Poprvé si vás vybavuji v seriálu Bylo nás šest, ve kterém jste hrála takovou stydlivou studentku tělocviku. Já jsem taky vysoká a vždycky mě štvalo, jak se všichni ptali, kolik měřím. Jak jste se vyrovnávala se svojí výškou vy?
Já dobře. Když jsem v roce 1986 vyjela s nějakým filmem do New Yorku, všude, kam jsem přišla, se mě ptali, jestli jsem tanečnice nebo modelka. V Čechách se mě vždycky ptali jenom na to, jestli hraju basket. A to byl například jeden z mnoha rozdílů mezi Východem a Západem. Tam jsem byla modelka a tanečnice, tady basketbalistka.
Kolik vlastně měříte?
183 centimetrů.
A nikdy jste to neřešila?
Můj otec má dva metry, tak jsem nepředpokládala, že budu mít metr šedesát. A mně to nikdy v ničem nepřekáželo. Ale všimla jsem si, že to překáží druhým, a to mi vadilo.
Jak to myslíte?
No, že o tom pořád někdo mluvil. Já taky nemluvím o tom, když někdo měří metr padesát tři. Každý jsme nějaký a přijde mi hrozně divné, když o tom ostatní mluví.
Stává se vám to ještě dnes?
Ano. Zrovna nedávno mi jedna paní brala míry na kostým a docela neomaleně na mě houkla: „Ježíši, vy jste velká!“ Tak jsem jí odpověděla: „Ježíši, vy jste malá!“
Takže vám to vadí…
Vadí mi to buranství. Já ale měla jiné problémy. Mně vadilo, že mi nerostou prsa a že ničím nepřipomínám ženu. Moje tělo se až do osmnácti let věnovalo pouze růstu.
Být vysoká ženská s velkýma prsama, to asi taky není žádná výhra…
Ale já neměla žádná. Byla bych vděčná aspoň za nějaká.
Vidíte, tak tohle mě zrovna vůbec netrápilo.
Vám tam ale rostlo ve čtrnácti aspoň něco, ale já neměla nic. Chápete, NIC? Byla jsem pozoruhodné zjevení.
Jak jste to prožívala?
Zaobírala jsem se tím, jestli jsem v pořádku. Stála jsem pořád u zrcadla, vycpávala si prsa a říkala si, vidíš, takhle bys mohla vypadat, ale nevypadáš, protože vypadáš takhle.
Vysoké ploché hubené holky jsou dneska přitom tak in…
Ale já byla bohužel takhle mladá před třiceti lety.
Probírala jste tohle vaše trauma s kamarádkami?
Ne, kdepak. Že nejsem ženou, to bylo jenom moje trauma. Když se mě ptaly: „Ty nemáš prsa?“ Říkala jsem: „A na co? Jsou přece důležitější věci, třeba duše…“
Když se to pak v osmnácti napravilo, byla jste šťastná?
Byla jsem hrozně šťastná! Okolí se ke mně najednou začalo chovat jinak. Já jsem se tedy cítila být půvabná i předtím, ale evidentně nikdo tento názor nesdílel se mnou. A když mi konečně narostla prsa, byl to signál, samozřejmě pro ty jednodušší, že je potřeba se na mě dívat jako na ženu.
Hrála jste vlastně ten basket?
Hrála, ale že bych v něm nějak vynikala, to ne. Na všechno, co se týče pohybu, jsem velice nadaná, ale pak to nikam nevede. Moje předpoklady působí omračujícím dojmem, nástup vypadá fantasticky, ale pak už dál nic nenabídnu. Vzpomínám si, jak mě vždycky posílali běhat za školu na různé závody. Takové to vyklepávání nožek a podobně, to jsem zvládla, ale pak jsem vyběhla, a když už všichni byli dávno v cíli, funěla jsem teprve v zatáčce.
Takže sport nepatří mezi vaše formy relaxace?
Mám svého prima trenéra, a když mám víc času, jdu cvičit. Ale to má trochu jiný důvod než potřebu samotného cvičení. Jsem zvyklá, že mi celý den někdo organizuje a já si v něm najdu nějakou skulinku pro sebe. Ale když mám někdy místo skulinky celý den, tak jsem najednou paralyzovaná a musím si udělat takový umělý řád, jako třeba jít cvičit, což mě donutí vylézt z domu. Ale třeba tanec, to by mě bavilo.
Chodíte ráda tančit?
Nechodím, ale bavilo by mě to. Tanec mi přijde z těch všech pohybů, které se nám nabízejí, jako ten nejpřirozenější. Už samotná hudba ve vás probudí nějaké emoce, a to už s vámi něco dělá a to je dobrý…
A kde tedy tančíte?
Nejvíc toho natančím doma, když něco dělám.
Pustíte si hudbu…
Když hudba není, tak se sama doprovodím. Ale s hudbou je to samozřejmě lepší.
Ke zpěvu máte blízko. Jak jste se k němu dostala?
U nás v rodině zpívali všichni a pořád. Zpívala maminka, tetinka, dědeček, všichni a všichni zpívali výborně. A já jsem zpívala s nimi, jen jsem neuměla takové ty druhé a třetí hlasy, které oni uměli dodat k jakékoliv písničce bez mrknutí oka.
Vaši rodiče se herectví nikdy nevěnovali, co vás k herectví přivedlo?
Já nevím, co si pamatuju, tak jsem vždycky chtěla být herečka. Nedovedla jsem si představit něco jiného. Nejdřív jsem dělala konzervatoř v Ostravě a pak se přihlásila na DAMU. Napoprvé mě přijali, což bylo asi štěstí, protože já jsem měla tak bezmeznou důvěru k těm lidem, kteří byli v komisi, že kdyby mi řekli, že nemám talent, tak bych se podruhé už určitě nehlásila.
Jak to myslíte? Většina herců se na DAMU hlásila několikrát…
Kdyby mi řekli, že nemám nadání, kde bych ho vzala za rok nebo za dva? To buď člověk má, nebo nemá. To se nedá nikde koupit.
Věděla jste, že chcete být herečka. Měla jste takovou jasnou představu i o svých rolích?
Byla jsem přesvědčená, že jestli budu dostávat role, tak komické.
Proč zrovna komické?
Možná jste si nevšimla, ale se mnou je ohromná zábava! Když jsem někde byla, tak se lidi smáli. Pánbu ví čemu, ale ani vteřinu by mě nenapadlo, že bych mohla hrát něco vážného. Ale na škole jsme si dělaly s Jitkou Asterovou legraci, co bych tak mohla za komunismu hrát: No buď basketbalistku, nebo kurvu.
Aha…
No, tak to bylo jediné, do čeho by mě bolševik obsadil. Takhle žena budující socialismus přece nevypadá, ne?
Teď úplně nevím, asi ano… Které komické role by se vám tedy zamlouvaly?
Všechny komické role Ivy Janžurové. Tomu jsem rozuměla a to by mě bavilo. Světáci, Což takhle dát si špenát, Pane, vy jste vdova! a další. Iva Janžurová byla bohyně a cokoliv dělala, mi přišlo ideální.
Dostala jste ve své kariéře nějakou roli, která by se podobala těm, v nichž hrála paní Janžurová?
Možná se tomu trošku blížilo Díky za každé nové ráno, ale tak bláznivou roli jsem nikdy nedostala.
A chystáte se na ni?
Já jsem přichystaná pořád.
Vaším partnerem je Jan Kraus, takže jste součástí té velké Krausovic rodiny, která by se dala nazvat spíš klan…
Já tomu říkám samčinec. Ale já se musím smát, protože vždycky, když dělám rozhovor, tak je to vlastně rozhovor o Krausovi…
To myslíte vážně?
No jasně. Když jsem byla s Rodenem, tak se na Rodena nikdo neptal.
A vadí vám to, že jsem zmínila Jana Krause?
Já jsem dávno pochopila, že na mně je vlastně nejzajímavější Kraus. Ale vzhledem k tomu, že mě taky zajímá, mám pro to částečné pochopení.
Dobře, tak když se Krausovic klan, nebo samčinec, sejde u stolu, kolik tak čítá osob?
Asi tak čtrnáct.
Co pro vás znamená být součástí tak početné rodiny?
Dává mi to pocit bezpečí. Vím, že taková rodina je dneska vzácnost. Určitě jsem ráda, že tam můžu patřit.
Podle všeho je to rodina, která zjevně dobře funguje. Máte nějak vypozorované, čím to je?
Je to uskupení mnoha výrazných individualit, které si samy sebe velice váží a navzájem se respektují.
