Lucie září štěstím. Jak sama podotýká, v průběhu těhotenství jí zatím naštěstí špatně nebylo, dokáže si užívat dny, které jsou před ní, a jediné, v čem ji omezilo její bříško, je plánování. „Najednou mám před sebou volné dny, protože některé role s bříškem by už ani nebyly vhodné, abych hrála. Takže si budu užívat volnějších chvil a těšit se na miminko. Opravdu těšit. Ale to chvění v břiše, jak to asi dopadne, zná každá nastávající maminka.“
Je váš stav opravdu jiný než před několika měsíci?
Úplně! Jsem těhotná a hrozně si to užívám, mám totiž štěstí a na rozdíl od jiných maminek mi vůbec nic není. Jen je mi nádherně, na miminko se těšíme a příznaky těhotenství se mi úspěšně vyhýbají.
Spokojenost z vás přímo vyzařuje.
Aby ne, všechno se nám povedlo, jak jsme chtěli. Jsme manželé, budeme mít miminko, není důvod mračit se či trápit. Navíc jsem někde četla, že usměvavé maminky mívají usměvavé děti, tak se dopředu snažím, aby se mi narodilo veselé dítě. (smích)
Víte, že vám teď docela dost našich čtenářek bude závidět, že ony prožívají peklo prvního trimestru a vy tu popisujete, že to jde i bez zvracení a dalších radostí?
Já za to ale nemůžu. (smích) Je mi jich líto, ale na mě to vyšlo takhle. Ale určitě nejsem jediná. Myslím, že to bude jistě klišé, že všechny těhotné zvrací, ale to vy jistě víte.
Když jste viděla poprvé na těhotenském testu pozitivní výsledek, zastavila jste, nařídila si klid, zpomalila?
Ne, spíš jsem tomu nemohla věřit. Takže jsem si těhotenský test dělala hned několikrát. Byla jsem v ohromné euforii, pobíhala po bytě a chodila jsem se pořád dívat na návod k použití toho testu, jestli jsem ten výsledek dobře přečetla. Po několika testech se stejným výsledkem mi ale bylo jasné, že jsem se nespletla. Večer jsem šla hrát a měla jsem úplně zvláštní pocit. Třeba jsem si myslela, že to na mně musí všichni hned poznat. (smích) Ten večer se na představení byl podívat manžel, kterému jsem to chtěla říct právě až večer po představení jako překvapení. Když však došlo na věc, odpověděl mi, že to na mně poznal. Už během představení.
Je fakt, že muži tohle vnímají citlivě.
Navíc možná vy sama ani nevíte, že jste gravidní, ale změníte rituály, které provozujete. Najednou chcete déle spát, nepít kávu… Organismus se začne chovat „těhotně“, než vy sama zjistíte výsledek gravitestu, a všímavý partner tyto změny nejspíš zaznamená sám. Navíc i kamarádi si všimli, že jsem jiná. Ptali se, jestli nečekáme miminko, a já tvrdila ne, vůbec, ale přesto jsem už v bříšku měla cosi, co směřuje k tomu být člověkem.
Budete mladá maminka, nebo se už počítáte za maminku „starou“?
Myslím, že budu máma věkově tak akorát, že vše přišlo ve správnou chvíli, takže jsem si stihla v životě užít, ale zároveň budu mít dost sil na to se miminku aktivně věnovat a přežít jednou třeba jeho pubertu. (smích) Všechno mi tím těhotenstvím do sebe zapadlo, moje kolegyně také čekají miminko, a tak jsem žila ve vysoce nakažlivém prostředí. Já se „nakazila“ od kolegyně, sama jsem předala těhotenský virus také dál… Takže v divadle je teď docela spoušť.
To bude muset divadlo na nějakou dobu nejspíš zavřít...
