Jak změnilo dítě tvůj život?
Myslím, že úplně zásadně, ale na to se ani nedá odpovědět jinak. A vlastně si ani nedovedu představit, že by se někomu narodilo dítě a on by mohl říci, že mu to život nijak zásadně nezměnilo…
Mám kamarádku, která tvrdí, že dítě rodinu neovlivnilo, že se po porodu přizpůsobilo už nastavenému řádu…
Ale to já taky vnímám tak, že to není a nebyla změna v tom zásadním smyslu, že bychom nějak žili, přišla Františka a vše se proměnilo a jí přizpůsobilo. Spíš si myslím, že ona k nám tak nějak zaplula. Zároveň ale cítím, že se na všechno dívám jinak než v době, kdy jsem ji neměla. To, že Františka přišla, pro mě znamenalo změnu pohledu na svět a taková ta klišé, co všechny matky říkají, když se jim narodí dítě. Ale ona je to prostě pravda, no…
Odbočím, kdo vymyslel jméno pro vaši dceru?
Navrhla jsem ho já a David okamžitě souhlasil. Já jsem ho vymyslela proto, že mi moje maminka říkala Fanny, když jsem byla malá. Na vysvětlenou: Jedním z jejích nejoblíbenějších filmů je Bergmanův Fanny a Alexandr a tam je Fanny, sestra Alexandra, která má pořád dobrou náladu, všechno zvládá a je taková silná. A máma říkala, že si přála, abych taky taková byla, a že to snad dokonce i vyšlo, takže jsem byla její Fanny. No a já se asi v deseti letech rozhodla, že jestli někdy budu mít dceru, bude se takhle jmenovat.
Když jsem byla těhotná, nenechali jsme si říct, jestli je to holka, nebo kluk, a Františka byla první jméno, které jsem navrhla, David hned řekl, že jo, takže bylo hotovo. To okolo jména pro kluka byly mnohem větší tanečky a k Vincentovi, ke kterému jsme se nakonec dohrabali, byla cesta složitější. David mi totiž dal vybrat ze dvou jmen, a to mezi Frantou a Tondou, což jsou sice hezká jména, ale mám pocit, že kolem sebe téměř nemám jiné malé kluky než Franty a Tondy. A když jsem navrhla, že by to mohl být alespoň Anton, tak se s takovým úšklebkem ptal, jestli ten policejní nebo nějaký Tono z Nízkých Tater. Asi proto k nám přišla naše Františka. Aby byl klid... No, pěkně nám to klaplo, že jo.
Připravovala ses nějak na roli matky?
Nijak. Nečetla jsem žádné knihy, nic. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, otevřela jsem internet a uviděla, jaké množství informací tam je a kolik z nich je negativních, udělalo se mi nakřivo v hlavě a zase jsem ho zavřela. V podstatě jsem se během těch devíti měsíců uzavřela jakékoli teorii a nechala všechno jenom na přírodě. Ani jsem neabsolvovala žádné přípravné porodní kurzy, nic - nula. A jsem moc ráda, že jsem to takhle udělala.
Dokážeš popsat emoce, které tě ovládly, když jsi viděla pozitivní výsledek na testu?
Určitě. Já jsem se na to těšila, protože Františka je plánovaná, takže jsem si představovala, jaké to bude, až zjistím, že čekám dítě. Kamarádky, které už děti mají, mě ale upozorňovaly na to, že mě může zaskočit i příval emocí negativních. Že to může být absolutní šok, který spustí vlnu pochybností, jestli to zvládnu, jestli nezničím nevinnému člověku život a podobně... Mně se naštěstí nic takového nestalo a měla jsem jen a jen obrovskou radost, čistou radost a takhle to zůstalo až dodneška.
Jak jsi to sdělila partnerovi, si pamatuješ?
