Kde vlastně dneska žijete?
V současné době žiju víc v Praze, ale každý druhý týden jezdím do Paříže za synem. Mně Praha celou dobu chyběla. Můj ideál je mít v Praze základnu a odtud vyjíždět ven. A navíc to má ten příjemný vedlejší účinek, že když v Paříži nemusím žít, líbí se mi mnohem víc.
Jaká Paříž je ve srovnání s Prahou?
Je to veliké město, kde máte pocit, že jste úplně sama a všichni jsou cizí. Já k ní mám navíc zvláštní vztah, protože jsem si tam prožila peklo svého života. Nemám na ni úplně nejhezčí vzpomínky.
Jak vypadá váš pařížský byt?
Mám ráda elegantní jednoduchost, směs moderny s původními prvky a všechno v odlehčeném duchu. V mém domě v Paříži jsem zařídila každý kout tak, aby v něm bylo dobře mně i těm, kteří přijdou na návštěvu nebo tam bydlí.
Máte tam i pokojíček pro syna?
Samozřejmě. Bez toho by to nešlo.
Kolik je synovi let?
Třiadvacet. Je už dospělý. Pátým rokem studuje práva a má v Paříži svoji vlastní garsonku. A když si ji zařizoval, okamžitě šel za mnou: Maminko, prosím, předěláš mi ji?
Kromě zařizování interiérů se věnujete i navrhování šperků. V Praze jste nedávno uvedla svoji novou značku Gioia…
Zařídila a otevřela jsem si tady svůj nový showroom. Šperky navrhuji a našla jsem si tu zlatnické studio, zlaté české ručičky, které je vyrábí. Ale tenhle můj showroom je moje základna pro klienty, kteří si přijdou šperky prohlédnout a případně je koupit. Je to úplně jiný systém prodeje, který je teď hodně populární v zahraničí. Klient se objedná a v klidu si vybere, co chce.
Co vás přivedlo k designérské práci?
K designu jsem měla blízko vždycky. Nejvíc mě baví zařizování interiérů. Vytvořila a zařídila jsem si sama svůj byt, a protože se moje práce líbila mnoha kamarádům, poprosili mě, abych jim předělala jejich dům nebo byt.
Přemýšlela jste někdy o studiu designu?
Původně jsem chtěla jít studovat na nejlepší designérskou školu v New Yorku, ale bohužel kvůli problémům po mém rozvodu jsem si to nemohla dovolit. Takže jsem nakonec vystudovala práva.
Proč zrovna práva? Ta mají k uměleckým oborům hodně daleko.
Asi kvůli rodičům. Moji rodiče stáli vždycky nohama na zemi, zatímco já byla ten snílek. Dali mi tu správnou rovnováhu. Kdybych získala syna do své péče, odjela bych určitě do New Yorku a studovala vysněný design. Ale osud mě zavedl jinam. A beru to tak, že se věci ubírají správným směrem. Práva se ve finále ukázala jako výborná volba.
A jak se rodiče, kteří stojí nohama na zemi, dívali na to, že jim dcera odjíždí do světa dělat modelku?
Rodiče doufali, že mě snad dobře vychovali a nic mi nehrozí. Hlavně mi nechtěli bránit ve štěstí. Byl přece jen rok 1989 a nikdo nevěděl, co bude. Bylo mi šestnáct a do Paříže jsem odjížděla společně s Evou Herzigovou. O měsíc později jsme se do Prahy vracely se štábem francouzské televize, která tady o nás chtěla natočit reportáž. A na Ruzyni jsme přistáli přesně 17. listopadu 1989. Novináři byli nadšení, že mají dvě reportáže v jedné.
Jak jste ve svých šestnácti letech tyhle historické události vnímala?
U nás doma se politika nikdy neprobírala. Měla jsem šťastné dětství, a i když jsem svých šestnáct let prožila v době, o které se říká, jak byla příšerná, já jsem to jako dítě nepociťovala. Jsem naopak ráda, že jsem v té době vyrostla, protože mě to naučilo pokoře a skromnosti a za všechno hezké jsem vděčná.
Rozmazlovali vás?
Vůbec. Když už jsme dostali s bráchou něco navíc, tak jsme si toho opravdu vážili.
Ale stejně, když se šestnáctiletá holka ocitne na Západě, před všemi těmi výlohami…
Já jsem tady nikdy nepociťovala, že by mi něco chybělo. Samozřejmě že když jsme tam s Evou přijely, chodily jsme kolem obchodů, koukaly do výloh a občas se podívaly na cenovku a řekly si jé, tohle je super! Ale nějak nás to netrápilo. Říkaly jsme si, že si to koupíme, až si na to vyděláme.
