Stoupal jsem po schodech v dřímající průmyslové hale. Rezonující ticho narušoval pracovní ruch vycházející z pootevřených dveří fotoateliéru. Za nimi se do obleku převlékal herec Jakub Prachař a chystal se skákat na trampolíně, která ho měla katapultovat do fotografického příběhu. Trochu ospalé prostředí mi naočkovalo obavu, že podobný bude i rozhovor. Ale chvíli jsem herce pozoroval a zase jsem se uklidnil. Najednou jsem věděl, že si pak sedneme, dáme se prostě do řeči a téma se objeví.
Na schodech k ateliéru vykouří cigaretu a pak vypráví, že divadlo měl rád už odmala, kdy ho maminka, herečka Dana Batulková, brávala s sebou do Kladna, kde hrála. „Jezdili jsme tam autobusem,“ vzpomíná. „Divadlo mi už tehdy připadalo tajemný.“ Herecké školy nechal, aby mohl hrát. Jako dvanáctiletý se objevil v televizních Bakalářích – coby malý skaut, ve kterém se v jednom okamžiku probudí džentlmenství i láska.
Hraje na bicí a na kytaru, má vytříbený postřeh, smysl pro zkratku i pro recesi, za kterou ovšem nelze považovat jeho sňatek s modelkou Agátou Hanychovou, nyní už Prachařovou, která se za něho provdala na jaře 2013. Z pozoruhodné genealogie potvrzující Jakubovy herecké geny připomeňme jen rodiče Davida Prachaře a Danu Batulkovou a děda Ilju Prachaře, který se zapsal do povědomí československého televizního publika především jako Trautenberk z Krkonošských pohádek. Jakubovou „macechou“, jak známo, je už přes deset let herečka Linda Rybová. Jakub Prachař má čtyři sourozence. Se svou ženou Agátou si hodlají v Praze postavit dům.
Jakube, vaše náklonnost k divadlu mě nepřekvapuje, ale řekněte mi, co vás přivedlo k hudbě?
V sedmi letech mě naši dali na kytaru, ale jak to zhusta bývá, necvičil jsem. To mi vydrželo dodnes, takže jsem průměrný kytarista. Kytaru používám ke všemu, co mě napadne, nemám vyhraněný styl. Baví mě jazz a funky a snažím se klopotně dohánět, co jsem zanedbal. Říkám si, že kdo hraje jazz, umí zahrát všechno. A já ho neumím.
Jak vám sedlo moderování?
To je náročná disciplína, poznal jsem to při moderování show Česko Slovensko má talent. Divím se, že mě v tom po prvním ročníku nechali, protože jsem byl hroznej. Trochu jsem to dělal i předtím, ale ne v takovém rozměru. Udělal jsem zkušenost, že se člověk nesmí stresovat, že to druhýmu pokazí – v tomhle případě Martinu Rauschovi a těm divákům. Musíte si říkat, co chcete, a ono to většinou vyjde. Je to risk, ale bezprostřednost nakonec vždycky televizí proleze nějak líp.
V čem vidíte svůj největší talent?
Mám možná pár drobných talentů, žádný není nezaměnitelný, ale největší? Asi talent dávat věci dohromady, to mi jde. Jsem schopen vytvořit rámec nebo námět, pak samozřejmě potřebuju lidi, s nimiž to dodělám. Ale jde mi vymýšlet si věci a nakonec je i realizovat.
Jaký máte rád humor?
Dobrý. Teď jsem si zrovna koupil celou sérii Monty Pythonů. Když to srovnám s tím, co vznikalo v sedmdesátých letech u nás… Monty Python je dodnes hodně přes čáru, ale je to inteligentní a není divu, že je v televizi dávali až ve dvě ráno. Co jsem ovšem nepochopil – že to někdo chce kopírovat, napodobit, nebo dokonce parodovat. To nemůže fungovat. Na druhou stranu, viděl jsem, jak se ČT zhostila Kanclu, a je to dobrý. Akorát nevím, jak český divák přijme tenhle typ snímání a vůbec celé pojetí slavného britcomu.
Vnímáte nějak proměnu „muže dneška“?
