- Jaká je vaše první reakce, když dostanete nabídku fotit nahá?
Přiznám se, že nikdy neskáču radostí dva metry do vzduchu. Přestože se modelingu věnuji snad už tisíc let, nezvykla jsem si na to, že mě někdo cizí vidí nahou. Aspoň trošku se mi daří se uvolnit, když při samotném focení zůstane v ateliéru co nejméně lidí. U Diety bylo navíc výhodou, že mě fotila žena. (Lucie Robinson, pozn. redakce)
- Dá se na něco takového předem připravit?
Aby ze mě vyzařovala pohoda, potřebuji být spokojená s tím, jak vypadám. Proto když vím, že nebudu mít možnost zahalit své tělo do velkých svetrů, snažím se pár dnů předtím jíst menší porce a dělat cviky na břicho. Na produkci mám jediný požadavek – chci, aby bylo v ateliéru teplo! Jsem totiž hodně zimomřivá.
- Většina lidí si myslí, že modelky nemají problém s tím, jak vypadají. Jaká je realita?
O tom, jak se žena cítí, nerozhoduje okolí. V životě jsem se setkala se ženami, které vypadají jako královny krásy, a přitom by to o sobě neřekly, a pořád hledají cestu, jak by se mohly zdokonalit. Já sama rozhodně nemám sebevědomí na úrovni andílků Victoria’s Secret. Dřív to možná bylo lepší, ale teď po dětech a ve svém věku už na sobě vidím stopy života. (směje se) Na druhou stranu si říkám, že na to, co vše jsem absolvovala, jsem svému tělu vděčná, že mě zas tak moc netrápí. Jsem víceméně zdravá, a to je hlavní. S proporcemi se dá vždy pracovat. V tom jsem na sebe náročnější než jiní. Myslím si totiž, že člověk by měl pořád hledat možnosti, jak se zlepšovat. Nejhorší jsou lidi, kteří se zastaví. Já si naopak stále dávám nové výzvy.
Slib, že místo deseti kilometrů uběhnu patnáct. Výsledkem bylo, že jsem si zlomila nohu.
- Takže jste čelila výzvě – zastavit se?
Nejdřív jsem měla největší strach z toho, jestli ještě někdy budu vůbec běhat. Teď mám naopak obavy, že když se rozběhnu, zlomí se mi noha znovu. Ke zranění totiž došlo kvůli tomu, že jsem se přetěžovala. Dnes, když se otočím zpátky, vidím, že jsem především svoje tělo dobře neposlouchala. Přestože jsem zvyšovala výkon, nejedla jsem tolik, kolik bylo třeba. Navíc po každém tréninku přišla místo euforie velká únava. Kdybych se v tu chvíli sama sebe zeptala, jak se cítím, muselo by mi to být jasné. A tak je to se vším. Nikdo z nás nepotřebuje rady odborníka, partnera nebo kamarádky. Potřebujeme naslouchat hlavně sami sobě. Jakmile s tím přestaneme, jsme v háji.
- A co vám dala povinná regenerace?
Je pravda, že první dva měsíce jsem si ji užívala. Protože, a to se přiznám na rovinu, pohyb je něco, do čeho se vždycky budu muset nutit. To je důvod, proč mě tak rozčilují ženy, které mi řeknou: „Víš, já neběhám, protože mě to nebaví.“ A vy si myslíte, že mě to baví? Pokaždé se musím přemlouvat, abych vyběhla nebo začala cvičit. Na druhou stranu jsem zjistila, že mi pravidelný pohyb chybí. Nejenže jsem si běháním dokázala vyčistit hlavu od všech svých čertů a neduhů, ale tělo teď tak nějak celkově povolilo a svaly zmizely kdovíkam. Navíc jsem se musela začít omezovat v jídle…
Zvolila jsem jinou cestu – netrápím si hlavu ultimáty, co nesmím a musím jíst. Když mám chuť na čokoládový dort, dám si ho. Tím, že volím menší porce a navíc jím pravidelně, zbytečně nehladovím a je mi dobře. Mám spoustu kamarádek, které, když potřebují rychle zhubnout, drží dva týdny drastickou dietu. Sice se jim to nakonec podaří, ale vždycky následuje jojo efekt. Já jsem se ze všeho nejvíc potřebovala zorientovat v tom, co je pro tělo dobré, a co ne. Díky tomu, že jsem hodně cestovala, jsem měla možnost potkat řadu zajímavých lidí. Úžasná byla například jogínka z Los Angeles, která spoustu let studovala kulturu stravování. Díky několika seancí s ní jsem pochopila, co které jídlo s tělem dělá a najednou jsem začala automaticky sahat po zdravých věcech. Jasně že si pořád myslím, že kachna je lepší než salát, ale také už vím, jak jsem po ní unavená, protože pro moje tělo je těžké ji zpracovat.
Základem je přitom vybírat si kvalitní potraviny a nepřejídat se.
Mám ráda sushi a také italskou kuchyni – těstoviny, rukolu, piniové oříšky, mozzarellu, sýry... Užívám si i indickou kuchyni a chilli, které si dávám i na grilovanou zeleninu. Mojí láskou, na které jsem vyrostla, je kuřecí vývar, který bych si klidně mohla vařit i pětkrát týdně. A pak ke mně patří zázvorový čaj. Naopak nemám ráda omáčky a moc si nedávám přílohy. Chutnají mi steaky, ale jen se zeleninou. Nepotřebuji ani extrémně sladká jídla.