Středobodem takové rodiny bývá dominantní babička…
Je pravda, že babička Boženka takovým středobodem byla. Měla sice metr padesát, ale dominantní byla velice. Boženka tady sice už není, ale pořád zůstává nedílnou součástí jejich osobností. Když se rodina sejde, tak se pořád mluví o rodičích, tedy o babičce Božence a dědečkovi Otovi.
Vy jste se nikdy nechtěla do takové velké rodiny přivdat?
Ale já nemám nejmenší pocit, že bych tam nepatřila.
A v rodině se o vaší svatbě s Janem Krausem nemluví?
Mluví, ale většinou žertem. Přestože je to takhle kompaktní rodina, jsou věci, do kterých si navzájem nemluví.
Sama jste se nikdy vdávat nechtěla?
Nikdo mi to nevěří, ale nechtěla. Jsou holky, a tomu se vůbec nesměju, které svatbu potřebují. Dovedu si představit, že je to pro někoho alfa a omega vztahu, ale na druhou stranu jsem nikdy nechápala větu: „Hele, chodíme spolu šest let, tak buď si mě už vezme, nebo se s ním rozejdu.“ Kdyby té slečně dotyčný řekl, že se ještě ženit nechce, tak by se s ním rozešla i přesto, že ho má ráda?
Vašemu synovi Jáchymovi je čtrnáct, hraje v seriálu, má svoje fanynky, co až se bude chtít oženit on?
Když se bude chtít ženit, ať se ožení.
A vodí vám už domů nějaké nápadnice?
Říká, že si počkáme, než nám někoho přivede ukázat.
Proč?
No, že prý když vidí, jak se s Honzou bavíme o holkách, které si vodí domů jeho bratři…
Jako že je nějak pomlouváte?
Já bych to nenazývala tak hrubě, prostě se o nich bavíme. Nějak je vnímáme, a něco si o nich sdělujeme.
Myslíte, že budete dobrá tchyně?
Mohla bych být. Když si přivede nějakou kreaturu, tak budu trpět. Ale když bude šťastný, tak co já s tím…
Jáchymovi je teď čtrnáct, takže asi probíhá nějaká puberta…
Ano.
Jak se to projevuje?
Ono to teď bude znít blbě, jak to řeknu, ale je to tak. Jáchym je hrozně chytrý, vtipný a má nesmírný dar empatie, což je u lidí poměrně vzácné. Ví prostě, jak mluvit s lidmi, aby jim neublížil. A puberta se projevuje tím, že se na to někdy vykašle. Vůči mně častěji, vůči Honzovi míň. Jak říká: Ty máš to VIP postavení, že znáš obě moje stránky.
Dostane ještě někdy?
No samozřejmě. Ale jak zase Jáchym říká: „Dlouho už to trvat nebude.“ Těší se na ten den, kdy mi chytne ruku v letu a řekne: „Stačilo.“
Dovedete si představit, že jednou odejde z domu?
Nikdy jsem si nemyslela, že budu se synem žít celý život, a odjakživa mi bylo jasné, že ho mám půjčeného jen na chvilku, takže jsem šťastná za každý den, kdy je s námi. A že s námi žít navždy nebude, nám říká od svých sedmi let, takže mě na to připravuje už poměrně dlouho.
Kam chce odejít?
Do Ameriky.
Když teď můžete pozorovat pubertu svého syna, vzpomenete si na tu svoji?
Naši měli výhodu v tom, že jsem v průběhu své puberty byla v Ostravě a byla jsem s nimi konfrontovaná jen přes víkend. Takže ty nárazy byly sice intenzivní, ale krátké, a pak jsem zase odjela pryč.
Šla jste už ve čtrnácti letech studovat do Ostravy, to jste měla takhle naplánované?
To byla spíš taková souhra okolností. Ale vždycky jsem věděla, že ve Frýdku-Místku žít nebudu. Tam nic není.
A v Ostravě ano?
Ostrava byla proti Frýdku-Místku New York!
Takže Praha pro vás musela být ještě větší New York…
Praha byla krásnej New York. Architektura, krásné domy, v Praze to na vás dýchá úplně jinak.
Studovala jste DAMU, byla to doba plná večírků?
