Co pro vás bylo největší nesvobodou v době před 17. listopadem 1989? Nemožnost cestovat, nebo pro vás byly horší fronty na maso? Zeptali jsme se žen kolem nás, co jim nejvíc komplikovalo život. Plus na to, zda se dnes mají lépe než tehdy.
JIŘINA (74)
1. Co jste prožívala jako největší nesvobodu před rokem 1989? Co vám nejvíc vadilo a komplikovalo život?
Obecně mi vadilo znárodnění a nemožnost podnikat, chyběly mi zprávy ze západního světa a štvalo mě lživé hodnocení událostí. Tíživá byla samozřejmě celkově sevřená atmosféra, uniformita a nemožnost bez obav vyjádřit své mínění. Vadily mi za komunismu protekční výjezdní doložky na Západ a obtěžovaly nás celní prohlášení, i když jsme jeli z například jen z Drážďan. Život komplikovalo nedostatkové zboží, mnohdy nebyly k sehnání základní věci a panovala malá možnost širšího výběru zboží, na zajímavé knihy se stály fronty.
2. Máte se dnes lépe než před rokem 1989? Případně co vám na dnešní době vadí?
Ano, mám se lépe než před rokem 1989 a nejvíc mě těší, že naše děti a vnuci mohou bez problémů cestovat a studovat, kde se jim zlíbí. Samozřejmě jsou i věci, které mi vadí: lživé hodnocení a zprávy o našem politickém dění, přímá volba prezidenta a „pravdomluvný“ pan Babiš v tak vysoké pozici premiéra. Nejsem nadšená z toho velikého, převelikého množství politických stran, hnutí apod., to tedy hlavně při volbách.
Marta Pušová
10. prosince 2023
Pokračování 2 / 5
MARCELA (55)
1. Co jste prožívala jako největší nesvobodu před rokem 1989? Co vám nejvíc vadilo a komplikovalo život?
Byla jsem mladá, bydlela s rodiči na venkově a nesvobodu jsem nepociťovala. V roce 1989 jsem měla téměř dvouletého syna, bydlela jsem už v Praze a vlastně až tady jsem poznala, jaký je život doopravdy. Vadily mi všudypřítomné fronty a nemožnost sehnat cokoli, ovocem a potravinami počínaje a oblečením na dítě konče.
2. Máte se dnes lépe než před rokem 1989? Případně co vám na dnešní době vadí?
Určitě se máme lépe, jen mi připadá, že té demokracie je někdy až moc. Děti mají možnost studovat v zahraničí, lítáme do celého světa, můžeme si koupit, co chceme (pokud na to máme finance). Co mi na dnešní době vadí, je to, jak se všechno začíná strašně zdražovat. Stále se mluví o tom, jak se zvedají platy – jak kde a jak komu! Také náš právní řád je hodně děravý, máme vysoké tresty za blbost a nízké za vážné zločiny. A naše politická scéna taky není zrovna na vysoké úrovni.
Aneta Pařízková
27. srpna 2021
Pokračování 3 / 5
IVANA (52 let)
1. Co jste prožívala jako největší nesvobodu před rokem 1989? Co vám nejvíc vadilo a komplikovalo život?
Musím zcela upřímně říct, že velkou nesvobodu jsem nějak extrémně nezažívala. Moji rodiče byli obyčejní lidé z malého města, maminka úřednice, táta učitel. Pravdou je, že táta nesvobodu prožíval mnohem výrazněji, nemohl jít na střední školu, protože jeho rodiče byli živnostníci, musel se vyučit, teprve poté "utekl" na přijímací zkoušky a na přímluvu nestraníka z průmyslové školy v Jablonci ho přijali, i když správně si měl tříletý učební obor "odpracovat" ve fabrice. Po maturitě ovšem nesměl na vysokou, zkoušel to několikrát, ale marně. Nevhodný kádrový profil. Přesto si nakonec v osmdesátých letech udělal pedagogické minimum, aby mohl učit... doba už byla přece jen volnější...
