Upřímně přiznávám, že mě překvapilo, když jsem zjistila, že jste z Brna. Žádný přízvuk a přidrzlý styl rodilé Pražandy…
Z Brna jsme se odstěhovali, když mi bylo dvanáct, takže větší část života už žiju v Praze. Byla by docela ostuda, kdyby se mi za těch pár desítek let přízvuk neztratil.
Ale když jste se přestěhovali, musela to pro vás být velká změna…
Změna k lepšímu! Pamatuju si, že jsem si v Praze nejvíc užívala všudypřítomné jezdící schody. V Brně byly tehdy jen jedny u Prioru, jako dítě jsem samozřejmě chtěla kvůli nim jezdit nakupovat jen tam, a najednou jsem se ocitla v takovém ráji eskalátorů!
Co přestup do jiné třídy ve škole?
V Brně jsem chodila do školy Jana Babáka 1, což byla jediná škola s rozšířenou jazykovou výukou. A byla mnohem náročnější než pak ta pražská. Jako děti jsme byli víc vycepovaní, pamatuju, že jsme chodili o přestávce v kruhu a jeden z nás měl žlutou pásku jako bachař a dohlížel na ostatní.
Takže jste v Praze měla víc klid?
Rozhodně. V Brně jsem byla dítě, které neustále dostávalo poznámky, v Praze jsem za celou dobu nedostala snad ani jednu. V Praze bylo všechno uvolněnější, otevřenější světu. Bylo tu ve všem víc příležitostí. Spousta studijních programů, možností vycestovat, uplatnit se, ale i práce… Dodnes si myslím, že Praha je trochu zmlsaná.
V Praze si nevážíme toho, co tu máme?
Moc ne. Když se podívám zpětně, jsem moc ráda, že jsem z Brna. Když jsem do Prahy přišla, byla jsem o hodně snaživější než ostatní děti, a dokonce si říkám, že je vlastně škoda, že budu svého syna vychovávat v Praze, protože mimopražské děti jsou pokornější.
Takže vy jste byla odjakživa snaživé, disciplinované děvče?
Byli jsme tak vychovávaní. Nemyslím, že by rodiče byli nějak superpřísní, ale když jsem chtěla mít volnost, musela jsem si doma splnit své povinnosti. A to považuju za normální.
Žádné chození za školu?
Ne.
Průšvihy?
Skoro žádné. Možná jsem byla občas hubatá ve škole a jednou jsem hrála s klukama fotbal a rozbili jsme okno.
Jste ze tří sourozenců nejmladší. Jaká to je podle vás výchozí pozice?
Podle mě pro vývoj dítěte ta nejlepší. S bráchou jsme se moc nepotkali. Byl o jedenáct let starší a z domova odešel, když mně bylo sedm. Ale úžasně mi proklestil cestu tím, že jako dítě strašně zlobil. Takže cokoli jsem pak udělala já, bylo málo. Moje sestra byla ta poslušná, ta to dolaďovala. A já jsem byla ta drzá, ale už nikdy jsem nedosahovala výšin mého bratra. Navíc rodiče po čtyřicítce jsou už víc unavení a nad vším mávnou rukou. Pokud dítě ten den neumře hlady a nic ho nepřejede, byl to dobrý den.
Aspoň zlobivý bratr za školu chodil…
Ten to asi prováděl.
Dostávali jste kapesné?
Táta měl takovou strašnou průpovídku „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, což platí úplně perfektně. Ale já ji tenkrát samozřejmě nenáviděla. Kdykoli mi dával peníze, tak mi připomněl, že musím zpívat tu jeho píseň.
V kolika letech jste odešla z domova?
Oba mí starší sourozenci se odstěhovali v osmnácti, tak mi přišlo přirozené, že se v osmnácti odchází z domova.
A tím pádem nastupuje doba, kdy se člověk musí živit sám?
Víceméně. Od rodičů jsem dostávala asi dva tisíce korun měsíčně, ale to samozřejmě nepokrylo nájem ani jídlo na měsíc.
Takže od osmnácti jste byla zvyklá pracovat…
Já jsem byla zvyklá přivydělávat si už od základní školy, kdy jsem doučovala. Na gymnáziu jsem pak hlídala děti, stejně jako v Americe, kde jsem byla na studentské výměně a neměla tam kapesné. Nejsem z rodiny, která by mi mohla něco financovat, v té době jsme neměli ani auto.
A jak vám šlo třeba hlídání dětí?
