Zeptali jsme se dalších čtyř známých osobností, kdy se v nich poprvé probudila skutečná vášeň a kdy sex konečně začal dávat smysl. Tady jsou jejich příběhy...
Jana LeBlanc: Popletla jsem si lásku s vášní
Vdávala jsem se v jedenadvaceti. S minimem zkušeností, životních i sexuálních, ale šíleně zamilovaná. A tak mě bavilo všechno. Můj mozek, moje tělo, obojí bylo napružené a hladové jako cédéčko čekající, až do něj někdo vypálí písničku. Netušila jsem ani, co do sebe nechat nahrát. Vlastně cokoli, hlavně zkušenost. Protože do té doby jsem jich měla poskrovnu, vítala jsem všechno. Neměla jsem s čím srovnávat, tudíž nebylo co hodnotit. Nepamatuju si, že bych se někdy zabývala tím, jestli je sex dobrý nebo špatný, což značí, že jsem byla spokojená. Když jsme se rozvedli, bylo to horší. Jsem člověk, který potřebuje cit. Vztahy na jednu noc mi nikdy nic neříkaly, jenže právě takové se objevovaly. Neosobní sex mě nepřitahoval, tak jsem ho neprovozovala.
Pak jsem potkala člověka, z něhož se mi rozklepal rozkrok. Doslova. Popletla jsem si sice lásku s vášní, dlouho to bolelo, ale zpětně můžu říct, že jsem šťastná, neboť jsem poznala a užila si skvělý sex. Dnes jsem znovu vdaná, krátce. Mám vášeň, možná o něco menší, což přičítám i tomu, že jsem starší, ale hlavně: mám lásku. Možná je brzy to říkat, ale nechápu hanlivé řeči o stereotypu. Miluju stereotyp, kdy se nemusím oblékat, točit si vlasy, trpět celou noc na podpatcích a cosi předstírat, ale můžu ležet v županu na gauči, povídat si, hlavu v klíně svého muže a sex přijde jako výsledek prosté domácí pohody. Je skvělý a baví mě, protože přesně takhle to teď chci.
Pavlína Wolfová: Konečně bez citu
Paradoxně v momentě, kdy jsem se citově odpojila. Bylo mi bezmála čtyřicet a do té doby jsem nějakých dvacet let hledala smysl všech těch pohybů a vlhka a toužila po napojení, o němž jsem četla v románech. Musela jsem se za ty roky mnohokrát zamilovat, mnohokrát se trápit, zkusit si to párkrát s kamarádkou, dvakrát se vdát a porodit dvě děti, až to konečně přišlo. A bylo to najednou. Z rozhodnutí, že to bude pro mě. Moje věc, moje jízda, jediné, o co mi běželo, co mělo smysl, jsem v tu chvíli byla já. A tenkrát na tom úplně novém poli, s naprosto nevýznamným mužem, jako nepopsaný list, jsem začala poznávat svoje tělo, jeho potřeby a vlastní možnosti. Touhu, její podstatu a uspokojení následované totálním vyčerpáním.
Nezabývala jsem se v tom čase vůbec láskou ani neláskou, nedívala se napravo, nalevo a poslední, co bych byla bývala chtěla, byl vztah a smysl.
A právě tak jsem svému sexu dala smysluplnost, kterou jsem léta zřejmě hledala. Dneska, když jsem k sobě lásku zase pustila, už nepřemýšlím o sexu. Zase se miluju. Často. A vždycky si v duchu připomenu - buď sobec. A čím větší jsem sobec, tím šťastnější je můj muž. A já taky. A tak jsme zpátky u podstaty, smyslu celé téhle nádherné věci.
Markéta Lukášková: S mužem, který mi zvedl sebevědomí
Sex mně začal dávat smysl ne ve chvíli, kdy splnil svůj účel - tedy uspokojil mě, to koneckonců zvládnu dobře i sama. Bylo to teprve ve chvíli, kdy naplnil svůj smysl, což je pro mě fyzické a duševní propojení dvou lidí. Takového propojení jsem však začala být schopna až se svým současným partnerem, který mi jako první chlap v životě dodává kopec sebevědomí a neustále mi dává najevo, že jsem pro něj naprosto dokonalá a nejvíc sexy žijící bytost na světě. Díky tomu se dokážu při sexu stoprocentně uvolnit a prožít ho naplno, nemusím přemýšlet, jak u toho vypadám, co u toho dělám a jak se u toho asi tvářím, prostě si to konečně můžu užít nejen v té fyzické, ale hlavně v té duševní „nahotě“. Díky tomu je to pro mě jiný zážitek než dřív a snad můžu říct, že pro mě dává smysl.
Anastázie Harris: Když k němu konečně došlo
Když mi bylo šestnáct, mého kluka poslali do Sýrie. Jeho otec ho tam uklidil, protože měl strach, že otěhotním a „zničím chlapci kariéru“. Do té doby jsme spolu trávili každou volnou chvíli a vraceli se domů zelektrizovaní pozdě k ránu z temných zákoutí Špilberku. Šátrání, muchlování, mazlení končilo bez toho, že by kdy došlo k sexu. Úplně mě totiž už v pubertě zblbnul článek doktora Plzáka, v němž ve slovenském časopise Dievča velmi přesvědčivě argumentoval, že do devatenácti let je pro dívku mít sex nevýhodné. Dodneška si pamatuji léto, lodičku, jezero a (jiného) krásného kluka, jak sedí za mnou a říká: Kdybys věděla, na co myslím, dala bys mi přes hubu!
Bylo mi osmnáct a nemyslela jsem (ve dne v noci) na nic jiného, ale neřekla jsem ani slovo. Byl slušný a já se přinutila být „slušná“. Takže když mi KONEČNĚ bylo devatenáct, všechno to dosavadní odříkání šťastně vyplynulo v sex, o kterém se mi do té doby jenom zdálo.
Moje psychologie, Klára Olexová
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie