Před deseti roky to šlo s kariérou herce Bena Afflecka pořádně z kopce. S kolegou a kamarádem Mattem Damonem se po celosvětovém úspěchu Dobrého Willa Huntinga měli stát novými tvářemi Hollywoodu. Zatímco Damon dal přednost rozpočtově chudším, o to však zajímavějším dílům, Affleck vsadil na blockbustery a romantické komedie. Nevyplatilo se!
Někdejší držitel Oscara a jedna z největších hollywoodských nadějí posbíral celkem šest Zlatých malin určených nejhoršímu herci. Affleckovi právě nepomohl ani důkladně propíraný vztah s Jennifer Lopez – spíš naopak. V roce 2008 však dávno odepsaný herec šokoval režijním debutem krimi Gone, Baby, Gone. Následoval skvělý thriller Město, kde Affleck režisérský um naprosto potvrdil. Argo – loňský Affleckův film číslo tři, výtečné černěhumorné drama o unesených Američanech v Íránu na sklonku sedmdesátých let zatím posbíralo veškeré filmové ceny, které jenom lze!
Argo je historickým dramatem i satirou na Hollywood. Jak jste dokázal spojit tak odlišné žánry?
Argo je můj třetí režijní film. Říkal jsem si: Máš zkušenosti, máš výtečný scénář i skvělé herce. Je jenom na tobě, jaký tón filmu dáš. Jenže naladit správný tón filmu je na natáčení to vůbec nejtěžší. Pokud je špatně, je zle všechno. Jednou špatně udaný tón filmu nelze přetočit. Jste prostě v háji. Argo nemohla být nějaká hravá komedie – celkové vyznění vůči rukojmím v Íránu by bylo podivné. Navíc by se vytratilo drama, divák by tušil, jak to dopadne. Všechno muselo působit co možná nejpravdivěji.
Herce, kteří ve filmu hráli rukojmí, jste před filmem prý dokonce nastěhoval do jednoho domu v Istanbulu, aby si na sebe navzájem zvykli, že?
Leckomu to přijde jako pitomost. To je v pořádku, ale mně se tato metoda osvědčila už během natáčení Pearl Harboru. Režisér Michael Bay nás tenkrát na šest týdnů zavřel do kasáren s opravdovými vojáky. Bylo to drsné, ale stálo to za to. Nevím, nakolik se tato naše zkušenost projevila na plátně. Vždycky jsem měl pocit, že nám pobyt s vojáky ohromně prospěl.
Proto jsem si říkal, že totéž navrhnu hercům v Argu. Souhlasili – bylo jich šest v jednom domě a myslím, že si to náramně užili. Sjednodili se jako tým, popíjeli spolu a různě vyváděli po Istanbulu.
Proč v Argu také hrajete?
Měl jsem od začátku v úmyslu nejen režírovat, ale také v něm i hrát. Jako herec na place získáte šanci ovlivňovat filmové scény zase z jiné perspektivy. Navíc herectví mě baví a nechtěl bych se o tuto kariéru připravit.
Nechybí vám jako herci režisér, o něhož se můžete opřít?
Hovořil jsem s několika herci-režiséry, například s Warrenem Beattym a Georgem Clooneym, a všichni mi potvrdili jednu věc: největší chybu, jakou můžete udělat jako režisér a herec v jedné osobě, je mít nedostatek vlastních záběrů. Snažil jsem se toho vyvarovat. Protože není nic horšího než přijít do střižny a zjistit, že není pořádně s čím pracovat. Samozřejmě, v takovém případě bych si určitě říkal – proč, já blbec, se cpu i do režie?
Jaké to tedy je režírovat sám sebe?
Každý režisér má odlišný přístup. Třeba já se snažím natočit co nejvíc materiálu. Věřím, že pro štáb to musí být pěkný stres, ale jenom tak se podle mě doberete toho nejlepšího výsledku. Nekoukám zpětně na každý natočený záběr, jak je obvyklé. Podívám se, až když skutečně věřím, že jsme celou sekvenci natočili správně. Kouknu do kamery na poslední záběr a teprve potom vybírám.
Inspiroval jste se jinými filmy?
Co se týká scén ve washingtonském ústředí, hodně mě ovlivnili Všichni prezidentovi muži. Další jsou možná trošku netypické, jako třeba Cassavetesovo krimi Zavraždění čínského bookmakera ze sedmdesátých let. Je to o práci s kamerou, nasvícení jednotlivých scén, ale i postav.