Součástí studia samozřejmě je, že žijete večerní život, ale já jsem to držela v normálních mezích. Nikdy jsem neměla potřebu se nějak vyhranit, na to se mám moc ráda. Myslím, že jsem žila daleko spořádaněji, než si mysleli naši.
Důvěřovali vám rodiče?
Důvěru ke mně měli, a nikdy o tom nemluvili. Ale myslím, že jejich fantazie byla mnohem barvitější, než jak to ve skutečnosti probíhalo.
Byli rodiče přísní?
Nebyli to žádní tyrani, ale přísní byli.
Vy jste přísná matka?
Určitě víc než Honza. Rozhodně jsem důslednější.
Někde jsem se dočetla, že jste proti Honzovi dokonce veledůsledná. Co to přesně znamená?
Honza je línej. Takže si to zařídí v rámci své pohodlnosti co nejpříjemněji.
Jak to přesně vypadá?
On řídí ten vesmír a já obstarám takové ty prkotiny jako nákupy, úkoly a tak dále. Ale já myslím, že je to v pořádku a že v tom Jáchym správně cítí tu rovnováhu.
Máte s partnerem rozdílné názory na výchovu?
My asi žádné výchovné metody vůbec nemáme. Já jsem ta, co honí Jáchyma po bytě a tluče ho, když už nevím co by. Když už Honza vstane, tak do toho zase vstoupím, protože cítím, že by šlo o život. Ale s Jáchymem se dá domluvit, to jsou většinou jen prkotiny. Na druhé straně je pravda, že mě má výborně zmapovanou. Ví, čím mě vytočit, a míří přesně do černého.
Mám v paměti jednu vaši oblíbenou scénu z filmu Čas sluhů, kdy se strašně rozčílíte na Karla Rodena, a opravdu vypadáte, že jste úplně bez sebe. Dokážete se takhle pěkně rozčílit i v reálu?
Já sama nevím. Ale podle mě má v sobě každý všechno a dozví se to, až když se ocitne v situaci, ve které se to může projevit. Nepamatuju si, že bych se někdy takhle rozčílila, ale pamatuju si, že jsem včera chtěla na Jáchyma zakřičet „ty kreténe!“ a místo toho ze mě vypadlo „TY KRÁLI!“. Potřebovala jsem to R, abych ten vztek nevtloukla do něj, ale do toho R, a najednou tam ležel král. A já byla naprosto zdehonestovaná.
Jak na to reagoval?
Začal se hned smát a já taky, takže se to úplně minulo účinkem.
Jakou vůbec máte povahu? Jste spíš cholerik, flegmatik…
Já jsem tak všechno, záleží, v jakém rozpoložení se zrovna nacházím. Moje nabídka je pestrá.
Dobře, ale něco určitě převažuje…
Pravda je, že jsem netrpělivá. Potřebuju všechno rychle, nesnáším, když se třeba někdo nemůže vymáčknout nebo když mi něco nejde hned. To jsem vzteky bez sebe.
Nadáváte sama sobě?
Ano. A oslovuji se zásadně příjmením.
Takže by se dalo říct, že jste poměrně temperamentní…
Je pravda, že když si v rámci nějaké diskuse o něčem povídám, tak mi občas lidi říkají: „Ale já se nechci hádat.“ Já to tak vůbec nevnímám, že bych se hádala. Říkám to asi s nějakým nasazením, které tak může působit, i když to tak vůbec nemyslím. Ale oni jsou tolikrát tak unylí, že se jim nedivím, že to tak vnímají.
Češi mají všeobecně trochu unylou povahu. Neměla jste touhu se někdy odsud odstěhovat?
Vůbec ne. Já se obklopuji lidmi, kteří mi vyhovují, a je mi tady dobře.
Máte hodně kamarádek?
Dá se říct, že mám každou kamarádku na něco jiného, s každou probírám jiné téma. Mám kamarádky, které jdou se mnou už od dětství, a kdybychom se seznámily dneska, tak bychom si možná vůbec nesedly. Jak to jde ale celým životem, tak to je krásný.
Jak vycházíte s mladými herečkami? Je dnešní generace herců třeba víc drzá?
Drzé lidi nesnáším a velký respekt zase moc svazuje. Mám ráda, když je to otevřené, když všichni rychle pochopí, že se mě nemusejí bát a že si na nikom nebudu léčit nějaké mindráky. A že k nim můžu mít taky důvěru.