To rozhodně ne, budou fungovat alternace. Ještě nejsou pohromadě fermany na podzimní sezonu, a hlavně já budu rodit uvědoměle na začátku léta, takže od podzimu bych občas mohla vyrazit hrát… Ale to nechci zatím nějak moc slibovat, uvidím, jak všechno za pár měsíců půjde. Je ale fakt, že s bříškem se mladé rozevláté ženy, které teprve hledají smysl života, hrají docela těžko. Na druhou stranu, do určitého stupně těhotenství na vás není gravidita vlastně ani vidět a diváci to nepoznají, spíš jde o určitou psychickou bariéru, se kterou se žena může potýkat.
To je pravda. Nedávno jsem dělala rozhovor s herečkou, která v šestém měsíci měla hrát znásilněnou…
Tak to musela být docela síla! Dokážu si představit, že raději skončila.
Plánujete už dnes, kdy se po porodu vrátíte do práce?
Diář mám zatím prázdný, to je brzo, nicméně vím, že v červenci odrodím. A jak jsem říkala, sice jsem to neplánovala, ale šestinedělí mi vyšlo na prázdniny, takže v září bych si mohla občas odskočit zahrát, třeba jeden dva večery v týdnu…
Takže nepatříte mezi maminky, které zarputile trvají na tříletém pobytu s dítětem doma.
To asi ne. Musím dítěti zajistit hlídání, ale vidím kolegyně, že jde občas si odskočit z domova na jeviště a že se nijak nehroutí, tak netuším, proč zrovna mně by to vyjít nemělo. Myslím si také, že v rámci zachování duševního zdraví maminky je dobré, když si zachová i nějaké dospělácké aktivity. (smích)
Slyšela jste nějaké rady, které by vám měly s miminkem pomoct?
Těch teď slýchám opravdu tuny. Ale myslím si, že se všechno ukáže až v praxi. Jestli rad a doporučení využiju, nebo ne. Všechno přijde ve správnou chvíli. Myslím si, že instinkty se přihlásí, až bude jejich čas…
Snažíte se bříško maskovat?
Pro určité role je to nezbytné a je dobré, že mám i volné kostýmy. Když ale hraju spoře oděnou operetní subretu, je to složitější. Navíc hodně často hraju nevinné panny, princezny a tam by bylo dost hloupé, aby můj stav na mně byl vidět.
V seriálové roli v Ordinaci v růžové zahradě jste dokonce hrála postavu ženy, která potratila…
A dnes, při reprízách s bříškem vlastním, jsem nebyla schopná se na to dívat. Opravdu bych to asi moc prožívala a právě tohle byla situace, kterou bych s břichem hrát nechtěla. Ani moje mamka se na to dívat nechtěla. Nějak jsme se obě vnitřně rozhodly, že budeme vnímat moje těhotenství reálné a to hrané by mohlo ublížit. Naštěstí se to ale točilo už dávno. Takže televizi jsem vypnula.
Jak dokážete odlišit a oddělit reálný život od postav, které hrajete?
Určitě to jde. Já se snažím oba světy striktně oddělovat s tím, že pokud ale třeba zkouším, nosím si práci domů a to dělení není tak jednoduché. O roli stejně pořád přemýšlím. Že by mě ale ty role nějak poznamenávaly, to doufám, že ne. (smích)
Hrají se vám lépe mrchy, nebo romantické princezny?
Každá role mi něco přináší a má něco do sebe. Princezny - do těch se nemusím příliš pokládat. U těch potvor, ty mi dávají prostor k tomu, abych si vyzkoušela i něco nového, neznámého. Vychutnávám si díky nim situace, které nikdy nezažijete, nedostanete se do nich. Na divadle, v roli ve hře Mam’zelle Nitouche, škrtím a docela si to užívám. (smích)
Máte vysněnou roli?
Ani ne, jsem docela pokorná a ráda beru a zkouším, co přijde. Ale je fakt, že bych třeba ráda zkusila film s historickým námětem, hudební film a další. Je toho hodně, ale že bych seděla doma, kousala si nehty, čekala na vysněnou roli a mezitím odmítala ty, které na první pohled třeba nejsou takové, o nichž jsem snila, tak to není. Jsem pokorná a ke své práci přistupuju tak, že i u menší role se můžu naučit něco, co mě obohatí, a díky nové zkušenosti třeba dorazí ta role životní. (smích)
Cítíte se unavená?