Máte filmy ze sedmdesátých let rád?
Jasně. Je to jedno z nejplodnějších období pro celou kinematografii. Miluju staré filmy od Sidneyho Lumeta, Martina Scorseseho a tak dál. Těch filmů je spousta. Jsem přesvědčen, že sledováním filmů takových mistrů se člověk naučí daleko víc než ve filmové škole.
Kvůli Argu jste si dokonce nechal narůst dobový účes!
Chtěl jsem jít příkladem ostatním. Chvilkami jsem si ale říkal, že vypadám jako Bee Gees v CIA. V té době byly dlouhé vlasy běžné, ale zase je nenosil úplně každý. Cílem bylo zachytit přesně tu dobu, to však automaticky neznamená, že všichni budou nosit ohromné afro, zlaté řetězy a rozhalenou košili se špičatým límcem.
Vaše dva předchozí režijní snímky se odehrávaly v rodném Bostonu, ale Argo se natáčelo v různých částech světa…
Navíc šlo o krimi... Ano, hlavou mi proběhlo, že bych jako režisér mohl být snadno zaškatulkován. Na Argu mě ale zlákalo nejen to, že jsme natáčeli na různých místech v Asii a Americe, ale navíc šlo o dobovku a ty mám rád.
Takové úspěchy jako režisér... Kdo by si to ještě před deseti roky pomyslel, že?
Já odmítám zkratkovitost, kterou média používají. Třeba u mě to je obvykle takto: filmové propadáky, vztah s Jennifer Lopez, pak režijní comeback. Jasně, v posledních deseti patnácti letech jsem hrál v několika filmech, které moc nepřesvědčily. Objevoval jsem se v bulváru kvůli tehdejší partnerce a sám nevím, jaké z toho plyne ponaučení. Možná je třeba najít si svou cestu.
Přitom za většinou filmů, v nichž jsem tenkrát hrál, si stoprocentně stojím. V čem tkví úspěch? To je ve hvězdách. A pak jsem toho všeho měl najednou dost. Věděl jsem, že chci režírovat, a šel do toho. Lidé rádi vytahují dobu před deseti roky a můj vztah s JLo a některé filmové propadáky. Uvědomte si, že před deseti roky byl Barack Obama senátorem za Illinois...
Za tu dobu se může stát spousta věcí…
Přesně tak. V mém životě se udála hromada věcí. Možná ne tolik jako v životě Baracka Obamy, ale pořád jich bylo dost. A některé události jsou pro mě skutečně dávnou historií. Během té doby jsem se stačil oženit, mít děti…
Co bude dál? Zaměříte se víc na herectví, anebo na režii?
Kdoví. Určitě bych chtěl nějak skloubit obojí, pokud to bude možné. Režie, herectví, kamera, střih, to všechno jsou důležité ingredience filmařiny a každé přináší uspokojení.
Jak jste se vlastně dostal k herectví?
Jeden z kamarádů mých rodičů pořádal filmové komparzy a občas mi nabídl menší roli. Asi v deseti mě poprvé napadlo, že bych se mohl stát hercem. Ale kdybych nepotkal Matta, asi bych se herectví nikdy nevěnoval.
S Mattem Damonem se znáte od dětství?
Od osmi let, vyrůstali jsme spolu. Matt mě k herectví vlastně nasměroval. Byl filmem od dětství úplně posedlý. Brzy svým nadšením strhl i mě. Když nám bylo kolem šestnácti, víkend co víkend jsme z Bostonu cestovali do New Yorku na velké castingy.
Většinou jsme jezdili autobusem, ale někdy jsme i letěli. Tenkrát se ještě smělo
v letadle kouřit. A tak jsme oba blafali jako o život. Byly to úžasný časy.
Pak se vaše cesty na čas rozešly. Proč?
Matt je o dva roky starší, v roce 1988 odmaturoval a odešel na Harvard. Já se zapsal na univerzitu ve Vermontu, kde studovala moje přítelkyně. Když jí volám, že jsem už na cestě, telefon vzal nějaký mužský hlas. Tak jsem se octl na malé zapadlé univerzitě bez přátel i bez přítelkyně a měl pěknou depku. Po pár týdnech volám Mattovi, ať pro mě přijede – neměl jsem tenkrát auto. Nasedl jsem a už se nevrátil. Odjeli jsme do New Yorku a natočili spolu pár filmů.
