Jakmile u nás začne zima, většině lidí se do sportu nechce. Jak tohle řeší v Kanadě, kde je teplo jen výjimečně?
Na počasí se tam nikdo nevymlouvá. Zima je dlouhá, takže lidé chodí ven běhat i v minus dvaceti. Nejvíc plno mají posilovny kolem sedmé hodiny ranní, aby si všichni stihli zacvičit ještě před prací. V tomhle ohledu si myslím, že je to v zimě dokonce mnohem jednodušší. Přece jen se pohybem skvěle zahřejete. A komu by se chtělo makat v posilovně v létě, když je venku třicet stupňů? Tedy pokud nepočítám milovníky hotjógy.
Každá země má své oblíbené sporty. Je to v Kanadě i něco jiného než hokej?
Je pravda, že hokej tu hodně převládá, ale v létě zase kraluje tenis. Nejvíc se mi líbí, jakým způsobem Kanaďané vedou ke sportu mladou generaci. Nemusí mít všichni perfektní předpoklady pro tanec nebo jiný sport, přesto je do kurzu vezmou. Nejde totiž o to, aby všichni v budoucnu vyhráli medaili na olympiádě, ale aby neseděli doma a trochu si protáhli tělo.
Jaká motivace platí na vás?
Mám ráda motto: Jednou je nic, dvakrát je zvyk. Zjistila jsem, že funguje skvěle. Schválně si to někdy zkuste. Dejte si nějaký cíl – třeba skákat každý den přes švihadlo. Zvládnete to v pondělí, ale to ještě nic neznamená. Dáte to v úterý a už jste ve zvyku a ve středu to prostě nevzdáte. Byla by totiž škoda těch dvou prvních dnů. A stejně tak to funguje i se zdravým jídlem. Někdy ale nefunguje nic, a tak si dám raději něco pořádného k jídlu. (směje se)
Musíte se povzbuzovat i před cvičením?
To mám trochu jinak. Já kdybych necvičila, tak mě asi brzy klepne. (směje se) Navíc jsem někdy až nesnesitelně disciplinovaná. Řeknu si třeba: dneska venku prší, není mi dobře, mám zrovna volno, tak si dám trochu pauzu… A za pět minut mi to nedá a už se potím na běhacím páse a nezastavím se pak ani s klukama, a to až do večeře. Zoufalá povaha. Třeba představa, že strávím celý den v pyžamu, je pro mě tak trochu noční můra. Nejradši mám den, kdy mi odsejpá jedna věc za druhou. Všechno na sebe navazuje a přitom bez zbytečného spěchu. Večer z toho mám fajn pocit a za odměnu si pustím dobrý film.
Takže běhací pás, o kterém jste minule mluvila jako o dobrém trenérovi i trapičovi, je pořád v běhu?
Dokonce v zápřahu, a to každý den. Rozhodně nefunguje jako věšák, takže si u mě opravdu nemá na co stěžovat.
Využila jste ho i po druhém porodu?
Dostat se zpátky do kondice bylo tentokrát mnohem snazší, než když se narodil Matyáš. Během čekání na Adama jsem totiž přibrala jen dvanáct kilo a po návratu z porodnice měla navrch čtyři. Je ale pravda, že jsem byla aktivní až do poslední chvíle těhotenství. Ještě den před odjezdem do nemocnice jsem ušla přes dvacet kilometrů a Adam to dal. Je opravdu dobrý! Zdá se, že už v bříšku pochopil, že má mámu nomádku. (směje se)
Od chůze už je to jen kousek k běhu. Jaký vztah máte k tomuto sportu?
Neběhám, protože mi přitom křupou kolena. Už jednou jsem měla těsně před operací menisku, takže to už nepokouším. Zůstávám chodcem na dlouhé tratě. Je pravda, že když musím, tak občas popoběhnu, třeba na přijíždějící tramvaj. Někdy ji ale schválně nechám ujet, protože si chci vyšlápnout další zastávku. A tímto způsobem většinou dojdu až do cíle.
S pohybem se v poslední době spojují i různé charitativní akce. Líbí se vám tento způsob?
Jakýkoli způsob, který pomáhá, je v pořádku. Osobně jsem se ale pochodu ani běhu pro dobrou věc nikdy nezúčastnila. Nebo možná ano, ale je to už hodně dávno. Mám to tak, že pokud chci někde pomoct, tak vezmu peníze a pošlu je tam.
Všimla jste si na sobě, že by vás věk ovlivňoval v tom, co vás v pohybu baví?
Určitě jdu více do klidového režimu. Cítím, že jóga a pilates jsou moje budoucnost. Líbí se mi ten klid v duši a přitom pružnost, kterou díky cvičení získáváte. Na druhou stranu nehodlám nic měnit na tom, co mě baví, takže plavání, tanec, chůze i tenis budou v mém menu pořád. Musím se ale přiznat k tomu, že teď nejvíc tancuju doma kolem kluků a plotny. I v tenisu si dávám pauzu na rozdíl od Tomáše (manžel a profesionální hokejista Tomáš Plekanec, pozn. redakce). Hraje tenis daleko lépe než já, ale nevzdávám to. Já se do toho zase brzy opřu a třeba ho na „starý kolena“ porazím. (směje se)
Využila byste někdy osobního trenéra?
