Přiznám to na rovinu: Čekala jsem neosobní setkání s „celebritou z povolání“, tedy se ženou, která přísně dbá o svou image, i pokud má mluvit o tak intimních věcech, jako je mateřství. Nemohla jsem se ale víc mýlit. Zatímco se připravovalo focení, Simona se vedle mě uvelebila na pohovce a naprosto uvolněně, s odzbrojující srdečností a upřímností se rozpovídala o svých zkušenostech, pocitech i obavách…
Máte děti věkově blízko od sebe…
Ano, Maxík je listopadový a Bruno zářijový. Teď už vypadají skoro jako dvojčata, protože Bruno Maxe rychle dorůstá. Bruno si vybudoval svou pozici a respekt a brácha si na něj už naštěstí nedovolí tolik co dřív. Ani se moc neperou, naopak se často objímají a říkají si navzájem, že se mají rádi. Vědomě je k tomu vedu.
Protože jste sama taky taková?
Jistě! City se musí dávat neustále najevo. Celý život jsem trpěla tím, když mi někdo nedovedl říct, co si myslí, nedokázal pohladit… Takže děti nerozmazluju, ale mazlím se s nimi, objímám je a říkám jim, že je miluju. Snažím se mezi nimi vytvořit pouto, jaké máme my se sestrou. Spousta lidí totiž neumí emoce projevovat ani v dospělosti a mají z toho pak celoživotní problémy.
Jsou si kluci povahově podobní, nebo jsou spíš protiklady?
Řekla bych, že spíš protiklady. Max není tolik mazlivý, ale je víc introvert a dokáže se věcmi víc trápit než Bruno. Třeba když se víc věnuju Brunovi, on radši odejde a čeká na svou chvilku… Bruno je naopak bezprostřední, líbá a objímá se nejen se mnou a manželem, ale doslova s každým. Někdy mu až musím říct – Brunečku, nemusíš líbat i tady paní prodavačku. (smích)
Jste hodně pracovně vytížená. Jak synové zvládají vaše odchody? Loučíte se s nimi pokaždé?
Vždycky. Děti by se nikdy neměly obelhávat. I když pláčou, mělo by se jim vysvětlit, že maminka zase přijde, dát jim jistotu, že se vrátí. Už to jde i u Bruna, i když je na mě pořád hodně fixovaný. I školka pro něj asi bude těžší než pro Maxe. Ten tam prostě v klidu nakráčel, zamával mi za oknem, poslal pusinku a bylo hotovo.
Jak jste prožívala školku vy?
Nebyla jsem stejná jako Max. Máma mě nemohla nechat ve školce, protože jsem v bačkůrkách běhala přes lesopark za ní do práce. Nakonec jsem musela jít do školky, ve které učila moje teta. Ale byla jsem hodně fixovaná na mámu, takže Bruno má tohle asi po mně.
Vidí vás maminka ve vašich synech? Vybavuje si při pohledu na ně, jaká jste byla vy jako dítě?
U Maxe to vidí u jídla. Kdyby totiž nemusel, tak nejí vůbec. Já jsem kvůli tomu měla zvláštní vyživovací režim, cpali do mě rybí tuk, protože jsem byla pod váhovou normou. To Maxík naštěstí není, protože se snažím trávit s ním čas u jídla, povídáme si a hrajeme. I fyzicky je Max celý já, Bruno je víc po tátovi. Ale citlivou povahu a mazlivost má Bruno po mně. Pořád jsem totiž seděla tátovi na klíně, byla jsem jeho velký mazel.
Je velmi důležité, aby dcera měla hezký vztah k otci…
Určitě. S mámou to bylo v dětství a pubertě chladnější, protože byla uzavřenější než táta, a navíc to ona mi říkala, co mám kdy dělat, jak se mám obléct, kdy mám přijít… Ona byla ten generál, zatímco táta si s námi hrál, choval nás a vykládal nám pohádky. O to jsem raději, že dnes máme s mámou dobrý vztah. Ale musely jsme se daleko víc hledat.
Nejspíš vás sblížila i mateřská zkušenost, že?
Jistě. Máma byla vždycky starostlivá, někdy až moc. Až když člověk dospěje a má svoje děti, pochopí, co musí matka všechno zvládnout. Do té doby vám to tolik nedochází. I její starostlivost mě otravovala, do Paříže mi tenkrát volala pětkrát denně, aby věděla, co zrovna dělám. V šestnácti mě to rozčilovalo, dnes to ale chápu. A považuju si jí úplně jinak.