Myslíte, že to mají dnešní mladí herci lehčí, nebo těžší, než jste to měla vy?
Dneska má víc lidí víc šancí. My jsme měli to štěstí, že nás bylo jen pár, ale pravda je, že dneska hrajou všichni a je málo osobností a hodně balastu. Ale s těmi, se kterými pracuju, je radost pracovat, a je to vždycky, jako by mě polili živou vodou. Od starších kolegů víte co očekávat, ale mladí vás vždycky překvapí něčím novým.
Dovedete si představit, že byste jednou dělala něco jiného než herectví? Otevřela si květinářství, masnu...
Ne. Stranou nechám, že mě profesně tipujete zrovna takhle, proč ne třeba jako šéfredaktorku nějakého časopisu o psychologii? Ale hlavně ne žádné služby. To by byli chudáci ty lidi. Myslím, že nejsem úplně sloužící typ.
Necháváte se raději obsluhovat?
Ano. Ale bohužel mi často nezbývá než sloužit dál.
Doma jste tedy občas hospodyňka? Vaříte, pečete…
Nepeču. A nikdo to po mně ani nevyžaduje. Mě nebaví z domácích prací vůbec nic, to je naprostá ztráta času. Ale dovedu si představit, že přijdu domů a je tam navařeno a uklizeno.
Tak to není problém, stačí si najmout paní na úklid nebo hospodyni…
No jo, ale zas by mi chodila nějaká cizí ženská po bytě.
Ale když byl Jáchym malý, něco jste mu občas uvařit musela…
Vzhledem k tomu, že se dožil tak vysokého věku, je evidentní, že jsem občas něco uklohnila, ale všechny tyhle domácí práce mě prostě strašně netěší. Úplně nejhorší je pro mě jít nakupovat. Když už je to doma, tak to uvařím. Ale vymýšlet to, jít do toho obchodu… Navíc u nás je jen Tesco, takže velký obchod, a oni tam pořád něco stěhují, takže co mají jeden den tam, je druhý den jinde, takže nachodíte kilometry a čas běží. To nesnáším, to mě úplně ničí!
To není problém, například v Tescu si můžete objednat nákup přes internet…
Ale já neumím nakupovat podle obrázku, musím si na to sáhnout. Představa, že mi přivezou jablka, která jsem si nevybrala, tak to si neumím představit.
Nemáte to jednoduché. Jak tedy u vás doma vypadá běžný provoz?
Když se občas urvu a něco uvařím, tak volám: „Vstávejte, dělám domov!“ A oni vědí, že musejí jít ke stolu a chválit. Ale oni jsou tak šťastní, že tam nějaký kus žvance je, že chválí rádi. Jednou u mě byla kamarádka a přišel Honza a sháněl se po něčem k jídlu. Tak jsem mu udělala chleba s máslem, a on to snědl a brouček řekl: „Děkuji, bylo to moc dobré.“ A odešel k sobě do pracovny. Kamarádka na to koukala, kouřila a pak jen vzdechla: „Člověče, tak si říkám, jestli nedělám něco blbě.“
To máte doma takhle nastavené od začátku?
Já jsem nic nenastavovala, to tak přirozeně vyplynulo. Já ale od Honzy taky snesu to, co bych od jiného nesnesla. On mi zase dává spoustu jiných věcí.
Vždycky, když se dívám na jeho show, si říkám, že s ním musí být hrozná sranda…
To je.
Někde jsem se dočetla, že svého partnera Jana Krause jste viděla poprvé v Saxaně jako toho „Ušáka“.
Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že to bude otec mého dítěte, tak bych se opravdu hlasitě rozesmála.
Mimochodem, kolik měří?
Říká, že 175, ale to možná hodně dávno… Ale má tu výhodu, že je sice menší než já, ale má takové ty pevné silné kosti, takže vypadá, že je ho kus, nepatří k takovým těm titěrným typům.
Dneska jste přišla na jehlách, nosíte je, i když si vyrazíte s ním?
Jeník je tak malý, že už je jedno, jestli mám podpatky nebo nemám.
Váš vztah je pro mě ale stejně trochu záhadou. Oba jste silné osobnosti, oba jste hodně temperamentní, oba se potřebujete realizovat a úspěšně se realizujete svojí prací, má váš vztah nějaké výkyvy?
Ne. Pořád to jde nahoru.