Určitě kvůli roli. Třeba kdybych musela rychle nabrat svalovou hmotu jako Hilary Swank kvůli filmu Million Dollar Baby. Před lety jsem totiž zjistila, že pouštět se do toho bez odborníka se nevyplatí. Bylo to před natáčením pokračování Nemocnice na kraji města, kde jsem hrála mistryni světa v aerobiku. Měsíc před trénováním s trenérkou aerobiku jsem se do toho pustila sama, abych si zlepšila fyzickou kondici. Jenže místo pružnosti jsem měla svaly, protože jsem si zvolila špatnou zátěž. Ruce se mi nevešly do žádného trička a horko těžko jsem se vracela ke svojí postavě.
A kdybyste si mohla vybrat: pozvat si domů trenéra, se kterým budete cvičit, kuchařku, která připraví jídlo na celý den, nebo paní na úklid?
(směje se) Cvičit půjdu sama. Ráno, ještě než se všichni probudí, připravím jídlo na celý den. A pak by mohla přijít ta paní na úklid, abych se mohla věnovat dětem. To by bylo ideální!
Jak vůbec stíháte skloubit vaření a starost o děti?
Zatím to není taková dřina. Ten nejmenší si pořád nejradši dává k jídlu mě a Maty je fajn strávník. Ale je pravda, že všechna jídla, která dělám, jsou hotová do dvaceti minut. Výjimkou jsou jedině polévky, ale i ty si bublají tak nějak samy.
Co se až v Kanadě stalo vaší pravidelnou součástí jídelníčku?
Na to je velmi jednoduchá odpověď. V Čechách jsem vařit neuměla, takže jsem pořád jedla konzervy a špenát. V Kanadě už vařím, takže používám všechno, kromě konzerv a špenátu. Přesto největší radost udělám manželovi jídlem, které neuvařím, naopak Matymu čímkoli, co uvařím. (směje se)
A kdyby za vámi měl někdo přijet do Montrealu, do jaké restaurace byste ho vzala?
Nejradši k nám domů, když Tomáš griluje steaky. To je neskutečná dobrota! Naopak bych se vyhnula restauracím, kde jenom na polévku čekáte i hodinu. To mám vždycky pocit, že zešílím.
Co je pro vás synonymem pohody?
Ráno začít kolem šesté a jít se projít. Pak nadabovat pěkný film, nazpívat novou písničku a zajít vyzvednout Matyho ze školky. Jít si zaplavat, projít se v lese, objednat sushi, u krbu si povídat s rodinou o všem možném, přečíst si knížku. To je samozřejmě ideál. Jsou ale i dny, kdy mi všechno padá z ruky, nic nestíhám, mám málo spánku, nervy na pochodu a všude je zmatek. Ale přála jsem si dvě zdravé děti a děkuju za ně každý den. Větší štěstí a klid si neumím představit.
Kdy jste pak nejspokojenější coby máma, manželka a žena?
Coby mámě je mi nejlíp, když jsou všichni mí kluci v pořádku. V roli manželky, když Tomáš skvěle hraje na ledě a sem tam doma i něco řekne. (směje se) A coby žena, když jsem na svojí váze a nemusím si odpírat oblíbené palačinky.
A jaké to je, „přeskočit“ z poklidného života v Montrealu do Prahy, kde vás všichni znají?
V Čechách se o mně ví leccos. Všichni vědí, že ráda pracuju a chráním svoji rodinu. Také vědí, že nad módou moc nepřemýšlím a často udělám módní přešlap. Vědí, že mi to někdy sluší a jindy ne. Ale stejné je to i v Kanadě. Nejsem něco jiného, než jsem.
Je to stejné, i co se týká zájmu bulváru?
Je pravda, že v Kanadě bulvár není. Vím jenom o jednom internetovém portálu, ale netuším, kdo ho čte. Myslím, že skoro nikdo. V Kanadě totiž záleží na vaší práci a výsledcích. To ostatní je vaše soukromá věc a nikoho to nezajímá. Věřte, že se pak mnohem lépe dýchá i pracuje.
Začátek roku je výzvou k plánům. Děláte si je, nebo raději žijete okamžikem?
Dělám si plány celý rok, a když narazí na realitu, jemně si je modifikuju. Znáte to – jedny dveře se zavřou před nosem, aby se vzápětí otevřely jiné. Je ale fakt, že bychom si na svá přání měli dávat pozor. Přece jen se mi párkrát něco splnilo a pak jsem zjistila, že jsem si to snad ani přát neměla… *
Lucie Vondráčková je česká zpěvačka, herečka a dabérka. Ve světě showbyznysu se pohybuje už od dětství. Posledních deset let se pravidelně umisťuje na předních příčkách ankety Český slavík. Jejím manželem je profesionální hokejista Tomáš Plekanec, se kterým žije v kanadském Montrealu. Mají spolu dva syny – Matyáše (4) a Adama, který se narodil v červnu 2015. Více na lucievondrackova.cz