Z vnoučat má určitě radost…
Ano, myslí na ně, i když žije až v Havířově. Dřív mi vyhovovalo, že mám rodiče v bezpečné vzdálenosti, teď to vnímám jako velký handicap. Moc mě mrzí, že máma nemůže jen tak přijít na kafe a pohrát si s dětmi.
Jak často k vám jezdí?
Tak jednou za měsíc na dlouhý víkend. Ale děti jezdí za ní, Maxík tam byl v létě čtrnáct dní. A když zavolám, že nutně potřebuju pomoc, vždycky za mnou přijede a postará se. Ale rodičům je skoro sedmdesát let, takže bohužel nemůžou jezdit každý víkend do Prahy.
Jak se vám samotné daří najít rovnováhu mezi povinnostmi a hraním si s dětmi?
Je to těžké. Někdy se přistihnu, že ztrácím lehkost, kterou by matka měla mít. A nejen matka, ale i manželka. Manželovi i dětem totiž musíte být také kámošem a parťákem. A to je někdy náročné, protože dítě je sice něco nového i pro chlapa, ale hlavně ženě to obrátí její život úplně naruby. A ještě takovému bohémovi, jako jsem já! Moje krédo bývalo – já nikoho neobtěžuji, ať mě nikdo také neobtěžuje. Nikdy jsem nebyla na nikom finančně závislá, jsem takový samorost a partnerům jsem vždycky říkala, že tohle je můj život, moje peníze, moje svoboda, můj prostor.
To ale muži těžko snášejí, že?
Přesně tak. Nebylo lehké najít partnera, který by tohle všechno toleroval. Když pak přišlo mateřství, pochopila jsem, že tu nejde o mě, ale o mé děti, které bezmezně miluju, a ta láska každým dnem roste tak, že mě až dusí, což je taky svým způsobem omezení. Že se najednou bojím a ten strach mě znervózňuje a moje bohémská povaha se vytrácí. A já se snažím vrátit sama k sobě, ale už to nejde. Už to není o mně, ale o těch kolem, aby oni byli šťastní, protože já jsem se tak rozhodla. Snažím se tedy dávat dětem maximum a pro manžela být pořád žena, ne nějaká fúrie.
Fúrie? To snad ne…
Ale ano, k tomu se sklouzne velmi lehce. My ženy na sobě najednou máme obrovskou tíhu. Představte si, že vám někdo naloží deset cihel na záda a řekne, běžte úplně stejně jako dřív, mějte ty podpatky, chovejte se a vypadejte stejně. Musíte být pořád sexy, žena s velkým Ž a nesmíte dát znát, že je něco jinak. Protože když to uděláte, jediný, kdo prohraje, jste vy. Takže musíte být ještě silnější, ještě víc na sobě makat…
Můžete se partnerovi doma zhroutit, když je toho už moc?
Vybrečet se? No jistě. Musíte tlak někde vypustit, protože jinak to bouchne a všechno se rozletí na kousky. A jsme zpátky u citů. Když nejste partnerovi schopna ukázat svou pravou tvář, tak žijete celý život jen divadlo a je to vyčerpávající. A to já nechci, protože hraju divadlo v práci, kde se to prostě vyžaduje. Po všech. Všichni tam mají masku, aby jim nikdo neublížil. Je to jako ochranná fólie. Ale doma ji odložím a jsem přirozená. Partner vás musí mít rád takovou, jaká jste. I hysterickou, i uplakanou, škaredou i pomačkanou. Ale za to, že mu odevzdáte svoje já, mu musíte ukázat i ty hezké stránky. Já třeba, i když jsem unavená, navařím oběd a dám ho manželovi do postele, protože vím, že jí rád v posteli… I když je to nezpůsobné a i když při tom drobí. No a co?