No jasně. To už by bylo na pováženou, kdybych tohle zapomněla! Strašně jsem se na ten moment těšila a měla o něm různé romantické představy. No a nakonec to bylo tak, že mi bylo nějak divně a plácala jsem se po bytě, takže mi David řekl, ať si udělám test, že jsem určitě těhotná, a já říkala, že ne, že bych to poznala, že jsem jen neměla včera večer jíst celý pytel těch mastných brambůrků. Nakonec jsem zalezla do koupelny a tam ty dvě výrazné čárky modré… Vyšla jsem ven celá tumpachová a on se na mě podíval a věděl. Takže jsem mu to ani říkat nemusela. No a pak jsme se objali a už se to začalo blížit té romantické představě. Ne vážně, bylo to krásné.
A porod?
Krásnej…
Ty jsi tak neuvěřitelně optimistický člověk…
No to já zase jo.
Partner byl u porodu?
To já jsem nechtěla a věděla jsem, že ani jemu by to neudělalo dobře. David omdlévá při pohledu na krev a navíc takové situace moc nezvládá. Je to přesně ten muž, který by v dané situaci potřeboval problém řešit, a to u porodu moc nejde. Navíc jsem měla pocit, že je to ženská záležitost, takže jsem tam měla švagrovou, se kterou jsme si hodně blízké. A to bylo skvělé. Můj bratr je o deset let starší než já, mají spolu s Kasiou tři děti, takže jsem věděla, že mám po ruce zkušenou rádkyni.
David byl se mnou, ale čekal na chodbě, občas jsem pro něj Kasiu poslala a pak jsme ho zase na nějakou dobu vypakovaly. Bylo to takhle úplně ideální a všichni tři jsme byli spokojení. A pak, asi dvacet minut potom, co se Fanny narodila, dorazil i bratr Filip se všemi dětmi a moji rodiče, takže jsme tam na porodním sále měli docela slušný mejdan.
Pomáhá tatínek s Františkou?
Pomáhá, ale myslím si, že jeho čas teprve přijde. Jak jsem říkala, můj bratr už má děti tři, takže jsem měla možnost pozorovat vztah mezi tátou a dětmi a vím, že to nejsilnější pouto vznikalo ve chvíli, kdy spolu začali komunikovat. David teď pomáhá nejvíc tak, že je naším živitelem, a to ve všech smyslech toho slova, protože on kromě jiného fantasticky vaří, ale myslím, že ta nejintenzivnější doba je před nimi.
Jsi připravená na dobu, kdy dcery začnou milovat jen tatínka? Třeba i proto, že ho nemají pořád za zadkem?
Na to rozhodně připravená nejsem! Uvidíme, jak se s tím popasuju. Samozřejmě jsem šťastná, když vidím jejich vztah a jak vzniká, snad to ale příroda zařídila tak, že mě nezavrhnou úplně. (smích)
Tvůj bratr má velkou rodinu. Plánuješ ji taky?
Nerada plánuju. Navíc, víš, jak zní jedno arabské přísloví: „Chceš-li Boha rozesmát, svěř se mu se svými plány.“ Můžu říci, co bych si přála, a mým snem je velká rodina. Navíc můj partner má z prvního vztahu osmiletého syna Rudu, takže Fanča je druhé dítě, ale říkali jsme si, že dá-li pánbůh a vše půjde dobře, tak jsme ještě neskončili.
Hlídají Františku prarodiče?
Jasně, nejen babička, ale i děda, on je takový v tomhle ne úplně typický muž a strašně rád pečuje o mimina. Oba za námi dost dolézají a vtírají se (smích), takže nemám strach, že by o Fanču neměl kdo pečovat. A často chodíme i za Davidovými rodiči, všechno je, jak má být. Děti potřebují babičky a dědy!
Budeš dceři linkovat budoucnost?
Jestli si tohle někdy s Františkou po letech přečteme, asi se tomu hodně zasmějeme, zvlášť ona, protože předpokládám, že se moje představy budou od reality dost lišit, ale rozhodně bych v sobě chtěla najít sílu zasahovat jí do života co nejmíň. Beru rodičovství jako svou možnost růstu a myslím, že není lepší cesty než jít dítěti příkladem. Je krásná kniha, která se jmenuje Prorok, od Kahlila Gibrana a v ní jedna z kapitol je o dětech. Nevím, nejsem asi schopná to přesně interpretovat, ale velmi se mi líbila myšlenka, kdy prorok říká, že rodič je luk, který to dítě vystřeluje jako šíp. Byla bych šťastná, pokud by se mi podařilo být tak daleko a dokázala nechat na ní, aby si vybrala, kudy se životem vydá.