Ano, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem svěží. Jsem spavá, konečně si to ale užívám a mohu zdůvodnit. Odpoledního šlofíka třeba. Tomu se nic nevyrovná.
A na čem v současnosti pracujete?
Hraju v divadle Semafor, stále zpívám na koncertech a namlouvám skřítčí dětskou postavičku.
Já vím, Fanynku.
Je to docela legrace, protože mnohdy se mi stane, že po skončení natáčení si jdu koupit rohlík, a jak jsem do role položená, hlasem Fanynky si vyžádám i ten rohlík. (smích) Nebo se jejím hlasem ohlásím do telefonu, což je také zábavné. Co mě ale baví nejvíc, je to, že díky téhle roli se dostanu do takové té čisté dětské nevinnosti, která mě nesmírně baví, a troufám si říct, že i obohacuje.
Moje holčičky tu postavu milují.
Já se na ni dneska dívám jako na práci, časem ale budu svému dítěti (pokud bude Kouzelná školka pořád existovat) vysvětlovat, že jsem to vlastně já, kdo ji mluví… Jak a jestli vůbec to pochopí a nebude mít v hlavě guláš. Taky musím podotknout, že mě těší, jak děti na tyhle postavičky reagují, takže o to víc se snažím do toho dát co nejvíc.
Čekáte holčičku, nebo kluka?
Zatím to nevíme, ale ještě uvidíme, jestli si to vůbec necháme říct.
Už kupujete výbavičku?
Ani ne. Něco jsem dostala od kamarádky, ale se vším začnu až těsně před porodem. Myslím, že je v tom i trochu pověrčivosti, ale v osmém měsíci bude asi načase začít to řešit. Aby miminko mělo kde spát, co na sebe… (smích)
Máte těhotenské chutě?
Nemám. Bohužel ne, a to jsem se na ně opravdu docela těšila. (smích)
Už jste se někdy o miminko bála?
Vždy, než jdu na prohlídku, jsem taková lehce vyplašená, pak třeba na jevišti se bojím, aby do mě někdo nekopl, aby mi do břicha třeba omylem nešťouchl…
Můžu vás ujistit, že strach o dítě s jeho věkem jen poroste .
Tak dík, to jste mě uklidnila! (smích) Ale je mi jasné, že mateřství není jen pohoda. Že se budu o svého potomka bát už pořád. Ale tak to mají hozené asi všechny maminky.
Jak se stavíte k alternativním porodům?
Já chci rodit pod dohledem lékařů, s ohledem na bezpečí svoje a mého dítěte. Nijak ale neodsuzuju a nesoudím maminky, které chtějí rodit doma. Jde o přesvědčení každé z nás a každá maminka by měla vědět, co je pro ni a pro její ratolest nejmíň riskantní. Já zvolila porod pod dohledem odborníků. V rámci sebeedukace jsem zhlédla několik alternativních porodů na internetu a přišlo mi to docela zajímavé. Ale asi bych si na to netroufla. A v tom to bude. Možná kdybych byla zkušenější, na druhou stranu můžete pětkrát rodit lehce a pak nastanou u dalšího dítěte komplikace. Takový porod může být krásný zážitek, ale také přesně naopak. Netroufla bych si nikoho soudit, je každého věcí, jak se k takovým věcem staví.
Bojíte se porodu?
Zatím ne, ale to jistě přijde.
Co vás na těhotenství překvapilo?
Pohyby miminka. To je nádherná a nepřenositelná skutečnost.
Taky zpíváte…
Ano, v muzikálech, a kromě toho zpívám s bigbandem. Swing, ten mě baví. Festivaly, jazzové kluby a tak. Takže vlastně dělám, co mě baví, a to je pro práci i pro život asi nejdůležitější. Jsem spokojená, že mi vše vychází tak, jak má.
Povedete k hudbě své dítě?