Vysoká a štíhlá jste byla vždycky?
Kdepak. Mojí mamince někdo poradil, že sportovní gymnastika pozastavuje růst. Tak mě přihlásila. A opravdu, když jsem od 6 do 15 let dělala gymnastiku, byla jsem pořád nejmenší ve třídě. Jenže když jsem chtěla jít na sportovní gymnázium, neprošla jsem zdravotními testy. Měla jsem páteř v tak dezolátním stavu, že rodičům řekli, že jestli chtějí, abych za pár let ještě chodila, musím se vším přestat.
Alanovi je třiadvacet. Měla jste ho jako velice mladá. Sotva jste odjela do Paříže, na začátku kariéry, to není úplně běžný přístup…
Když se na to dívám dneska zpětně, myslím, že velkou roli hrál fakt, že jsem právě vyrůstala v té velmi harmonické a spjaté rodině. S mým bývalým mužem jsem se potkala v rámci jedné večeře, kterou pořádala moje agentura. Seděl na druhém konci obrovského stolu, a díval se na mě jako na Panenku Marii. Ale byl to takový hezký, hodný pohled. Okouzlilo mě i to, že jeho rodina také držela hodně pospolu. A on mi to rodinné zázemí, které mi tolik chybělo, okamžitě nabídl. Proto jsem do toho šla tak naplno. Kdyby ode mě chtěl něco jiného, asi by to takhle nedopadlo.
O kolik let byl starší?
O deset.
A to jste ani chvíli neváhala? Nebála jste se, že vám uteče slibně rozjetá kariéra?
Zamilovala jsem se. Byla to moje první velká láska. A na něco čekat kvůli kariéře, tak to jsem vůbec neřešila. Do Paříže jsem přijela s tím, že je to jeden velký výlet, a v té době jsem ani nevěděla, co to ten modeling je.
Sotva dva roky po svatbě ale všechno skončilo.
Když má člověk růžové brýle, vidí všechno jinak. My jsme spolu navíc zpočátku nemohli ani moc komunikovat, protože já jsem mluvila jen trochu anglicky, francouzsky skoro vůbec. A všechno šlo opravdu tak rychle, že jsme se vzali, aniž bychom se opravdu znali a mohli zjistit, zda máme stejný názor na život. Bohužel ve dvaceti jsem už francouzsky uměla. Je paradox, že když jsme se poznali a nemluvili stejným jazykem, mysleli jsme si, že si rozumíme. A v momentě, kdy jsme začali mluvit stejným jazykem, zjistili jsme, že jsme každý úplně jiný.
Co bylo dál?
Ocitla jsem se v klasické zlaté kleci. Měla jsem sedět zavřená doma a čekat, až přijde domů. Což v osmnácti letech není úplně to pravé, po čem toužíte. Byla jsem jeho majetek.
Váš exmanžel navíc získal syna do své péče.
Ano. Ale to tak jen znělo. V momentě rozvodu se odstěhoval i s naším synem ke svým rodičům a žije u nich dodnes. O Alánka se nikdy nestaral, bydlel s ním sice pod jednou střechou, ale o Alana se starala a vychovávala ho jeho maminka, tedy babička.
Jak jste s ní vycházela?
Snažila jsem se. Byla to jediná žena, která byla s mým synem v době, kdy jsem s ním nemohla být já. Ale i když to byly těžké časy, moc si vážím jedné věci. Když Alanovi bylo deset, tak za mnou přišla a omluvila se. Řekla mi, že ji mrzí, že participovali na tom, že mi syna odebrali. A že to má v sobě pořád a trápí se tím dodnes. Teprve s odstupem času si uvědomila, co udělala, že vzala dítě mámě. A vážila si toho, že jsem se k ní přesto nikdy neobrátila zády.
Jak spolu vycházíte dnes?
Od té doby se naše vztahy hodně změnily a vycházíme spolu skvěle. Rodiče mého bývalého manžela mě mají moc rádi, a paradoxně, když jsem v Paříži, trávím mnoho rodinných obědů a příležitostí s nimi. Dokonce sami říkají, že je škoda, že je jejich syn tak složitý člověk, se kterým se nedá žít.
Jak často jste svého syna mohla vídat?
