Na ďábelsky vysokých podpatcích balancuje na balkoně, jehož zábradlí se zdá v poměru k její výšce nebezpečně nízké, a pořizuje si selfie fotku se Staroměstskou radnicí za zády. „Selfie z Oscarů z Bradem Pittem asi nepřekonám,“ naráží s úsměvem na slavný snímek sociálních sítí, když mi podává ruku. Brzy se v pokoji smějeme s fotografem všichni, i když vlastně nevíme čemu. Ale mně už je jasné, jaké je tajemství úspěchu téhle čtyřiatřicetileté rodačky z Karviné, která profesi topmodelky přeměnila v něco mnohem zajímavějšího.
Tohle totiž není ta obvyklá křeč nasazovaná na tvář jako maska. Tohle je ODZBROJUJÍCÍ úsměv. Prominete jí, že je tak krásná a slavná a bohatá, a ještě jí dáte šek. Jen za loňský rok její nadace Happy Hearts Fund nasbírala více než 3 miliony dolarů. Petra Němcová dokáže vzbudit dojem, že vás opravdu ráda vidí, i když dnes stejně nadšeně pozdraví ještě stovku jiných lidí.
Tohle je úsměv, kterému podlehl Bruce Willis, Sean Penn a nejnověji prý i premiér Haiti (omlouvám se intelektuálům, ale musela jsem si o Petře přečíst i něco v bulváru). Úsměv, to je její kouzlo. Nic to neilustruje lépe než několik let staré vystoupení Petry v televizi, kdy na soutěži předávala výhru v podobě zájezdu do Thajska a se svým „úsměvem“ sdělila divákům, jaké je to úžasné místo pro super dovolenou.
Člověk si tehdy řekl: Proboha, vždyť tam loni byla tsunami, ta Němcová tam skoro přišla o život a jejího přítele vlny zabily. Jak to může říct? Jednoduše. Už tehdy Petra rozuměla charitě a věděla, že Thajcům nejvíc pomůže, když se jim co nejdřív vrátí turisté.
Úsměv ji neopouští ani v autě na Staroměstském náměstí, když spolu sedíme obklopeny nedočkavými fotografy a zvědavým davem. Všichni čekají, až slavná modelka sundá pelerínu, v superúzké sukni nakráčí po koberci a zahájí jednu módní akci. Když tak učiní, organizátoři se chvatně omlouvají, že ještě nedorazily další VIP figury, takže Petra celý výstup po koberci musí absolvovat za deset minut znovu. Udělá to se stejnou grácií, bez mrknutí oka.
Mezitím mi v autě odpovídá na otázky a ťuká na e-maily. Program je nabitý do pozdních hodin. „Mám to tak každý den,“ říká. A je vidět, že i přes šílený stres ji to baví.
Nemusí se každé ráno zrcadla v koupelně ptát, proč to všechno dělá. Má za sebou možná 85 obálek časopisů, ale hlavně 85 postavených škol a školek ve 14 zemích světa.
V Chile, v Thajsku, Indonésii, Peru, Mexiku a na Haiti, všude tam, kde udeřila přírodní katastrofa. Petra od dárců získala za osm let existence své nadace 16 milionů dolarů. Tyto peníze pak použila jako páku, aby se svými lidmi v místech katastrof zlákala nadnárodní korporace či tamní investory, kteří dají do stavby školy minimálně půlku peněz. Díky tomuto schématu Petra řídí filantropický byznys, jenž vytváří hodnoty za desítky milionů dolarů a který dal smysluplnou práci půl milionu lidí, kteří se do stavby škol zapojili.
Za hranice české kotliny poslalo Němcovou vítězství v soutěži Elite Model Look a mezi slavné modelky ji vystřelila titulní strana plavkového vydání časopisu Sports Illustrated z roku 2003. „Ta obálka mi změnila život. Je to jako nastoupit do výtahu a ocitnout se o dvacet pater výš v místech, která vám dají příležitost k tomu, abyste realizovali to, o čem jste vždy snili,“ řekla Petra pro Bloomberg TV, když zde dělala reklamu spolupráci své nadace Happy Hearts Fund právě se slavným magazínem.
Kdo dal na charitu pět dolarů a byl vylosován, mohl se jako divák zúčastnit focení titulní strany Sports Illustrated. Podobně s klenotnickou značkou Chopard, jejíž je tváří, má smlouvu, že z každého náramku za 1200 eur jde 200 eur na charitu. Obdobně to funguje se značkou parfémů Clinique. Vedle fundraisingových večeří je právě prodej módního zboží hlavním zdrojem příjmů její nadace.
Proč jí leží na srdci zrovna oběti přírodních katastrof? V roce 2004 věnovala Petra svému tehdejšímu snoubenci, britskému fotografovi Simonu Atleemu, jako dárek dovolenou v Thajsku. Na osudný den, kdy je oba zasáhla tsunami, Simona strhla do moře a Petra přežila jen zázrakem, ale nevzpomíná s hořkostí.
„Ležela jsem v nemocnici ve strašných bolestech a přišel za mnou lékař, který mi řekl: Bolest je prapodivná, může se zdát, že na stupnici do deseti jste již dosáhla desítku, ale přitom jde třeba ještě pořád o čtyřku. Rozdíl je v pozitivním myšlení. Začněte myslet na to, co máte ráda. A skutečně to fungovalo,“ řekla americké stanici CBS.
„Před tsunami jsem žila plány a měla vše rozvržené na několik let dopředu. I při rozhovoru s vámi jsem myslela na to, co bude, a ne na to, co je. Teď když se s vámi bavím, jsem tu pro vás.“ Když jsem se jí při našem rozhovoru ptala, jakou radou se řídí, po chvilce přemýšlení řekla: „Můj kamarád Quincy Jones mi poslal e-mailem citát: Když chceš Boha rozesmát, pověz mu o svých plánech.“
Petřin New York
Petra bydlela v Miláně, Paříži či Londýně, ale nejvíc ji přitahuje New York. „V Americe je kultura dárcovství velmi silná a každý člověk podporuje minimálně tři čtyři charity. Dělat filantropický byznys v Americe je proto určitým způsobem jednodušší. Dávají i chudí lidé, i když třeba jen pár dolarů. V Evropě si lidé naopak myslí, že o potřebné se má postarat stát.“
Do NY se podle Petry sjíždějí kreativní lidé z celého světa, kteří se ve své snaze tvořit navzájem podporují. „Byla jsem s kamarádem v Londýně, sedíme u oběda a jedna asi padesátiletá paní říká, že by chtěla změnit práci. A lidé kolem stolu reagovali, jestli náhodou není na takové věci už trochu stará. V New Yorku by slyšela: To je super. Spojím tě s tím a s tím, dej vědět, jak můžu pomoct. To mám na New Yorku moc ráda. Hodně lidí vám tu opravdu pomůže.“ Z Manhattanu má nejraději část zvanou Tribeca.
„Koná se tam filmový festival a je to hodně kulturní místo. Působí jako malé městečko, kde se lidé zdraví na ulici. A navíc tam je velký Battery Park hned u vody. Zatím posledním Petřiným projektem je společnost Be the Light, jež se loni uvedla na trh řadou svíček, které prodává i proslulý newyorský nákupní dům Bergdorf Goodman. V New Yorku sídlí i šperkařská firma Choppard, která také podporuje Petřinu charitu. Když přijedete za Petrou, vezme vás do Muzea moderního umění, restaurace Lure v SoHo či na trh na Union Square, kde je to „jako na vesnici“.
Článek vyšel v časopise FORMEN