Zrovna nedávno opakovali Samotáře, film, ve kterém jste dostala svoji první velkou roli a který byl možná prvním českým filmem o singles. Byla jste někdy single?
Párkrát jsem single byla, ale bylo to vždycky jen pár měsíců. Takže spíš ne…
Tak to jste v dnešní době možná jednou z mála žen, kterým se tahle zkušenost vyhnula…
Ale oni to mají i chlapi.
To je pravda, pár jich taky znám, ale ti jsou na rozdíl od single žen s tím stavem docela spokojení.
Já bych řekla, že jsou s tím „stavem“ single v určitém období života spokojení muži i ženy, ale chlapi umějí líp vyzobávat.
Co to přesně znamená?
Prostě si umějí víc užívat a vyzobnou si vždycky to, co se jim zrovna chce, na co mají náladu nebo chuť a na nic se nevážou. Ženský tohle tak dokonale neumějí.
Možná ženy nejsou na ten single stav tak dobře nastavené. Vy jste byla vždycky víceméně zadaná. Bydlím taky na Vinohradech a potkávala jsem vás jednu dobu často s takovým pohledným cizincem…
Jé, vy asi myslíte Paula! Tak to byl Paul Epworth. Dneska jeden z nejlepších britských hudebních producentů, který si „vyzobnul“ už spoustu hudebních cen včetně Grammy nebo Brit Award. Napsal Rolling in the Deep a Skyfall pro zpěvačku Adele a spoustu dalších výborných věcí. To bylo úplně skvělé období mého života. Každých čtrnáct dní jsme za sebou lítali, celý můj honorář za Samotáře padnul za telefony a letenky. Ten vztah byl navíc pořád takový čerstvý, protože jsme se nevídali denně.
Tak to byla slušná partie. To už byl tenkrát takhle úspěšný a slavný?
Tenkrát na tom dělal. Moje návštěvy Londýna se hodně odehrávaly v nahrávacích studiích a klubech. Vím, čím vším prošel, kolik hodin proseděl ve studiu, psal písničky, nahrával, předělával to, hledal ten nejlepší zvuk, kolik měsíců asistoval ve velkých studiích… A dneska ho zastupuje nejlepší nahrávací studio a je pro mě důkazem toho, že si člověk může splnit svůj sen. On vždycky říkal: „Neboj se, já to dokážu.“ A dokázal. Když jsem ho viděla v televizi při přebírání Grammy za producenta roku, úplně se mi stáhl žaludek štěstím.
Kde jste se potkali?
U Idy Kelarové na workshopu na Valašsku, kam přijel. Potkali jsme se vlastně až poslední den a byla to láska veliká. Pro mě to byl obrovský životní zlom, protože jsem tam potkala Paula, a když jsem se vrátila, dostala jsem roli v Samotářích.
Proč jste se nakonec rozešli?
To vyplynulo přirozeně. Paul chvíli přemýšlel, že by šel něco dělat sem, ale začala se mu rozjíždět kariéra v Londýně, a já jsem si neuměla představit, že bych se do toho nějak dokázala začlenit. Byl to poměrně náročný život.
Volali jste si, když dostal cenu?
Jo…
Máte také nějaký takový sen? Přebírat jednou Oscara, Medvěda…
Absolutně ne! Já jsem realista. Vím, kde jsou moje možnosti. Navíc se mnohem hůř koncentruji na práci od té doby, co se mi narodila dcera. A bez jasného a silného záběru na jeden cíl to prostě nejde.
Přece jenom jste ale nějakou dobu žila v Londýně, mohla využít různé kontakty, nenapadlo vás, že byste mohla zkusit prorazit tam?
Jasně. Měla jsem tam domluvenou schůzku v agentuře, která zastupovala třeba Kate Winslet, ale to byla úplně legrační záležitost. Přinesla jsem tam svoje CV, oni mi řekli: „My o vás víme, ozveme se, děkujeme a nashle!“ Konec.
Dál jste to nezkoušela?
Já jsem to hlavně nedělala s nějakým jasným cílem a velkými ambicemi. Žila jsem tam mezi rodilými Angličany a viděla, jak je pro ně samotné těžké se někam dostat, navázat kontakty… A velice rychle jsem si sesumírovala, že cizinci, navíc Češi, kteří jsou pro ně „russian class“, nemůžou chtít nic.
Když se vrátím k těm singles, nemáte pocit, že je tahle generace prostě jen pohodlná?
Tahle generace je hlavně hrozně zapeklitá. Nás potkalo to, že jsme singles, ale vůbec s tím neumíme zacházet. Když budu mluvit za sebe, tak já jsem vyrostla v rodině, která fungovala a měla svá pravidla a svůj pevný řád. A tenhle vzorec rodiny ve mně zůstal zapsaný. A když se lidi, kteří vyrostli v takových rodinách, najednou ocitnou v roli singles, musí se s tím vzorcem nějak poprat, znásilnit ho, a to je hrozně těžký.
