Fakt je, že tak malé miminko jsme na focení už dlouho neměli. Lucie tvrdila, že malá je stále v pohodě. A taky že byla. Zaplakala jen jednou, když chtěla najíst, jinak byla v teple a v neuvěřitelné pohodě, pózovala jako profesionálka. Je tak krásná, že se její tatínek (moderátor Michal Hrdlička) jednou pořádně zapotí, než se zbaví všech nevítaných nápadníků… Takové chvíle jsou ale naštěstí ještě daleko.
Co děti, nezlobí vás?
Vůbec ne. Asi každá maminka se mnou bude souhlasit, že právě prožívám něco jedinečného. Lindušce je šest týdnů, je taková mazlící, voňavá… Stejně jako Lukýsek před pár lety. Faktem ale je, že to jsem už trochu pozapomněla na emoce, které jsem před lety prožívala a které se mi s neuvěřitelnou razancí zase vrátily. Ale abych odpověděla na otázku. Moje děti nezlobí, jsou úžasné a já celá šťastná.
Komu je podobná?
Linda je jasně celá po taťkovi. Vlastně obě děti jsou celé po svých tatíncích, takže je naprosto jasné, že můj gen je nejspíš nějaký slabší. Děti mám tedy nakonec vlasaté, tmavovlasé, snědé. (smích)
Jak se vám změnil svět?
Změnil se mi úplně. Jsem ještě šťastnější než doteď. Mám hrozně ráda děti, a když mi k Lucasovi přibyla Linda, cítím, že jsme jako rodina takoví úplnější. Celistvější. Pamatuju se, že mě všichni strašili, jak jedno dítě není žádné dítě a s dvěma to bude náročné. Ale já to tak nevnímám. Možná je to tím, že Luky je odrostlejší, je mu pět let, a třeba je to dané taky tím, že mezi sebou nemají zatím žádnou sourozeneckou rivalitu.
Je druhé mateřství stejná pohoda jako to první?
Řekla bych, že si ho užívám víc, než když jsem porodila Lukýska. Z toho důvodu, že u druhého dítěte nejsem tak ve stresu ze všeho, co se s ním může stát. S Lukym, když se mu objevil pupínek, byla jsem hned u pediatra. Všeho jsem se hrozně bála a teprve teď si užívám, že pupínky na obličeji k mateřství a šestinedělí patří, stejně jako bolesti bříška. Konečně, na rozdíl od mateřství před lety, neřeším drobnosti, uvolnila jsem se a soustředím se jen na to miminko.
Podřídila jste všechno dětem, nebo si najdete čas i sama na sebe?
Nemám teď tu potřebu. Ani s Míšou jsme vlastně ještě nikde sami bez dětí nebyli, zatím se nám ani nechce. Raději jsme doma s dětmi a užíváme si je. Ale je pravda, že jsem si našla chvíli dojít alespoň ke kadeřníkovi. A Míša mi volal a vlastně tak trochu nařizoval, abych si pak ještě někam zašla, třeba koupit si něco pěkného na sebe, abych si odpočinula… Ale já jsem seděla v kadeřnictví, sledovala minutovku na hodinkách a těšila se domů. Nebylo to proto, že bych Michalovi nedůvěřovala, že se nedokáže postarat, ale mám to tak vnitřně nastavené. Jsem máma a patřím k dětem. Takže jsem po proceduře hned běžela domů. Příroda už to tak zařídila a nechci být nikde bez dětí. Samice k mláďatům prostě patří a z dohledu je nepouští…
Váš život sleduje bulvár. Štve vás to?
Moc. Ani ne to, že o mně píšou, ale že si vymýšlejí a lžou. Teď nás třeba paparazzi vyfotili, když jsme se vraceli z procházky. Míša jel s kočárkem vpředu a já popoháněla Lukýska na koloběžce vzadu. Mezi námi byly asi dva metry a hned se ty fotografie objevily s tím, že se hádáme, nemáme si co říct a tak dále. Napsali k tomu článek, jak nezvládáme situaci doma a máme napjatou atmosféru. To nás hodně naštvalo. Jsou věci, které nepochopíte, že si někdo dovolí vůbec vymyslet a napsat…
A řešíte to nějak, nebo se jen zdravě naštvete?
Přeposlala jsem to svému právníkovi.
A domůžete se něčeho?
Uvidíme, ale doufám, že ano. Přece nejde jenom tak beztrestně lhát.
Takže byste i našim čtenářkám radila, ať nečtou bulvár, ať ho raději bojkotují?
Ať ho klidně čtou, ale ať mu nevěří. A ani úsloví, že na každém šprochu pravdy trochu, tady neplatí.
A jak budete chránit své děti?
