Pracovala v Kongu, Keni, Somálsku nebo Etiopii a své poznatky publikuje nejen jako šéfredaktorka časopisu Lidé a Země, ale spolupracuje s řadou dalších médií. S Olgou Šilhovou založila sdružení Femisphera, které se zabývá dokumentací ženských témat zemí třetího světa. Na svém kontě má také několik dokumentů i knih. Jaký je život na nebezpečných misích?
Navštěvuješ poměrně často pracovně země jako Sýrie, Irák nebo Afghánistán, které jsou dost nebezpečné, tím spíš pro ženu. Co tě k tomu přivedlo?
Vlastně se mi na to hledá těžko odpověď. Asi jsem zjistila, že mě baví překonávat extrémní podmínky. Nerozumím tomu „tím spíš pro ženu“. To nebezpečí je úplně stejné pro ženu i pro muže. Nevidím v tom rozdíl. Kulka nebo bomba žádné takové rozdíly taky nedělá. Já měla vždycky ráda dobrodružné knížky. Milovala jsem mayovky, verneovky, dobrodružné příběhy odehrávající se v Africe nebo uprostřed oceánů. Pak jsem začala jezdit do Afriky, která je skvělou přípravou pro oblasti konfliktů. Je taky leckde nebezpečná a člověk se tam vycvičí. A naučí se improvizovat, což je asi nejdůležitější umění.
Prohlédněte si fotky Lenky Klicperové:
Pamatuješ si ještě na svoji první cestu tohoto typu? Měla jsi strach?
Když jsem letěla poprvé sama do Afghánistánu, tak jsem strach určitě měla. Ale to už jsem za sebou měla několikrát pobyt v Kongu. Po příletu to ze mě spadlo, stejně jako vždycky. Člověk se musí soustředit na jiné věci, na řešení problémů, které začnou obvykle hned po přistání a trvají zase až do příletu.
Míváš strach dodnes?
Jasně, tomu se člověk nevyhne. Mám strach, jestli to zvládnu, jestli neselžu profesně. Jestli na úkol, který je přede mnou, stačím.
Co je vlastně tvým posláním v těchto zemích?
Jsem novinářka. Posláním novináře je přinášet informace, příběhy lidí. To dělám od začátku své pracovní kariéry. Dokumentuji, fotím, natáčím, píšu – většinou všechno dohromady. Každá cesta je prostě práce od začátku do konce, to není žádná turistika a dovolená. A je to práce, která mě baví.
Kdy ses ocitla v největším nebezpečí?
Několikrát to bylo ostré. V Mosulu nás ostřeloval Islámský stát minomety a byli hodně přesní, jednou to bylo fakt asi o 50 metrů. Ještě jsem to stihla vyfotit, jak za naše auto dopadl minomet. Asi nejhorší to bylo ale na Tišrínu, to je přehrada v severní Sýrii, o kterou se bojovalo – kurdské jednotky proti IS. Tam jsem šla úplně dopředu s malou skupinkou kurdských a arabských vojáků. Nemluvili anglicky, já zase nemluvím ani kurdsky, ani arabsky. Domlouvali jsme se posunky, jak to šlo.
To je nejhorší, že nevíte, co chystají. No, vlastně nevím, kdybych jim rozuměla, možná bych se strachy složila. Takhle jsem se prostě smířila s tím, že to nemůžu přežít a snažila se aspoň fotit, co to dá. Byli jsme vlastně konstantně několik hodin pod palbou. IS proti nám útočili s tankem, naše skupina měla jenom dva kulomety a samopaly. Kdyby tam nebylo americké letadlo, které na tank začalo útočit, nevím, jak by to s námi dopadlo. Tam si i ta „moje“ skupinka dost mákla, bylo jim to vidět jasně ve tvářích.
Napadlo tě někdy, že už do těchto končin nikdy nepojedeš?
Ne, nikdy. Jakmile přijedu domů, už zase plánuju novou cestu. I když je to komplikované a nemůžu říct, že by mi to mnohdy okolí ulehčovalo.
Co ti na cestách nejvíc chybí?
Tak třeba v Somálsku mi chybělo úplně všechno. Letadlo, kterým sem tam měla doletět, prostě týden nepřistálo. Já byla v Mogadišu osm dní, což je už docela extrémní doba i na takhle nebezpečné město a celou dobu jen s foťákem a notebookem, které jsem měla sebou na palubě. Naše letadlo se vždycky pokusilo přistát. Když se to nepovedlo, vrátilo se zpátky do Džibuti nebo do Mombasy.
Po dvou dnech jsme se s kolegou už teda dost vytočili a po složitých manévrech se nám podařilo ten let opustit a doletět tam s africkou společností z Nairobi. Jenže naše batohy zůstaly v tom letadle a přiletěly den před odletem zpět. Musela jsem si nějak poradit a přežít jen s tím, co mám. A víš co? Po týdnu jsem byla úplně adaptovaná a vlastně jsem zjistila, že kromě techniky, kterou potřebuju k práci, mi nic nechybí.
Když se vrátíš do Čech, co si tu nejvíc užíváš?
Hlavně dobré jídlo a možnost vypadat trochu normálně jako žena. S jídlem je to v oblastech konfliktů většinou hrozně špatné, ale jí se, co je a když něco je. I v tomhle musí být člověk tvrdý a odolný.
Dokážeš se oprostit od hrůz, co vídáš na cestách, a žít běžný život?
No jasně, já žiju úplně normální život. S tím, že hodně pracuju, víkendy jsou volné málokdy, ale vlastně mi to zase tak moc nevadí, protože mě to baví. Mně se nikde zase nic tak dramatického neděje, ti lidé, o nichž píšu, jsou na tom tisíckrát hůř.
Založila jsi občanské sdružení Femisphera. V čem spočívá jeho činnost?
Naším cílem je přinášet do médií témata, na která běžně není moc prostor, která jsou okrajová. Hodně jsme se koncentrovaly s kolegyněmi na ženská témata. Naposledy vznikl dokumentární film Nezlomené. Zabývá se žehlením prsou v Kamerunu, stavem ženských práv v Afghánistánu a kyselinovými útoky v Indii.
Jaké to je, setkávat se se ženami, které za sebou mají sexuální násilí nebo ženskou obřízku?
No, smutné, samozřejmě. Víte, že jim nemůžete nijak pomoci, že jen můžete do světa poslat zprávu o tom, že se to děje a doufat, že tím přispějete ke zlepšení situace v budoucnu. Ale někdy to mívá i okamžitý účinek, některé oběti jsou rády, že jim někdo naslouchá, že je bere vážně, že si jich někdo všímá. Občas je to pro ně taková terapie.
Jaké cesty a práce tě čekají v nejbližší době?
Určitě Somálsko a podle toho, jak se nám podaří získat víza, tak Sýrie, Irák a Libye. Uvidíme, shánět víza do těchto zemí je docela těžký oříšek.
Co říkáš na situaci ohledně imigrantů v České republice?
Měli bychom umět pomáhat lidem, kteří přicházejí dočasně do Evropy v důsledku konfliktu v jejich zemi. A tam mě nezajímají žádné kvóty. Jsme jednou z nejbohatších zemí na světě a poskytnout dočasnou ochranu těmto lidem z válečných zón je myslím naprosto samozřejmé. K ekonomickým migrantům zejména z Afriky mám jiný postoj. V téhle věci jde zejména o obrovský byznys převaděčů, kteří lidem z afrického venkova vykládají nesmysly o tom, jak se budou mít v Evropě dobře. Vytáhnou z nich tisíce dolarů, putují klidně i rok přes půl Afriky do Libye a pak, když už jsou totálně frustrovaní, udělají všechno, aby se do té vysněné Evropy dostali.
S těmito gangy musíme konečně začít účinně bojovat, jsou to novodobí otrokáři. Musí být jasné od začátku, že tito lidé nemohou získat azyl. Jinak se budeme neustále dívat na přeplněné lodě potápějící se ve Středozemním moři. A budeme řešit, co s nimi, když se jim náhodou podaří přistát. Ale je to složitá problematika, která se musí začít řešit, tam kde vzniká – tedy na africkém venkově...
Jak myslíš, že by se názor Čechů na toto téma dal změnit?
Myslím, že část veřejnosti prostě nechce poslouchat a vyhovuje jim jednoduché vidění světa. Jsou snadným terčem politiků, kteří si na téhle rétorice staví politickou kariéru. A někdy i z toho profitují i finančně. Nevím, jestli se dá myšlení těchto lidí změnit.
Ale je tu určitě (doufám, že velká) část společnosti, která přemýšlí, chce věcem přijít na kloub. Hledá skutečné informace, ne dezinformace a má otevřenou hlavu. Já ale nechci principiálně měnit něčí názor, přináším informace a je na čtenářích nebo divácích, aby si udělali názor. Já je o ničem přesvědčovat nechci. Chci jen, aby si ten názor vytvářeli na základě seriózních informací přímo z místa, když tam být sami nemohou, a já ano.
Více informací najdete na lenkaklicperova.cz