Pocházíte ze Znojma, jak fungovala vaše rodina?
V té době měl životní rytmus úplně jiný režim. Velkou roli hrála i tehdejší doba. Všemu vládl pevný řád dnů a roků, dodržovaly se všechny tradice, rodiče chodili v pravidelnou hodinu z práce, já jsem v pravidelnou hodinu po škole vylítla kolem baráku do parku, a když jsem se vracela, už na mě volali, že jdu pozdě na večeři, a tak dále…
Vyhovovalo vám to?
Myslím, že dítě má mít v některých věcech řád, protože mu to dává klid a jistotu. Někdo takový řád potřebuje do desíti let, někdo do patnácti, ale poskytnout ho dítěti, to je základ.
Co dítě ještě potřebuje?
Bezpodmínečnou lásku a jasná pravidla a jistotu.
Máte sedmiletou dceru Sofii. Zatímco pro muže je často životním cílem kariéra, pro ženu bývá tím pevným bodem dítě. Souhlasíte?
Určitě. Tedy alespoň já to tak vnímám. Ale můžou být ženy, které to tak nemají, a je to v pořádku.
Hodně žen si taky myslí, že až budou mít dítě, tak se všechno tak nějak spraví, uklidní, vyřeší…
Že vám dítě něco vyřeší, je úplně naivní představa. Ano, vyřeší touhu po mateřství, i když se žena rozhodne být na dítě sama. Dítě je ale další bytost, která má naloženo a bude žít svoje věci. A rozhodně by ho člověk neměl zatěžovat svými problémy. Ideální samozřejmě je nezaplácávat problémy ve vztahu dítětem.
Vám přišlo do života dítě v pravý čas?
Počítala jsem s dítětem už mnohem dřív, než se to stalo. Žila jsem v manželství a na miminko jsme se hrozně těšili. Dítě pro mě nebylo řešením něčeho, ale vyústěním lásky a vztahu. Pro mě bylo dítě láska. Přišla návštěva, která už nikdy neodejde. Tedy jednou jo, ale ve mně už nikdy.
V březnu jste oslavila čtyřicetiny, jak to vnímáte?
Jak stárnu, cítím se čím dál líp. Sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Mám za sebou půlku života a čeká mě výborná druhá půlka. Tomu věřím.
Mezi novináři platí takové pravidlo, že nejlepší rozhovory vznikají se ženami, kterým je 40 plus, protože až po čtyřicítce žena něco „ví“a má co říct. Máte pocit, že už něco víte?
Vím, co může znamenat nějaká pracovní nabídka, s kým stojí za to něco dělat, a tak dále. Co se týče práce, tam určitě už přehled mám. Ale v nějaké obecnější rovině to nedokážu říct, a hlavně to nějak neřeším. Něco vím, ale jestli je to hodně nebo málo, to není podstatné. Jediné, co vím určitě, je, že jsme na cestě a že se pořád vyvíjíme. A jsem určitě ráda, že jsem se nedostala do fáze „mrckující“ čtyřicítky.
To je další slovo, které neznám…
To je taková ta přeslazená čtyřicetiletá Barbie.
Takže vy jste na stárnutí připravená.
Neřekla bych asi úplně připravená, ale vím o tom. Ale život nabízí přece spoustu možností a záleží na nás, co si vybereme. Já bych se třeba teď chtěla posunout jinam, zrušit v sobě nějaké programy, vzorce, které do nás naskládala výchova, rodiče, škola…
To jde?
Dají se odblokovat, ale je to těžké, protože všechny ty programy jsou uložené v mozku, který to všechno řídí. Moje heslo je: Nevěřte sama sobě v ničem! Mozek vždycky něco vymyslí, aby přihrál ty zajeté vzorce, na které my krásně naskakujeme, a odsuneme tu podstatu, co opravdu cítíme, vidíme a slyšíme.
Podle vás se člověk může dobrat svého čistého, „nenastaveného“ já?
To já nevím, ale to není tak důležité, jde hlavně o poznání. Zjistit, v čem je ta vaše lehkost života. Vědět, proč ráno vstanete, proč vás něco baví a něco ne, proč se zrovna obklopujete takovými lidmi a tak dále. To zní hrozně jednoduše, ale je to vlastně strašně složité. V naší profesi je navíc spousta her a spousta masek a o to je náročnější tu svoji podstatu, to, kdo opravdu jste, vydržet. Herci umějí rychle plnit, co od nich ostatní očekávají. A upřímně, kdo vás chce vidět doopravdy takového, jaký jste? Snad jen ti nejbližší.
Jaká je třeba vaše „opravdová“ vlastnost?
Já vyznávám tvrdý skepticismus a pak jsem hrozně ráda příjemně překvapená. To je zároveň i moje obrana, aby mě některé věci tolik nebolely.
Když srovnáte sama sebe ve dvaceti a ve třiceti, v těch „minulých“ životech a teď ve čtyřiceti, v čem jste se nejvíc posunula, změnila?