Každý druhý víkend a každou polovinu prázdnin. Ale naštěstí je francouzský školní systém dobrý v tom, že tam mají děti po celý rok šest týdnů školu a dva týdny prázdnin a v létě dvouměsíční prázdniny. Takže jsem měla Alánka v létě celý měsíc, pak chodil šest týdnů do školy, to jsme měli společné tři víkendy a pak týden prázdnin.
Vzpomínáte na to dnes někdy spolu?
Nemluvíme o tom už vůbec. Pro Alana je to pořád hodně citlivé téma.
Určitě vám to ale také něco dalo. Takové to klasické, co vás nezabije…
Zocelilo mě to ve spoustě věcí, až si někdy říkám, že bych tak zocelená ani být nemusela. Ale posílilo to moji vnitřní stabilitu. Nejsem člověk, který by nevěděl, co chce, a pořád něco měnil. Potřebuju mít kořeny pěkně hluboko a pevné.
Poznávají vás lidé na ulici?
Docela ano, ale není mi to úplně příjemné. Vždycky si říkám, proč na mě tak zírají. Jestli mám někde nějaký flek nebo díru. Já jsem nikdy nebyla ráda středem zájmu.
Jak se vám s touhle vlastností vstupovalo do světa modelingu?
Ten první zkušební měsíc jsem se jen divila. Postavili nás do studia, fotograf na mě něco halekal a já mu nerozuměla ani slovo… Nechápala jsem, proč tam mám stát a proč mě má někdo fotit. Nebavilo mě to. Navíc nikdy jsem nebyla exhibicionistka, naopak jsem se vždycky styděla, což mě dodnes nepřešlo. Takže celé to bylo velké nepochopení. Až časem jsem pochopila, že vrcholový modeling přináší kladné stránky, jako je skvělý výdělek, cestování, poznávání světa, lidí. Mezi světovým modelingem a jeho českým pojetím je velký rozdíl. O českých úspěšných modelkách se tady nic neví, protože ty prostě působí venku a nechodí po zdejších večírcích.
V modelingu jste jednou nohou zůstala jako ambasadorka soutěže Schwarzkopf Elite Model Look. Jaké to je, stát na druhé straně?
Pro mě jsou ty patnáctileté holky děti. Jsou mladší než mé vlastní dítě, tak k nim přistupuji mateřsky. Ale často mě i překvapí. Dnešní dívky jsou mnohem vyspělejší, než jsme byly my. Zatímco my jsme v šestnácti byly telátka, ty dnešní jsou už opravdu ženy.
A dá se na telátku vůbec poznat, jestli z něj bude dobrá modelka?
Vrcholový modeling je o celku. Nejde jen o to, jak modelka vypadá, ale jaká je osobnost. A to vidíte hned. Často vidím krásné holčičky, ve kterých je ale prázdno. Ale třeba před Barborkou Podzimkovou, která vyhrála poslední soutěž Schwarzkopf Elite Model Look, smekám. Ví přesně, co chce, je velmi profesionální a jde si tvrdě za svým.
Soutěže se poprvé účastnili také muži…
Tam trošku tápu. Vybírat kluky mi moc nejde. A jsem ráda, že syn modeling nikdy dělat nechtěl, a ani by neuspěl. Není na to ten správný typ.
Kromě modelingu, práv a navrhování interiérů a šperků se také věnujete herectví.
Herectví byl prostě další umělecký směr, který mě lákal. A když jsem prožívala svoje velké životní problémy, lákal mě čím dál víc. Možná i z důvodu nějaké psychoterapie, kdy toho v sobě máte hodně nashromážděného, a film měl bavil právě z hlediska poznání lidské duše a hloubky. Prostě toho, o čem herectví je. Zahrála jsem si v několika nezávislých filmech, které, protože jsou nezávislé, nejsou samozřejmě moc známé, ale daly mi možnost vytvořit si svůj „showreel“. Našla jsem si agenta a podařilo se mi dostat pár rolí ve větších filmech, i když to nebyly nikdy ty role, které bych si přála.
Ještě jsem zapomněla na vaši poslední profesi, kdy zkoušíte prorazit i jako filmová producentka…
To je běh na dlouhou trať a uvidíme, jestli se mi to vůbec někdy povede. Neustále přemýšlím, jak se dostat k té šanci, ucházet se o roli, kde bych mohla dokázat, co ve mně je, až jsem se rozhodla, že si takový film postavím na nohy sama. A mám tam úžasnou roličku! To byl ten záměr.
//**Článek vyšel v časopise Moje Psychologie