Marta Pušová
8. července 2023
Doma jsme o politice mluvili spíše málo, pokud ano, pak kriticky, poslouchali jsme maximálně Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Naše rodina tedy nebyli žádní velcí hrdinové, o disentu jsem neměla ani ponětí. První a jedinou nesvobodou, kterou jsem pocítila já na vlastní kůži, bylo to, že jsem se nedostala na vysokou školu, přestože jsem přijímací zkoušky udělala. Tatínek nebyl ve straně. Když mi tehdy přišel doporučený dopis, že mě bohužel "nepřijímají", byla jsem v šoku, nechápala jsem. Táta mi tehdy řekl: Nezlob se, mám tě moc rád, ale kvůli tomu, aby ses dostala na vysokou, do strany nevstoupím." To pro mě bylo asi největší hrdinství.
Laura Poláková
22. února 2024
A co mi nejvíc vadilo? Asi to, že nemůžeme svobodně cestovat, měli jsme příbuzné v Západním Německu, kam jsem se dostala jako zázrakem těsně před revolucí na pozvání. To, co předcházelo povolení, bylo dost ponižující. Ostatně, ponižující bylo i žádat o cestovní doložku, abych mohla vycestovat do Jugoslávie. V tomto směru jsem tedy nesvobodu pociťovala dost citelně. A největší komplikace? Asi v tom, když něco nebylo. Zejména v roce 1989. Nebyly vložky, nebyl toaletní papír. Vložky byly přídělem a frontu na ně stál i můj táta. Režim už ale mlel z posledního. Jinak život komplikovala i neustálá byrokracie, razítka a tak dále. I když popravdě, v některých oblastech života byrokracie trvá i dnes.
2. Máte se dnes lépe než před rokem 1989? Naopak co vám na dnešní době vadí?
Zcela bezpochyby. O tom nemá smysl diskutovat. Lépe se mám určitě. Možná trochu lituji toho, že změna přišla pro mě relativně pozdě, nestihla jsem už tolik cestovat a poznávat nové kultury. Lépe se mám ve všech směrech. Nestěžuji si, jsem svobodná a můžu si říkat, co chci, i za cenu ztráty některých přátel. Ve své práci jsem také svobodná, i když víte, co se říká. Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš. To bohužel platí i v demokracii.
Co mi na dnešní době vadí? Vadí mi, že lidi velmi rychle zapomínají na to, jaké to bylo. Ano, jistě, těm, kterým je dnes 30, dobu předtím nezažili, ale stěžují si i ti, kteří ji zažili. I když má i demokracie svoje mouchy, je zřejmě to nejlepší, co můžeme mít. Vadí mi, že bují populismus a že i lháři mají stále někdy navrch. Na druhou stranu, ti, kteří tam nahoře jsou, tam byli řádně zvoleni – a to by si měl každý uvědomit. Demokracie je i v tom. Že nebude všechno podle všech. Někdy mi taky vadí, že peníze přebíjejí i to dobré. Taky mi vadí, že někdy se lidé tak moc bojí o svou práci, že raději mlčí. Je super, že může studovat, kdo chce a co chce. Že moje děti nepřemýšlejí o tom, jestli pojedeme do Londýna, nebo na chalupu k babičce. Ovšem jsou lidé, kteří svým platem na Londýn nedosáhnou. Ale i to je daň za demokracii. Sociální systém je špatně nastavený, důchodový systém kolabuje a kdo ví, z čeho budou žít jednou naše děti. Bohužel mám pocit, že stáří je nedůstojné a šanci mají jen mladí a krásní. To však nemá být z mé strany volání po návratu do minulosti, jen zřejmě touha po tom, aby někdo začal víc používat hlavu a nechtěl si jen nahrabat.