Jistě že mu budu doma zpívat, uvidíme ale, jak bude samo na hudbu reagovat, jestli ji bude vnímat, nebo ne. Co když bude inklinovat ke geometrii? Manžel se dokonce vyjádřil - poté, co na ultrazvuku viděl, jak mimi mlelo ručičkama a nožičkama -, že z něj bude bubeník po něm. Nedávno, když jsem si stěžovala, že mě škrábe v krku, dodal, že zpěvák/zpěvačka to bude také. Ale vážně, podle mého je důležité děti podporovat, ukazovat jim možnosti, jaké v životě mají a mohou mít, ale nechat na nich, aby si vlastní cestu zvolily samy. Rodiče mají stát v pozadí a dětem fandit, ne direktivně nařizovat a přes děti dohánět, co se jim samým před lety nepodařilo.
Váš manžel je rocker. Kdy plánujete vzít potomka poprvé na rockový festival?
To fakt nevím. (smích) To jste mě pobavila.
Kolik dětí chcete?
My s manželem neplánujeme nic. Ale myslím si, že rodina je veselejší ve čtyřech než ve třech. Takže na vaši otázku odpovědět neumím, protože nevím a netuším, co bude za pár let. Ale nemyslím si, že jedináček by již dnes byl mým vysněným ideálem. Uvidíme, co bude dál.
Mluvíte o manželovi. Chtěla jste vždycky být vdaná?
Ani nevím, náš vztah k tomu přirozeně dospěl, teď následuje těhotenství. Je to hezká posloupnost, ne?
Rozhodně. Jaké bylo vaše dětství?
Nádherné. Mám o osm let staršího bratra, takového toho typického ochránce, takže já si užívala. Narodila jsem se jako vymodlené dítě, brácha mě vozil v kočárku, neprali jsme se, neznám sourozenecké hádky o hračky… Vycházeli jsme spolu v pohodě.
Kdo objevil váš talent?
Rodiče mě nejdřív přihlásili na zpěv. Zpívala jsem odmalička, vlastně už ve školce a v jeslích. Takže to věděli, že by mě bavilo. Navíc tatínek je hudebník, tak snad i nějaký talent rozpoznali. Také zpívá a má kapelu, asi jsem se tedy potatila, dá se říct. A brácha taky, má hudební sluch. A maminka se občas přidala, a tak jsme doma muzicírovali. Co se týče herectví, to ve mně „objevila“ paní učitelka, která vedla dramatický kroužek a nabídla mi, jestli se nechci připojit.
Co je podle vás pro výchovu důležité?
Asi aby byly čestné, spravedlivé, v životě spokojené, zdravě sebevědomé. Myslím, že šťastný život tkví v určité harmonii, co se zdravého těla a ducha týče, a z toho pak plyne naše vnitřní vyrovnanost. Taky chci, aby věděly, že máma je tu pro ně pořád.
Co byste dětem neodpustila?
Máma musí být všeodpouštějící. Vadila by mi lež, ale ona je ta otázka poměrně složitá. Naše každodenní zkušenosti nás stále vychovávají, a tak na sobě pracujeme celý život. Budu se snažit žít tak, abych pro děti byla vzorem, abych je inspirovala k tomu, jak by to asi mělo vypadat. A budu šťastná, když se mi tohle moje předsevzetí podaří, aniž bych musela říkat: „Milé děti, teď právě vás vychovávám, takže mě vnímejte.“ Výchova by měla probíhat plynule, jen tak mimochodem, mezi řečí…
To je správný přístup.
Doufám. (smích) Rodičovství je metodou pokus omyl, snad se mi ale bude dařit. Nikdo není dokonalý, v rodičovství a přístupu k dětem to platí dvojnásob.
Máte teď nějaké přání?
Moc bych chtěla, aby miminko bylo zdravé, aby se těšilo na tenhle svět, tak jako se těšíme my, a abychom byli šťastná rodinka.
A co byste popřála našim čtenářkám?
Asi to samé.
Jaká by podle vás měla být maminka především?
Určitě milující. Bez ohledu na to, co se děje. Bezvýhradně milující. Taková si myslím, že by máma rozhodně měla být.
Vy taková budete?
Pokusím se. (smích)
(Rozhovor vyšel v časopise Maminka 5/2014)