Dokážeš si představit, že by se mohlo stát něco, co bys své dceři nikdy neprominula? Cokoli v budoucnosti… Co by musela spáchat, abys jí řekla: „Odejdi z domu a už se nikdy nevracej?“
Ty jo, tak tohle a rodičovství přece nejde dohromady. Neexistuje nic, co by matka dítěti neprominula. Nebo já si to alespoň myslím. Nic nemůže být tak hrozné, abych řekla svému dítěti, že už ho nikdy nechci vidět. Opravdu nic.
Jaké dětství jsi měla ty?
Krásné, šťastné. Zpětně viděno jsem dostala neuvěřitelný vklad do života a jsem za to rodičům hodně vděčná. Je přece důležité, jak člověk do života vkročí, a já do něj díky nim vstoupila neuvěřitelně radostně, takže si myslím, že můj optimistický a veselý přístup k životu vychází do značné míry z toho. Naši se nám hodně věnovali, navíc jsme měli i úžasnou babičku Zdeničku s dědou Vaškem, s nimi jsme trávili hodně času na chalupě v Orlických horách. Bábí vařila, pekla a byla hrozně hodná a děda byl výtvarník, vyřezával nám různé věci ze dřeva, navíc byl tramp, takže nás bral do lesa, ukazoval stromy, hrál na kytaru, měl vousaté kamarády...
Vzpomínám si, že jsem se jednou vracela za tmy do chalupy a viděla tam všechny, jak sedí u stolu u večeře a smějí se, a v ten moment jsem si řekla: „Tak tohle je štěstí...“ A to mi bylo asi šest! A rodiče nás zase v Praze brali do kin, divadel a na výstavy, nabídli nám duchovní a kulturní svět. Musím říct, že dětství jsem měla opravdu krásný!
Co nabídneš Františce? Vezmeš ji na skautský tábor, nebo budete žít ve městě?
To by se mi líbilo, kdyby byla skautka! Já jako malá byla a na tábor na Kosovém potoku jsem se těšila celý rok, takže až přijde správná doba, rozhodně ji s tím seznámím. Třeba mi řekne, že ji to nebaví. Ale já si myslím, že je dobré, když člověk zažije pobyt v přírodě a v drsnějších podmínkách, dokonce i v 21. století. Chtěla bych s ní zkusit všechno, chajdu i luxusní hotel.
Vyjedeš s Františkou do zahraničí?
Už s námi byla v Thajsku. A taky bych ji jednou chtěla vzít za rodinou do Sýrie, což ale v dnešní situaci není bezpečné. Ale doufám a pevně věřím, že jednoho dne zase bude! Určitě bych chtěla, aby se seznámila se svými kořeny. Mě mrzí, že nás táta neučil arabsky. Pokusím se ho přemluvit, aby něco naučil alespoň Fanču. A aby jí třeba vyprávěl o tom, jak vyrůstal jako malý kluk a tak. Žijeme v multikulturním světě a mně připadá dobré věci propojovat.
Jaké výhody chceš dětem dát, zajistit?
Třeba bilingvní vzdělání. To vlastně navazuje na to, o čem jsem mluvila před chvílí. Děti by měly mít možnost umět víc jazyků, brát vzdělávání se v cizích jazycích jako samozřejmost. Třeba brácha se svou manželkou to dělali tak, že jeho žena na ně mluvila jen polsky, on zase výhradně česky. A ony okamžitě rozeznávaly, dnes mluví fantasticky polsky a jdou jim i další jazyky. Protože mozek si prostě zvykne na lingvistické informace a pak funguje rychleji, když mu nabídnete nový jazyk. Přála bych si dětem zprostředkovat dobré vzdělání, které by v nich vzbudilo zvědavost a otevřenost ke světu.