A jsme zase u potřeby rovnováhy…
Ano. Partnera a jeho vlastnosti je třeba respektovat, brát ho takového, jaký je. I když nedělá něco podle vašich představ, tak víte, že vám zase dá tisíc jiných věcí. Nejhorší je, když se žena, do které se muž zamiloval, s příchodem dětí mění v neupravenou, nevrlou fúrii v teplákách, která si pořád stěžuje, jak se děti pokakaly a ve škole dostaly pětky. To nejsme my ženy! Nedivím se, že muž nespěchá z práce domů a hledá si milenky. Je to boj, ale my ženy jsme silnější. My rodíme děti, co je víc? Měly bychom se sebrat a být chlapům kámošem, i když netvrdím, že je to vždycky lehké. Vztah je maraton a dřina, práce na plný úvazek.
Máte všechno srovnané. Je to i tím, že jste rodinu založila později?
Určitě. Ve třiceti si logicky neumíte poradit tak, jako když je vám o deset víc. Slyšela jsem, že do čtyřiceti člověk zkoumá život a až pak ho skutečně žije. Že žena teprve tehdy ví, co to je být ženou. Samozřejmě pořád děláte chyby, ale ty vás posunují dál. Sama volám kamarádkám a ptám se, jestli jsem dobrá máma, když na děti křičím? Taky mám pochybnosti. Ale už vím, co chci, a dokážu předejít úplné katastrofě.
Tím myslíte rozpad rodiny?
Moji rodiče spolu žijí 48 let, vyrůstala jsem v úplné rodině a strašně bych chtěla, aby nám to taky vydrželo. Dnešní doba je tak sobecká, že stačí mikroproblém a lidé jdou hned od sebe. Řeknou si – já si přece nebudu ničit život jenom kvůli dětem! Je třeba daleko víc makat na vztahu a hledat důvod, proč spolu zůstat, a ne proč spolu nezůstat.
Cítíte to s partnerem oba stejně?
Doufám, že ano! S Karlem jsme se setkali v té správné době. Jsem přesvědčená, že kdybychom se potkali třeba před deseti lety, neklapalo by nám to spolu. Že bychom se nenašli. On je například tak poučený nepovedeným vztahem s předešlou partnerkou, se kterou má syna, že přesně ví, co má a nemá dělat. Já to zase měla stejně v manželství, které nakonec skončilo katastrofou, a hrozně mě to bolelo. Potkali jsme se tedy s Karlem ve chvíli, kdy jsme oba měli za sebou těžké období. Proto jsme si tak sedli, měli jsme totiž podobné životní zkušenosti.
Čeho si na otci svých dětí ze všeho nejvíc ceníte?
Že nedělá scény, nebouchá pěstí do stolu a není agresivní, protože je to pod úroveň. Když já mám výlev emocí, radši odejde z místnosti. Učím se od něj být lepším člověkem. Je klidný, a přestože je Blíženec, má rád doma pohodu. Je jeden z mála chlapů, který řekne – ty se tváříš smutně, pojď, popovídáme si o tom. On si totiž ženy všímá! Chlapi leckdy ženu ztratí jen proto, že si jí nedokážou všímat.
Karel chce pořád vědět, co dělám, ptá se, jsi v pohodě, koťátko? Nepotřebuješ něco, nechceš třeba nalít čaj? A mně to dává tolik, že od něj vlastně ani nic moc nepotřebuju.
Je také rozmazlovací tatínek, jakého jste měla vy?
Je, on vychovává láskou. Já mu říkám, Karle, nemůžeš jim všechno dovolovat, nedávej jim to lízátko, nedívejte se spolu na televizi, víš, že Bruno nosí brýle… A on se na mě podívá a řekne – ale když oni jsou tak šťastní… Když přijde domů, nemá čas ani si umýt ruce, kluci na něj hned skočí! On ale přitahuje i dospělé, má prostě příjemnou energii. Zejména ženy se jím rády obklopují, protože se k nim chová galantně a s úctou. Strašně bych chtěla, aby i moji synové byli takoví. Aby se chlapi obecně zase naučili chovat šlechetně.
Kdy jste po porodu začala pracovat?
Po prvním porodu jsem uváděla akci šest dní po císaři! Měla jsem tam přijít těhotná, jenže jsem měla placentu previa, tedy nízko umístěnou. Při této diagnóze je ohrožena na životě matka i dítě, takže jsem skončila v nemocnici a rodila předčasně. Pořadatel té akce byl můj kamarád, nijak mě nenutil, ale já jsem to pro něj chtěla udělat. Byla jsem tam půl hodiny, kulhala jsem a jizva bolela… Pak jsem si dala půlroční pohov. Po druhém dítěti jsem do práce neskákala takhle rychle, ale letos jsem už fotila šest kampaní, pro Klenoty Aurum, Freeport, Citroën, pro kliniku Yes Visage, Maxík se mnou fotil kampaň pro Kubík Waterrr, taky jsem se stala ředitelkou soutěže Czechoslovak TopModel a v září a říjnu jsem natáčela film Vybíjená.