Třeba tím, že od určité doby nebudu jejich fotky poskytovat médiím. Nechodím s nimi na akce, kde se fotí, a tak podobně. Navíc odmala v tom vyrůstají a budou vědět, že některé časopisy lžou, mluvíme o tom doma, nebudeme před nimi nic skrývat. Problém vidím spíš v tom, co uslyší ve škole nebo ve školce. S tím se bude bojovat hůř. Pořád si ale myslím, že vysvětlování a komunikace předejde mnoha problémům. Sama víte, že když jste mě asi před rokem chtěla na titul s Lukýskem, odmítla jsem to s ohledem na to, že už chodí do školky. Ve čtyřech letech už má právo na své soukromí, a to respektuju.
Jak vám mateřství změnilo život? Co vám dalo a co vzalo?
Život s dětmi je daleko plnohodnotnější, dává smysl. Vnímám to tak, že jsme tu od toho, abychom měli děti. Po dětství a pubertě přichází fáze, kdy se člověk potřebuje vybouřit. A pak zjistí, že už ho to nebaví, že chce jít v životě dál. Ale rozhodnout se pro dítě, to není jen tak. Do této fáze se musí dospět, uvědomit si, že se jedná o závazek na celý život. Vědět, že máte svému dítěti co dát. Důležitou úlohu pak hraje i etapa prarodiče, kteří mohou s větší lehkostí předávat své zkušenosti, moudra… Žádnou z těchto etap nejde přeskočit nebo vynechat. Ale zpátky k otázce. U mě všechno přišlo ve správnou dobu, s dětmi se cítím úplná, nic mi nechybí. Možná to zní jako klišé, ale kdo ten pocit pozná, pochopí. Tohle má pro mě smysl a takhle jsem šťastná.
Dvě děti jsou pro vaši rodinu konečný počet, nebo pokračujete?
Přála bych si hodně dětí. Kdyby tam ale nebylo období těhotenství, kdy jste devět měsíců omezena, není vám dobře. Upřímně nevím, kdo vymyslel, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy. (smích) Líbilo by se mi mít třeba 4 děti. Devět měsíců je ale dlouhá doba na to, jak jste omezená a svázaná. A to jsem neměla žádné problémy a mohla jsem dělat téměř vše. A pak ještě ten porod...
Rodila jste přirozeně?
Ano, obě dvě děti. Měla jsem radost, že mám šikovné a spolupracující děti, které byly správně natočeny. (smích) Takže jsem si mohla dopřát radost z přirozeného porodu. S Linduškou byl porod snazší a moc krásně na něj vzpomínám, s Lukym to pro mě bylo náročnější, ale to se o prvních porodech obecně říká… Měla jsem fantastickou paní doktorku Mikyskovou, která porod vedla skvěle a dá se říct, že jsem si ho snad i docela užila. Pamatuju si, jak mě povzbuzovala, abych naposledy zatlačila, a budu mít dcerku v náruči. A měla pravdu. Asi bych to shrnula takto: Porod je bolestivý, ale když máte kolem sebe na sále ty správné lidi, dá se zvládnout mnohem snadněji.
Máte dvě děti a nejste vdaná. Řešíte to nějak?
Absolutně ne. (smích) Myslím, že vztah není o svatbě. Tedy primárně. Zkrátka se v životě stanou situace, že člověk si myslí, že bude mít celý život jednoho partnera a s ním děti, jenže to nevyjde. Já mám dvě děti s dvěma muži a jediné, co v životě hledám, je štěstí a spokojenost. Ne svatební obřad proto, abych měla fotky v závoji. Svatba vám štěstí nepřinese, pokud se k ní budete upínat. Ale to platí v životě o všem. Všechno je o tom, jak se člověk cítí, jestli si život užívá, a hlavně o vnitřní spokojenosti. Aby se partneři shodli na tom, kdy svatbu ano, kdy ne, rozuměli si ve všech zásadních otázkách.
Kde malá spí? Už s vámi ve velké posteli?
Postýlku má v ložnici, ale do naší postele si ji nebereme. Jak je malinká, tak se bojíme, abychom ji nezalehli. Takže ji nakojím a dám zpátky do postýlky. Tu mám hned vedle postele, právě proto, abych mohla každou vteřinu kontrolovat, jestli je všechno v pořádku.
Nechali jste si dopředu říct pohlaví?
Nechali, nevydrželi bychom to. Věřím tomu, že vás děťátko vnímá od prvopočátku, a tak ho nechci oslovovat středním rodem. Vybrali jsme tedy včas jméno a já už své bříško nemusela vnímat jako anonymní přívažek. Postupně jsme mohli zařídit dětský pokoj a jsem přesvědčená, že Linduška od první chvíle i díky naší konverzaci věděla, jak moc se na ni těšíme a jak moc je chtěná. Myslím si, že taková ta uplakaná miminka dávají mámě najevo, že jim něco schází. Třeba to, že v děloze nevnímala, že jsou chtěná, že přišla na svět předčasně a chyběl jim pravidelný kontakt s maminkou – ten čtyřiadvacetihodinový, který jsem měla já s Lindou. Děti musejí cítit lásku od prvopočátku, pak jsou zlaté a jejich povaha je jiná než u těch dětí, které vyrůstají ve stresu. Taky jsme řešili ty praktické věci, jako jak vymalovat pokojíček, nakoupit oblečení… Bylo toho hodně a nevydržela bych nedat si říct pohlaví.