Kdy se vrátíš do práce, a chce se ti?
Ale jo, myslím si, že šťastný rodič může být jen ten, který má v životě nějaké uspokojení. Uspokojí své potřeby. Jsem se svou dcerou hrozně šťastná a doteď jsem byla jenom s ní. Navíc jsem do osmého měsíce jen kojila, takže jsem nemohla o práci ani uvažovat. Pro ni už ale také bude dobré, když se naučí, že u ní maminka není permanentně.
Musí se seznamovat s něčím jiným než být od rána do večera s mámou doma nebo na procházkách. Takže to přišlo samo - v dubnu začínáme točit s Dejvickým divadlem sitcom pro Českou televizi, Hotel Meteor, a já v něm mám roli recepční. Nijak náročnou, že bych byla na place neustále. Občas budu zkoušet, občas točit, ale Fanču v klidu zvládnu a obě si od sebe odpočineme. Nicméně v červnu, až natáčení skončí, mám naplánované dva měsíce prázdnin, úplné volno, a pak se od září vrátím do tří představení, ale zkoušet něco nového zatím nebudu. To je hodně náročné a to má ještě čas. Takže pěkně pozvolna.
Po kom je malá šikovná?
Po obou samozřejmě! Nějak se nám s Davidem povedlo dát dohromady Malého Buddhu. Navíc si jako její matka naprosto objektivně myslím, že ona je opravdu zázrak. (smích) Já ji ani nic neučím, ale ona všechno vnímá, vyhodnotí, příroda vede její vývoj a já na ni jen obdivně koukám, jaký zázrak se nám podařil. Všechny činnosti jako přetáčení se ze zad na bříško, lézt a podobně zvládla docela rychle. Možná pomohl i měsíc v Thajsku, kde byla permanentně nahatá a nic jí nebránilo v pohybu… Takže teď jsem v pohotovosti neustále. Navíc hlídám naši fenku, kterou Františka miluje a které chce pořád šťourat do očí, do uší i do nosu, takže je to poměrně zábava...
Jak moc se o ni bojíš?
Moc. Ruku v ruce s neuvěřitelnou láskou se spustilo vnitřní šílenství. Měla jsem v porodnici podivnou chvilku, kdy jsem seděla na posteli, koukala na ni a cítila vlny lásky a rozjela se mi představa, jak je v pubertě, někde zvrací opilá na záchodku, v nějakém hnusném podniku, taková vidina to byla a tak strašně se mi všechno sevřelo a já si říkala: „Tak tohle bude něco.“ Neměla jsem strach o mimino, ale byl to takový ten strach budoucí. Z toho, co všechno se může v životě stát a co jako rodič nemůžeš ovlivnit. Nedávno jsem telefonovala se svým bratrem a stěžovala jsem si, že nemůžu nic, že jsem si jen odešla umýt ruce a ona mezitím dolezla do chodby a začala olizovat podrážky od Davidových bot. Filip (otec dvou pubertálních dcer) mi na to odpověděl: „Mhm, až jí bude šestnáct, budeš ji prosit, aby zase olizovala podrážky od bot.“
Byli jste někdy na pohotovosti?
Ano, zrovna minulý týden. Naštěstí vše dopadlo dobře, ale Františka se, v nestřeženém okamžiku, skulila z postele. Často se mi před očima rozjíždí nějaké hnusné, katastrofické představy, ale asi je to tak v pořádku. Asi to takhle příroda zařídila, abychom byli jako rodiče pořád v pozoru, protože je to s dětmi úplně namístě, jinak dojde k neštěstí.
Máš tip pro maminky, jak se s mateřstvím popasovat?
Žádné tipy neexistují. Snad můžu jen pokorně doporučit, aby člověk poslouchal, co mu srdce velí, a užíval si to. I ten permanentní strach, dokonce i pocit, že jste to podělala, vzít to, jak to leží a běží, a nechat se unášet radostí i žalem. Je to síla!