Jak dlouho natáčení trvalo?
Jen 29 dní, to je dnes u celovečerních filmů běžné. Po dvaceti letech jsem se také na plátně setkala s Lukášem Vaculíkem. Koupání na Slapech ve čtyřech stupních jsem sice odnesla zánětem močových cest a ledvin, ale jinak jsem si to skutečně moc užila.
Prvního syna jste měla ve 37 letech, druhého ve 39. Setkala jste se kvůli tomu s předsudky?
Už když mi bylo pětatřicet, zavřela se nade mnou hladina. Lidé mi říkali – to už asi děti nebudeš mít, viď… Kolikrát jsem kvůli tomu plakala! Ale k tomu, abyste měla děti, nepotřebujete jen určitý věk, ale hlavně správného parťáka. Já jsem děti neplánovala na čtyřicítku, jen jsem prostě nikdy nenašla chlapa, se kterým bych je mít chtěla. Když jsem s Karlem po třech měsících vztahu zjistila, že jsem těhotná, málem jsem omdlela!
Po třech měsících?!
Ano, neplánovaně. Pamatuju si, jak ležel na posteli, koukal na televizi, já jsem zděšená přišla z koupelny a říkám, Karle, já jsem těhotná! Vždyť se skoro neznáme! A oba jsme se rozesmáli. Když řeknete takovou věc chlapovi, jeho reakce vám stoprocentně řekne, co je to za člověka. Řekl mi jen, miláčku, to je ta nejlepší věc na světě, ty to dítě potřebuješ jako sůl! A šli jsme to oslavit do japonské restaurace. Když jsme po roce čekali další dítě, zase mě podržel.
Opět to bylo neplánované?
No jistě. Byl to šok, možná ještě větší než poprvé. Měla jsem obavy, protože jsem taktak zvládala jedno dítě. Ale když už se to stalo, neuměli jsme si představit, že bychom druhé dítě neměli. Možná že mě drží nad vodou i Karlova lehkost a energie. On neřekne, pojďme si to vyhodnotit, proč ano a proč ne. On se na mě podívá a řekne – vždyť to je krásné, další miminko zvládneme, pomůžu ti, vstanu k němu, přebalím ho… Jo, byl to rokenrol a pořád je, ale všechno se dá zvládnout, když máte toho správného kamaráda do deště.
A nějaký kosmetický kamarád do deště, který zamaskuje únavu?
Mám osvědčené pomocníky, třeba krém La Mer, to je můj elixír mládí. Zmizely mi pigmentové skvrny, vyhojil se mi obličej… Největší pomocník je ale samozřejmě spánek. Dodnes vzpomínám na dobu před prvním porodem, kdy jsem tři týdny ležela v nemocnici, četla si, odpočívala, spala, a máma mi pořád říkala – jen si to užij, protože pak už se nikdy nevyspíš. A měla pravdu.
V kolikátém týdnu jste tedy nakonec rodila?
Ve 35. Max měl naštěstí už vyvinuté plíce, takže byl v inkubátoru jenom den po porodu a spíš pro zahřátí, dýchal sám. Byl slabounký, měl asi jen 2,80 kg, ale doktoři říkali, že se není čeho bát.
Neměla jste pak z druhého těhotenství obavy?
Bála jsem se, samozřejmě. Ale hned při prvním vyšetření mi doktor řekl, že placenta tentokrát není tak nízko jako poprvé. Musela jsem ale opět jít na císařský řez, dva týdny před termínem, protože děloha by nemusela vydržet. Pan doktor Calda, který mě operoval, je dnes náš rodinný přítel a já ho beru jako druhého tátu. Provázel mě nejdůležitějšími okamžiky mého života a já jsem mu za to dodnes neskutečně vděčná. Přitom na tohle ženy často zapomínají... Můj manžel, můj táta a můj porodník jsou ti nejdůležitější muži v mém životě, protože právě jim vděčím za své děti.
Článek vyšel v časopise Maminka