Velmi dobře! V Americe tehdy lidi z východu milovali, to bylo krátce po revoluci, protože měli pocit, že jsme skromnější a pracovitější. A jejich děti byly zase odmalička zvyklé na hlídačky. Tam nefunguje systém babiček jako u nás. Babička je často na druhé straně Ameriky a to je pekelně daleko. A navíc při tehdejším kurzu koruny platili královsky.
Zkusila jste někdy v rámci přivýdělku zapojit svůj vzhled?
Dělala jsem hostesku. Jezdila jsem s alkoholem a cigaretami po různých diskotékách. A byla to jediná práce, ze které jsem byla vyhozená.
Taková ta slečna s táckem?
No jasně.
A proč vás vyhodili?
Já diskotéky nesnáším. Mně je tam opravdu fyzicky zle. Nesnáším to prostředí. Nesnáším tu hudbu. Představuji si, že takhle nějak vypadá peklo. A když jsme přijely do nějakého města na diskotéku a měly ve dvanáct padla, okamžitě jsem zmizela. Ostatní holky si užívaly, že můžou dál trsat. Po jedné takové štaci se mě vedoucí zeptala, proč tu práci dělám a jestli mě to baví. A já po pravdě řekla, že mě to nebaví vůbec a že to dělám pro peníze. Tak mi sdělila, že mě už nepotřebuje.
Jak na to dneska vzpomínáte?
Když mě nebaví nějaká práce, vzpomenu si na tuhle zkušenost. Protože to bylo zatím to nejhorší, co mě v rámci práce potkalo.
- Chodit s táckem po diskotéce… to mi nepřijde jako takové peklo…
Hosteska je, nebo v té době prostě byla, taková lepší prostitutka. Přijdete v minisukni a s holým břichem a nabízíte cigarety a alkohol… Tak to je skoro to samé, jak když si přímo říkáte o sex.
Kde jste si ještě přivydělávala?
Pracovala jsem v advokátní kanceláři, kde jsem dělala takovou holku pro všechno. To mě svým způsobem bavilo, i když mi dělalo problém tvářit se důležitě. A tam se důležitě tvářili všichni. A pak jsem ještě pomáhala castovat modelky.
Prosím?
Pomáhala jsem zapisovat castingové listy, a dokonce chodila po školách a hledala holky, které by to chtěly dělat. Směju se tomu, že jsem to dělala já, protože jsem v té době byla ostříhaná na ježka, vypadala jsem spíš jako kluk a k tomu chodila oblékaná jako něco mezi pankáčem a bezdomovcem. V té době jsem měla takové intelektuální období. A do toho jsem castovala modelky…
Jak jste se k tomu dostala?
Byla to práce přes známé. Ale dělala jsem tam jen chvíli.
Jak na vás ty slečny, které jste oslovila, reagovaly?
Byly nejšťastnější na světě. A udělaly by cokoli.
A jak vy na ně?
Většinou mi přišly úplně mimo, že to chtějí dělat. A když mi byla nějaká sympatická, bylo mi jí líto. Pro mě je totiž modeling něco podobného jako ta hosteska.
Objevila jste nějakou novou Karolínu Kurkovou?
Určitě ne. Většina z holek, které jsem vybrala, neprošla dalším sítem. Mám na krásu asi úplně jiné parametry. Já bych se v modelingu prostě neuchytila nijak a ničím.
Ještě nějaká zajímavá práce při škole vás potkala?
Ještě jsem pracovala za barem a to byla dobrá práce. Všichni jsme tam studovali vysokou školu, všichni jsme tu práci potřebovali a navzájem jsme se neokrádali.
Když jsem si o vás hledala informace, narazila jsem na zajímavost, že jste nedávno předávala cenu Statečné psí srdce. Jste psí člověk?
Vždycky jsem vedle sebe měla psa.
To vám přísní rodiče dovolili?
Dělala jsem gymnastiku stejně jako moje sestra a měla jsem si vybrat, jestli budu pokračovat v gymnastice, anebo půjdu na jazykovou školu. Máma už doma další vrcholovou sportovkyni mít nechtěla, protože je to náročné, a já bych se na to se svojí povahou stejně nehodila. Tak jsem řekla, že gymnastiku dělat nebudu, když mi koupí psa. A k devátým narozeninám jsem dostala malého knírače pepř a sůl.
A jak jste se sžili?
Byl moje druhé já.
Takový náhradní sourozenec?
To zase říct nemůžu. Ale pravda je, že sestra byla permanentně v tělocvičně a brácha byl už úplně jinde. Když mě musel vyzvednout ze školy, byla to pro něj pohana.