Zlomem byl film Dobrý Will Hunting...
Přestěhovali jsme se z New Yorku do Los Angeles, bydleli u kámošů na matraci a čekali na roli, která pořád nepřicházela. Až Oscar za scénář k filmu Dobrý Will Hunting všechno změnil. Život se nám obrátil vzhůru nohama. Těch příležitostí, které se nám náhle naskytly… Všechno bylo tak rychlé a intenzivní.
Lidé si vás dva pořád nějak podvědomě spojují, že?
Je to zajímavé. Když šel film do kin, vůbec mi nedošlo, že marketing je postaven hlavně na nás dvou – kamarádi z dětství, co společně napsali scénář a hrajou hlavní role. Byla to ale pravda, my jsme to prostě žili. Vtipné bylo, jak si nás lidi začali s postavami spojovat. Já byl najednou za mírně přihlouplého a hezky dlouho mi to zůstalo – to jsem vážně nechtěl. Ale k vaší otázce – byl jsem na obhlídkách v Bostonu kvůli natáčení Města, jela se mnou i herečka Blake Lively.
Náhodou jsme projížděli kolem Mattova rodného domu, tak jí ho ukážu a ona na mě: Počkej, ty znáš Jasona Bournea?! To mě potěšilo, protože její generace evidentně už nemá o nějakém dřívějším mediálním spojení mě a Matta ani potuchy. Na druhé straně, taky jsem si uvědomil, jak všichni stárneme a že už dávno nejsme ti bezstarostní pětadvacetiletí kluci.
Jste s Mattem Damonem pořád nejlepší kamarádi?
Moje kariéra proti Mattovi sice připomíná jízdu na horské dráze, ale nikdy jsem mu nezáviděl a vždycky přál jenom vše nejlepší. Ani on mě nikdy nepřestal podporovat. Máme spolu produkční firmu a samozřejmě – jsme pořád přátelé!
Dřív jste byl samý večírek, ale dnes jste spíš rodinný typ, že?
Pokaždé, když mě v práci něco rozčiluje nebo mi to přijde jako ztráta času, napadá mě, proč radši nejsem doma s dětmi. Samozřejmě, pak jdete domů, běháte kolem tří malých holek a přemýšlíte, co se asi děje v práci. Starat se o tři
děti naráz dá pěkně zabrat. Všechno teď souvisí s rodinou.
Zase však nemůžu být pořád doma a Jennifer (Garner – manželka a také herečka, pozn. red.) taky ne. Práce je pro nás hodně důležitá. I když s dětmi si brzy uvědomíte, že svět se netočí jenom kolem vás. A mě baví dělat s dětmi rošťárny jako nic jiného na světě.
Patříte k lidem, kteří si svou práci berou i domů?
Pokaždé. Když natáčím, v běžném životě příliš nefunguju. Manželka má se mnou mimořádnou trpělivost. Pokud mi to vyjde, snažím se být co nejvíc s dětmi, aspoň je večer vykoupu a uložím do postele. Ale stejně pořád přemýšlím, jak druhý den nasvítíme scénu a jaký bude klíčový záběr.
Jako režisér si scénáře pečlivě vybíráte. Platí to i u herectví?
Nejspíš jo. Určitě mnohem víc než dřív. Jsou nabídky, po nichž bych dřív hned skočil, ale teď je odmítám. Možná je to způsobeno i věkem. Také mám mnohem méně času než dřív. Mám rodinu, hraju golf, počítačové hry, poker, zabývám se charitou, která pro mě moc znamená.
Dovedete si představit, že byste někdy režíroval svou manželku?
Určitě ano. Jennifer je vynikající herečka, neměl bych s tím žádný problém.
Ale to by znamenalo, že byste jí musel šéfovat. Vážně by to fungovalo?
Hm, asi moc ne. To bychom si museli vyměnit role. Ale vážně: Jennifer je výtečná herečka, ale hrát po jejím boku bych nechtěl. Mám dojem, že diváci netouží na plátně vidět partnery, kteří spolu skutečně žijí. Z časopisů znají podrobnosti z jejich života a náhle si musejí zvykat na fiktivní pár z plátna. To nefunguje – moc dobře to vím z minulosti.