Mám pocit, že jsme trochu vyměkli. Jsme netrvanliví. Je takový hezký kreslený vtip: na refýži stojej lidi a jeden leží a teče mu z hlavy mozek. A jinej se ptá, jestli je tady někde doktor. Ten, co stojí vedle, říká – já nejsem doktor, já jsem dýdžej, a ten první zas – no, já jsem taky dýdžej. Takže ten nebožák zřejmě zemře, protože všichni jsou dýdžej… No a to asi charakterizuje můj pocit z muže dneška. Uvědomuju si, že jsem součástí Prahy a ta je do jisté míry specifická. Ale prostě tady je každej buď hipster, nebo něco jinýho (to znamená cokoli jiného než hipster) a za to se schová všechno; rád jezdí na starým kole, divně se oblíká, má fous a košili po dědovi, ovšem značkovou, a má názor – a dobrej – a kámoše, co ho v tom názoru podpořej, a byt a občas holku na víkend a občas i středu a nezávislost a názor a porno a… A neseženete instalatéra, ten musí přijet až z Pardubic, aby vám spravil odpad, a pak už tu zůstane a začne dělat v reklamce, protože si uvědomí, že má taky nápady, který v sobě doteď dusil u těch trubek. Jo a ještě jsou tu skejťáci, pokud možno už kolem čtyřiceti a víc, který ještě jako mladý zažili tu dobrou dobu a vzpomínají na první U-rampu a pořád slaví její výročí. A pak ještě kluci, co závodně hrajou fotbálek a jsou na to patřičně pyšní. Protože joint a dobrej góóóól vynahradí cokoli.
Co na to říct? Je to dobře, nebo špatně?
Ne, to nejde. Nic není samo o sobě dobře nebo špatně. Je to v pořádku. Po blahobytu zase přijde krize, která nás opět vrátí na počátek. Nuda je rychlá svině. Ale teď jsme se s Vojtou Kotkem bavili o tom, že každý dnes má potřebu sdělovat lidem okolo, v co věří, a mnoho lidí si hledá ty drobné filozofické úniky od zlé a podlé reality a častokrát těm tezím ani nerozumí a usilovně je vydávají za opravdovou a jedinou moudrost. Prostě panuje jakási všeobecná nuda. Nudíme se a vymejšlíme, čím bychom mohli nebo snad měli být.
Mohla by vzniknout další z „identifikačních samolepek“ na auto; už máme cyklistu, tanečnici, běžce, golfistu, modeláře, pejskaře… Panáček s nohama křížem by mohl být buddhista. Máte nějaký osobní styl?
Já dokážu odhadnout styl lidí, které vidím, ale svůj ne. Nevím, že bych vůbec měl nějaký styl, a nevím plno dalších věcí. Ale obecně bych řekl, a cítím to i u sebe, že by každý muž měl umět nějaký řemeslo. Takový ty řeči, že jsem výbornej ajťák, ale nepraktickej… to jsou výmluvy a kecy, abych nemusel doma nic dělat. Řemeslo hodně devalvovalo, zvykli jsme si jím opovrhovat, kdo byl na učňáku, byl automaticky idiot… Ale kdybych uměl třeba ukovat podkovu, asi by mě to jistým způsobem uklidnilo. Teď třeba stavíme barák a já na to koukám a říkám si, škoda že neumím zedničinu nebo s elektrikou. Protože bych zaprvé ušetřil dost peněz a zadruhé bych to třeba udělal dobře. Každej by měl umět manuálně nějakou věc. Kdyby třeba v reklamkách uměli všichni na soustruhu, hned by reklamy vypadaly jinak. Byly by vybroušenější. I když je fakt, že některý reklamy jsou lepší než filmy, který jdou po nich. Tak co to tady melu?
Máte nějakého koníčka?
Chodím na ryby. Ale i tohle už zjemnilo. V rybářstvích už jsou taky hipsteři, hezký lidi, co mají rádi přírodu, venku parkujou ty barevný kola a říkají vám, jak nejlíp na pstruha. Koupíte vyhřívanou sedačku a najednou to máte u vody pohodlnější než doma. Alespoň že je občas déšť a zima. To je snad jediný, čemu se dá čelit. Jo a taky prý neberou tak jako dřív.
Zajímáte se třeba o módu, oblečení?
Dneska panuje bordel, skoro jsem na to rezignoval. Dřív mě to ale zajímalo. Dřív dokonce, když jsem byl mladší, mohl člověk oblečením vyjádřit nějaký názor, vymezit se. Po čase ale zjistí, že je to sice roztomilý, ale že to nestačí. A mě už moc nebaví nakupovat oblečení. Tady není skoro nic zajímavýho a utrácet peníze za něco, co není zajímavý, mě nebaví. Někdy kupuju věci venku, ale ani to mě už tolik nezajímá. Přitom dřív jsem se tomu věnoval a nějakej čas tím trávil. Ale bavily mě věci, který byly spíš podivný než slušivý.
Nebyl jste Zuzana Norisová v pánském vydání?
Ano, dřív jsem se hodně snažil odlišit. O to mi hodně šlo – odlišit se. Pak jsem zjistil, že to jde i jinak. Prostě jsem už línej se oblečení věnovat. Občas mám záchvat, že se na chvíli vzchopím, a pak mě to zase na dva roky pustí. Ale v poslední době dost nosím tepláky a kabáty.
Předpokládám, že nosíte kvalitní tepláky.
Dobrý, jasně. Dobrej materiál a střihy.
Jako dlouholetí návštěvníci Rusové. Michael Kocáb vzpomínal na dětství v Sokolově, kde chodili Rusové způsobně v sakách, ale dole měli tepláky.
Sako s tepláky já nosívám. Takže můžu dát základ novému stylu – „na Sověta“.
Jak to vypadá s kapelou NightWork?
Loni jsme měli poslední koncert. Měli jsme podniknout Čauky Mňauky Tour, ale smrsklo se to na jeden koncert a pak jsme to definitivně zabalili.
Jak vám svědčí manželství?
Myslím, že je to pořád stejný jako předtím, jediný těžší by byl případný rozchod, protože by šlo současně o rozvod, takže určitý administrativní problémy. Ty hezký i špatný věci jsou jinak stejný, jako kdybychom v manželství nebyli. Já vztah mezi mužem a ženou nijak neidealizuji. Jsou to dvě neslučitelný veličiny, který na základě kompromisů mohou docílit částečné shody, která ovšem může a nemusí znamenat štěstí.
Mám tu poznámku „na čem ujíždí“. Na čem tedy „ujíždíte“? A propos – máte rád auta?
Udělal jsem si řidičák poměrně pozdě, asi před čtyřmi roky, protože jsem auto nepotřeboval. Ale pak jsme s kapelou dostali škodovky, tak jsem si ho udělal, abych mohl jezdit. A hned jsem to vzal zhurta – škodovka, Porsche, BMW. Porsche jsem prodal a dodnes mi chybí. Tohle auto má velkou výhodu – když s ním jedete na nákup, nemusíte vynášet moc tašek. A ideální je k cestě na hory, se zahrádkou na střeše.
Jste prknař, nebo lyžař?
Prknař. Teď jsem si koupil nový prkno. To mě taky baví. Jo, tyhle věci jo. Taky hraju hokej, což je bezva frajerskej sport, mnohem víc než fotbal. Akorát moc nestíhám tréninky, takže jsem pak na ledě dost marnej.
Máte rád design, architekturu?
Miluju architekturu. Někdy bych chtěl být nechutně bohatý a neomezený osvícený archidiktátor. Štvě mě, že se tady ještě nepochopilo, že je nutný stavět velkorysý a neomalený budovy. Vzpomeňte si, jaký diskuse se vedly o Tančícím domu, a dneska je to průměrná stavba u průměrné řeky. Myslím si, že zdravá neuctivost k historické Praze a vůbec k naší zemi jako takové je architektonicky zapotřebí. Veřejný prostor si zaslouží víc než pouhý nákupní centra. Tak se tu s tím zas tak nese***. Na zdraví…
Článek vyšel v časopise FORMEN