A byla jste s pejskem stejně disciplinovaná jako ve všem ostatním?
No jistě. Můj pes, to byl můj největší koníček. Chodila jsem s ním na cvičák do Svazarmu a musela se tím pádem chovat jako zodpovědný člen, to znamená chodit na schůze a taky pečovat o cvičiště. Bylo mi tehdy devět let, z dnešního pohledu to bylo úsměvné.
Jste tedy spíš pes?
Já jsem obojí.
V čem jste kočka?
Nerada poslouchám. Poslechnu, jen když cítím, že je to dobrý rozkaz.
Měla jste někdy kočku?
Pořídila jsem si tu „nahatou“, protože moje neteř je alergická na kočky a pořád si je chce hladit. Tak jsem si řekla, že ji bude mít u mě, protože i kočka je důležitá pro vývoj dítěte. Je dobré poznat psa i kočku.
Co vás naučila konkrétně tahle?
Tahle bohužel nic. Byla úžasná a inteligentní, jenže když jsem ji přinesla domů, můj pes přestal jíst. Na kočky byl přitom zvyklý od mojí mámy, které má dvě, ale tuhle prostě nezvládl. Nechtěl pak chodit už ani
Dneska máte psa?
Dva. Krátkosrstou kolii Jonáše a fenku francouzského buldočka Babetu zachráněnou z množírny.
Jak se zachraňují psi z množíren?
Dostala jsem se k ní přes skupinu statečných žen, které jezdí po množírnách a vykupují fenky, které už nemůžou mít štěňata, protože těch se v lepším případě množitelé zbavují, nebo je rovnou usmrcují. V množírnách psy chovají jak slepice. Není to úplně legální, ale ani nelegální a my jsme, jako Česko, v množení evropské jedničky. Celá Evropa je kvůli nám zaplavena nemocnými nebo postiženými štěňaty, což je způsobené tím, že v množírnách mezi sebou kříží sourozence, neočkují, neodčervují, berou je od mámy ve třech týdnech a hned je exportují. Přes hranice putují kamiony psů bez jídla a bez vody.
To je hrůza…
Ano, a proto se v tom angažuji. Důležitá je osvěta, aby lidé věděli, že když si koupí psa z takové množírny, možná ušetří při nákupu štěněte, ale následně do něj vrazí hrozně peněz. Pokud takové štěně vůbec přežije.
Znáte takové to rozdělování lidí na kočičí a psí? Vy jste tedy spíš pes?
Já jsem obojí.
Proč je podle vás pro vývoj dítěte dobré mít zvíře?
Naučí ho to hodně věcí. Jde nejen o to starání se, o smysl pro povinnost, ale hlavně o vnímání živého tvora, emocionalitu, lásku. A láska od zvířete? Té se vyrovná jen láska mateřská, která je stejně nepodmíněná a absolutní. Nedávno jsem šla na procházku a vedu své dva psy, proti mně jel cyklista s malým chlapečkem a říkal mu: „Klidně ho zajeď!“ Někteří rodiče jsou hrůzostrašní! Dřív jsem si toho nevšímala, ale teď někdy jen zírám.
Jak zatím zvládáte dětská hřiště?
Zatím dobře. Jáchymovi je přes rok a zatím je jen pozorovatel. Nikomu nevadí. Možná to začne, až někomu zničí první bábovičku.
Jak vaši psi přijali dalšího člena smečky, syna Jáchyma?
Moji psi se víc stali psy. Přestali být ta mimina. A podle mě jsou šťastnější. Pes asi chce být víc pes než mimino.
Rozmazlovala jste je?
I když jsem přísná a musejí poslouchat, tak jsem vůči nim byla možná přecitlivělá. Teď se víc semkli, víc hlídají a to je správně.
A jak na ně reaguje Jáchym?
Budu mu muset vysvětlit, že ne všichni psi jsou hodní jako ti naši, protože se ke každému hrne.
Kromě hraní namlouváte také audioknihy a nedávno jste předčítala na Noci literatury. Co čtete Jáchymovi před spaním?
Zatím ho nejvíc baví brm brm, dál jsme se nedostali. Mně se v dětství nejvíc líbila Astrid Lindgrenová a Ronja, dcera loupežníka. Ale dnešní děti jsou už úplně jiné bytosti než my, žijí v úplně jiné době - a Jáchym je kluk a neodvažuji se odhadnout, co se mu bude líbit. Budu vděčná za to, když ho vůbec něco zajímat bude.
Text: Tereza Světlá
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie