aby se vědělo, co vlastně hraju.
Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, dělal jsi právě svůj první větší dabing. Od té doby jsem tě slyšela ve spoustě filmů. To je další tvůj koníček?
Dabing je zábavný, je to odpočinek, alespoň pro mě. Nejsem klasický dabingový hráč, ale když už dabuju, většinou mě to baví. Hlavně při animácích. Když jsem byl malej, hráli jsme si se ségrou tak, že jsme dabovali filmy. Vypnuli jsme zvuk u televize a místo němých herců jsme říkali úplný kraviny.
Naposledy jsem tě slyšela ve Čtyřlístku dokonce s velkými dabingovými bardy!
Tam jsem daboval Pinďu, koho já můžu jiného dabovat? (smích) No a Bobíka dělal Bohdan Tůma, Fifinku Tereza Bebarová a Myšpulína Ivan Trojan. Ještě jsem to neviděl.
Ale pořád tě nejvíc živí muzika…
Muzika mě živila vždycky. Mám fakt štěstí, že dělám i reklamy, to je vlastně v téhle branži pro skladatele nejlépe honorovaná práce, když vezmeš v potaz čas, který nad tím strávíš. Pravda, o umění tady moc nejde, ale aspoň je na chleba.
Na některé reklamy ale myslím můžeš být pyšný, ne?
Jsou různé spoty, které jsem dělal, nejvíc mě bavily ty filmovější, ale na ně bohužel nenarazíš zas tak často. V tomhle je skladatel tak trochu prostitutka. Když se klientovi zdá, že tady je to málo dramatické, tak tam přidáš dramatičnost, když se klientovi nelíbí tenhle nástroj, tak, ač jsi přesvědčená, že je tam správně, vyměníš ho. Klienti, potažmo reklamní agentury, bývají často
vrahy svých vlastních reklam, když mluví do práce skladatelů. Občas se pak člověk nemůže divit, že výsledek vypadá tak, jak vypadá.
Jak to tak poslouchám, ty vlastně pořád jenom skládáš, hraješ a jen občas si odběhneš něco nadabovat, odehrát, odmoderovat…
Já vlastně už ani moc nemoderuju. V minulém roce jsem dělal jen Slavíka, a to bylo všechno. Asi to bylo i znát. Vůbec jsem se v té roli konferenciéra necítil dobře. Nějak mi to nešlo, čekal bych od sebe, že budu víc pohotový, víc uvolněný. Nechci zase říkat, že už nikdy nebudu moderovat, ale mám dojem, že tuhle disciplínu přenechám zkušenějším a ambicióznějším, než jsem já.
Zmínil jsi, že díky reklamám máš aspoň na chleba. Myslím, že si vyděláš určitě
o trochu víc než průměrný třicátník v téhle republice. Jak moc náročný máš vlastně život?
Tak záleží na tom, v jakém žebříčku se pohybuješ. Ale myslím, že já se pohybuju v takovém tom průměru. Když se podívám na tu škálu ekonomických vrstev, nemyslím si, že jsem bohatý, myslím, že jsem jenom Brzobohatý.(smích)
Dobře, tak jinak, za co nejvíc utrácíš?
Za jídlo. Zbožňuju skvělé restaurace, dobré jídlo, čerstvé suroviny, baví mě jíst dobré věci, vařit… Taky mě baví utrácet za hezké fotky, za obrázky, utrácím samozřejmě i za muziku, za komponenty, které potřebuju ke skládání, za nové samply, nové programy, a to samozřejmě leze dost do peněz. To úplně stačí. Zatím neutrácím za jachty...
Jen za auta…
No, to moje poslední auto nebyl nějaký rozmar, to byl sen, který jsem si splnil. Koupil jsem si Volvo XC60, protože jsem vždycky snil o tom, že jednou budu mít volvo nebo landrover.
A jsi spokojený?
Je to moje první auto, ke kterému mám vyloženě vztah. Navíc se v tomhle autě cítím bezpečně. Když jezdíš hodně, je dobré vědět, že kdyby se náhodou něco stalo, nemusí se toho stát až tolik.
Doufejme, že se nestane v tomhle ohledu vůbec nic. Jeden sen sis splnil, chystáš se ještě na nějaký?
Já mám pořád nějaké sny, ale člověk o tom nesmí mluvit, aby se to pak splnilo. Dovolená! To je sen, o kterém můžu mluvit. Klidně třeba v Chorvatsku, hlavně aby tam bylo moře, cítím, že už nutně potřebuju mořský detox. Jenže teď
prostě nemůžu odjet, mám spoustu práce. Tak snad to léto bude takové očistné.
Jsi takhle šťastný, spokojený, když toho máš tolik?
Zaplať pánbůh jsem šťastný a spokojený. Ono to klape tak, jak má, občas tak nějak nepravidelně, ale vždycky správně. Je třeba si v životě vzít z těch kravin, co se ti dějou, to důležitý, ač je to kolikrát sakra těžký si to uvědomit. Když má člověk štěstí, tak se z toho nezblázní a posune ho to dál. Prostě jak říká Batman: Proč padáme? Abychom se naučili zase vstát!