Pokračování 4 / 5
KATEŘINA (44)
1. Co jste prožívala jako největší nesvobodu před rokem 1989? Co vám nejvíc vadilo a komplikovalo život?
Naštěstí mi v listopadu 1989 bylo teprve necelých patnáct, takže jsem do té doby nemusela dělat žádná zásadní morální rozhodnutí a končící komunismus už mě moc nepoznamenal. Vyrůstala jsem v Praze, kde nebyl problém chodit do kostela a na gymnázium jsem se taky dostala, i když moje rodina měla kdysi "problematický původ". Naopak jsem jako dítě trpěla tím, že mi rodiče zakázali vstup do Pionýra a já nemohla jako ostatní děti stát u pomníčku. Kupodivu už jako malá jsem počítala s pádem komunismu a promýšlela jsem, jak by to vypadalo, když by se zase měly rozdělit továrny. Vůbec netuším, jak to, že jsem nad něčím takovým přemýšlela, ale představovala jsem si to tak, že by se udělala startovní čára a pak by se odstartovalo, a kdo by doběhl do továrny první, tomu by patřila.
2. Máte se dnes lépe než před rokem 1989? Případně co vám na dnešní době vadí?
Já osobně se mám jako prase v žitě, mám práci, mám kde bydlet, můžu cestovat, studovala jsem v zahraničí. To, že na politické scéně probíhají souboje, beru jako normální příznak demokracie. Stejně tak, i když mě trápí, že mnohé rodiny s dětmi nemají kde bydlet, tak to není nic proti demokracii, to jen se musíme snažit to zlepšit. Jediné, co mě znepokojuje, je, aby se aktuální politický vývoj nezvrtl v novou nesvobodu.
Marta Pušová
29. prosince 2023
Pokračování 5 / 5
MILENA (70)
1. Co jste prožívala jako největší nesvobodu před rokem 1989? Co vám nejvíc vadilo a komplikovalo život?
Já a moje původní rodina, my jsme nebyli politicky poškozeni ani perzekuováni. Sice babička s dědečkem měli jako živnostníci malé důchody a komunisti jim při měnové reformě sebrali penzijní připojištění, takže jsme měli málo peněz – žila jsem s maminkou s nimi. To nás finančně poškodilo. Ale protože jsem neměla srovnání se západem, neznala jsem jinou možnost, tak jsem tím nějak zvlášť netrpěla. I když jsem se v roce 1968 dostala jako studentka na delší brigádu do Západního Německa, tak mi nepřišlo, že by to tam tehdy bylo svobodnější. Nebo že by na tom byli ekonomicky lépe, pořád tam byly omšelé domy, stopy války.
Samozřejmě mě potom jako dospělou štvalo, že bylo nutné všechno shánět a stát fronty, byl tady jen úzký sortiment věcí. Tu politickou stránku jsem ale tolik nevnímala. Byla jsem v práci nucena vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství. Prostě jsem měla knížku a dvakrát ročně jsem musela na schůzi. Když mě verbovali do strany, tak jsem se z toho vyvlíkla s tím, že jim v ROH budu dělat kulturního referenta. Bylo to nutné zlo, ale dalo se to přežít. A jako učitelka jsem musela každý rok chodit na Prvního máje.
Marta Pušová
1. listopadu 2022
Štvalo mě, že nemůžeme cestovat, i kvůli tomu, že švagr emigroval, takže jsme jako rodina nemohli spolu vycestovat. Více trpěl můj bývalý manžel, když dodělával vysokou školu, tak žil v hrůze, aby ho nevyhodili z vysoké školy, protože byl aktivní během roku 1968. Původně totiž nesměl ani na střední školu, tak měl velký strach. A ze stresu se mu vrátily epileptické záchvaty.
2. Máte se dnes lépe než před rokem 1989? Případně co vám na dnešní době vadí?
Určitě se máme dneska lépe, máme našetřeno na důchod, takže můžeme cestovat. My konkrétně se máme dobře. I taková maličkost, kupujeme si pravidelně šunku, což jsme za socialismu nedělali, protože jsme šetřili. Tehdy stálo 10 deka šunky 10 korun, takže třeba šunka byla k platu poměrně mnohem dražší než dnes.
Co pro vás bylo nejtěžší? Hlasujte v anketě. Pokud vás trápilo něco zcela jiného nebo nám chcete napsat, zda se dnes máte lépe, či hůře než před 17. listopadem 1989 (a v čem a proč) či co vás na dnešní době štve, napište nám pod článkem svůj komentář.