Komu je Linda podobná?
Já to nepoznám, ale každý, kdo se koukne do kočáru, tvrdí, že to je malý Míša. V každém případě je krásná. (smích)
Už jste jí byla ukázat v práci?
Zatím ne, šestinedělí se snažím dodržet, a až ho skončím, tak se uvidí.
Kdy se vůbec vrátíte do práce?
Chtěla jsem se vrátit brzo, protože člověk má vnitřně nastavený systém pro povinnost a také mám práci, s níž mohu mateřství krásně skloubit. Mohu chodit do zaměstnání jen na pár hodin, pár dní v týdnu, a tak nepřicházím o ty krásné okamžiky s dětmi.
Lucas má jiného tatínka. Situaci při seznámení s Michalem, jste tedy měla komplikovanou. Byl začátek vašeho vztahu kvůli tomu těžší?
Vůbec ne. Naopak. Míša se k Lukasovi hrozně hezky postavil, vybudovali si spolu prakticky hned super vztah. A já si díky Lukasovi mohla ověřit, jak obrovský tatínkovský potenciál Míša má. (smích) A věděla tedy, že jsem si vybrala dobře. Nikdy jsem hlavně nepřemýšlela nad tím, že budeme žít takhle všichni pohromadě. Z vyprávění kamarádek vím, jak je to těžké, když si partner a dítě z předchozího vztahu prostě nesednou. To se nám naštěstí nestalo. Upřímně řečeno, vůbec nevím, jak bych takovou situaci řešila…
Jak Lucas Michala oslovuje?
Míšo. Tatínka má svého a Míša je prostě Míša.
Michal je mladý. Jak roli táty vlastně zvládá?
Perfektně. A jedno vím jistě. Vybrala jsem si dobře a Linda má skvělého tatínka. Ničeho se nebojí, o miminko se dokáže báječně postarat. Když se na ně čas od času zadívám, dojímá mě už jen to, jak jsou spolu sehraní.
Máte tedy partnera na celý život?
To bohužel nikdy nemůžete vědět stoprocentně. Ale moc bych si to přála.
Jaké jste měla dětství a jaké byste chtěla připravit dětem?
Jednoduše stejné, jako jsem prožila já. Mí rodiče mi připravili nádherný život. Jezdili jsme na dovolené, výlety, moje maminka uměla vždy báječně připravit rodinné oslavy, Vánoce, prostě klasickou semknutou rodinnou atmosféru. Měla jsem se o koho opřít. Nikdy jsem se třeba doma nebála cokoli říct a věděla jsem, že mi rodina bude pomáhat. Třeba jsem nemusela zatajovat špatnou známku, věděla jsem totiž, že se nic nestane. A to je důležité. Aby děti věděly, že doma je všichni milují, není tam stres a nervozita, ale naopak láska. Že být doma je vlastně nejvíc.
Milujete sport. K jakému povedete Lindu?
Chci, aby se děti rozhodly samy. Třeba jsem nikdy neměla vztah k fotbalu a díky Lukymu, který si sám od sebe začal na zahradě kopat, a pak díky Míšovi, který ho komentuje a sám také aktivně hraje, se to změnilo… Takže Luky si v podstatě už ve dvou letech vybral sám, tak jsem ho dala na fotbal a baví ho pořád. (smích) Takže co si vybere Linda, bude dělat. Samozřejmě musíte děti vést ke sportu, protože samy se na nic nevrhnou. Když jim ukážete cestičky, je na nich, aby si vybraly, po kterých chtějí jít. Nutit je ale nebudu. Mě naši učili, že důležité je umět od všeho trochu. Turistiku jsme dělali, na kolech jezdili, plavali, lyžovali… Podle mě je nezbytné se hlavně nějak hýbat. A nemusí to být zrovna vrcholově.
A co vy, už se vracíte do kondice?
Kojím a končím šestinedělí, takže zatím ne. Až se na prohlídce dozvím, že už můžu začít dělat nějaký pohyb, pak začnu formovat tělo zpátky, lámat přes koleno to ale nebudu. A v jídle se omezovat už vůbec ne, pokud kojím, tak tělo musí dostat od každého něco. Snažím se ale jíst zdravě a hlavně pestře. A víc, než jsem normálně zvyklá – což ale neznamená, že bych se přejídala. Všechno má svůj čas. I tabulka čokolády, na kterou mám občas chuť.
Jak byste popsala pocit absolutního štěstí?
Každý to může mít jinak, ale pro mě je to prvních pár minut po porodu. Okamžiky, kdy držím v ruce čerstvé miminko. Cítíte chvění tělíčka, tlukot jeho srdce, vůni...
A jste teď šťastná?
Buď to vidíte sama, nebo ne… Já to nahlas říct nemůžu, protože osud se nemá pokoušet. Vyslovila bych to a něco by se pokazilo. Tohle křičet do světa? Nezlobte se, to nejde.
Článek vyšel v časopise Maminka