To je hrozně široká otázka, těžko říct…
Tak co vás napadne jako první…
No, rozhodně už nevydržím tak dlouho kalit! Radost ze života a užívání si zůstaly, ale dojezdy jsou hrozný.
Tak to znám velmi důvěrně. A co se týče poznání?
Ztratila jsem spoustu iluzí, což je perfektní. A vyhledávám společnost lidí, kteří mě mají opravdu rádi.
Poslední dobou přibývá žen, které mají odvahu opustit své partnery, zamilovat se a odejít. Proč myslíte, že se to děje?
Každé manželství a každý rozpad si můžou být něčím podobné a zároveň jsou jedinečné a jenom ti, kterých se to týká, vědí, proč se to stalo. V rovině partner, partnerka a dítě by měly fungovat správně nastavené úlohy. A stává se, že lidé mají role, které těm vztahovým rovinám v rodině nepřísluší. Místo aby byla partnerka partnerkou, tak je pro tu rodinu třeba jenom matkou. Role nejsou v pořádku. Často to určitě bývá i nevyzrálostí partnerů.
Kdy žena pozná, že má odejít?
Tohle já opravdu nevím. Asi když cítí, že rodina přestává plnit svoji funkci. Jednodušší by to mohlo být, když jsou ženy fyzicky nebo psychicky týrané, manžel je alkoholik…
Přesně v takových vztazích naopak ale ženy často zůstávají.
Protože mají strach. A strach je největší zrůdnost, která určuje všechno. Přestat se bát, to je velká výzva.
Vy jste měla z rozchodu strach?
Ano, ale hlavně ze všech těch změn, které moje rozhodnutí přinese. Největší strach jsem měla o dceru. Hrozně důležité je, aby dítě vidělo, že se rodiče nerozcházejí kvůli němu a že se mají pořád rádi a můžou se spolu dál vídat. Tatínek je pořád jenom jeden. U nás je to tak, že když jsem šťastná a spokojená, tak Sofie nic neřeší.
Většinou se ženy zaštiťují tím, že manželství nerozboří kvůli dítěti…
Vztahy udržované kvůli dítěti jsou falešné a dítě to vycítí. Určitě je skvělé, když dítě vyrůstá v úplném vztahu, který funguje a který může jednou zopakovat, ale ať už žijete ve vztahu, nebo ne, důležité je, aby dítě vědělo, že to, co žije, je pravda.
Co vám konkrétně pomohlo při řešení rozchodu?
Když jsem se přestala poměřovat s okolím. To mě osvobodilo. Když jsem si přestala říkat: „Jé, ti se mají, takhle bych to taky měla dělat.“ Mám zkrátka svoje štěstí, svoje dobré věci, svoje radosti i starosti.
Říká se, že když se dva lidé rozcházejí, vždycky už tam je někdo jiný. Myslíte, že to jde, rozejít se skutečně sám za sebe, bez té „berličky“?
Zažila jsem obojí, takže to jde. Ale ono jde úplně všechno, vážně. Žít můžete jakýmkoli způsobem a nikdo nemá právo to hodnotit a nějak to posuzovat.
Lze podle vás a vašich zkušeností takovou věc jako rozvod zvládnout od začátku až do konce slušně, bez výčitek a emocí, které si později můžete vyčítat?
Určitě! Je to jenom o těch dvou lidech, nic jiného na tom není. Důležité je neobviňovat sebe ani toho druhého, protože jednoznačný viník je v tom málokdy. A umět se podívat sám na sebe se svými chybami a pak teprve vidět toho druhého, což samozřejmě v nějaké fázi nenávisti, ublížení nebo bolesti moc nejde. Je to taky o nějaké inteligenci a o lásce k dítěti, myslím o opravdové lásce, protože když někdo říká, jak miluje svoje děti, a pak je totálně zničí skrze nenávist k tomu partnerovi, to je neomluvitelné. Slušní lidé mají šanci se slušně rozvést.
Jak se máte dneska?
Teď se mám výborně.
Myslíte, že je důležité zažívat i ty těžší situace a fáze života, aby se člověk mohl mít výborně, aby se někam posouval?
Rozhodně! Někdo je třeba takový typ, že to všechno ví i bez toho, aby si to musel prožít, ale já potřebuju osobní zkušenost. Potřebuju si některé věci prostě odbolet. Mně to vždycky trvá dlouho, musí to uvnitř dozrát. Když mám uvnitř nějakou pochybnost, tak to neudělám.
Když se vrátím na začátek k Samotářům, máte někdy ráda samotu?
Nikdo nechce být sám. Samota je hrozná věc. Samota je skvělá, když někoho máte, když si můžete dopřát chvíli být sami, ale víte, že někde je někdo, kdo s vámi souzní.
Tu opravdovou hroznou samotu jste někdy v životě zažila?
Ano. Proto to říkám. Odbolela jsem si ji.