- Jedna věc je jídlo si užívat. Co ale vy a vaření?
Vaření v lásce nemám a v mém věku už se to nezmění. Spousta kamarádů mě přesvědčuje, že je to skvělý relax, ale já na to mám jiný názor. Za poslední roky jsem se ale ve vaření zlepšila, a to díky svým dětem, kterým připravuji jídlo s láskou. Nejlépe mi však je, když jdeme s rodinou do restaurace.
- Zdravý životní styl vás ale baví…
Baví to nejen mě, ale stále více i moje fanoušky, které mám na různých sociálních sítích. Dnes už se mě tak často neptají na módu, ale na to, co mají jíst, jak cvičit nebo se dostat do formy po porodu. I proto jsem ráda, že můžu být letos patronkou soutěže Hubneme do plavek. Nechci být ale jen její tváří. Mým cílem je projít si vším spolu se soutěžícími a zároveň je podržet, aby měli dostatek energie na cestě ke změně.
- Takže jste připravená na vážení a měření?
Už mám jedno za sebou. Vyzkoušela jsem si to, co na začátku čeká sedm statečných. Navštívila jsem Centrum Petra Havlíčka, kde jsem absolvovala spoustu testů. Nejzajímavější pro mě ale bylo posezení s Petrem Havlíčkem na samém konci. Listoval si mými výsledky a mluvil o tom, jak moje tělo pracuje a na co reaguje. Řekl mi třeba, že když sedím, spaluji více kalorií, než někdo jiný, když běží. Byla jsem z toho nejdřív nadšená, jenže on mi vysvětlil, že to znamená, že mám v sobě hodně napětí a neumím odpočívat. To mě zase přimělo zastavit se, vydechnout a uvědomit si, že i já potřebuji lidi, kteří se mě zeptají, jak se cítím. Je fajn občas se nestarat jen o ty druhé, ale myslet také sama na sebe.
- I lidé s nadváhou často upozaďují sami sebe.
Vidím to všude kolem – spousta žen žije jen pro druhé, kmitá kolem rodiny a na sebe nebere ohled. Problémy s váhou nemusí být jen o nedostatku sportu a špatném stravování. Může to být dané i psychikou, proto je dobré se zamyslet nad tím, co vás v životě opravdu trápí. Dokud to neuděláte a pravdivě si neodpovíte, nic se nezmění. Spousta lidí se tomu brání, přitom je tak jednoduché zeptat se sám sebe – jsem šťastný tak, jak žiju, a dává mi okolí to, co opravdu potřebuji a chci?
- Jak jste v životě přehodnocovala vy?
Já jsem třeba nikdy nesnila o rodině ani jsem nechodila s kamarádkami a jejich dětmi na hřiště. Chtěla jsem si hlavně užívat život plnými doušky. Vše jsem obětovala své kariéře. Modelingu jsem se aktivně věnovala dvacet let, a tu práci milovala a naplňovalo mě to. Hodně jsem cestovala, takže ani nebylo možné se usadit a mít rodinu. Potom jsem ale potkala Karla a vše jsem přehodnotila. Můj život se tím změnil od základů. Dodnes jsem svým způsobem bohém, ale začínám si uvědomovat, že mít rodinu a být mámou je vážně fajn. Na druhou stranu stále potřebuji cítit svobodu v rozhodování. Nejsem ani úplně domácí typ. Mám ráda společnost a jsem ráda, že mě v tom manžel podporuje a ví, že abych věci dělala s láskou, musím cítit, že je dělat chci, a ne že musím.
Vzaly mi klid, protože vím, že se o ně už vždycky budu bát, což mě znervózňuje. Daly mi ale obrovskou lásku, kterou nelze uchopit ani nazvat. Díky nim vím, že už nikdy nebudu sama. Všechno v životě může přijít a zase odejít – kamarádky, partner, práce… Kdyby se na mě ale celý svět mračil, ti moji dva koblihové budou stát jako velcí bojovníci při mně.
- Vidíte chuť užívat si život i na dívkách, které dnes touží po modelingové kariéře?
Dnešní holky často přijdou s výrazem mouchy, snězte si mě… Jenže mají jiné cíle než tehdy já. Když jsem začínala, hlavní pro mě bylo překročit zavřené hranice a poznat svět. Věděla jsem, že šanci pracovat v zahraničí dostanu jen jednou. Myslím, že se to odráží i v tom, jak nepřekonatelná je dodnes naše generace modelek v čele s Danielou Peštovou, Evou Herzigovou a Petrou Němcovou. V jejich tváři je vidět odhodlanost, ženskost a síla.
- Je pak pro vás těžké vybrat mezi modelkami tu nejhezčí?
Ve výsledku ne. Svět modelingu má pořád stejná měřítka. Velkou roli hraje fluidum a charisma. Krásných holek je totiž na světě spousta, ale abyste klienta zaujala, když stojíte vedle řady dalších dívek, k tomu jen hezká tvář nestačí.
- Všimnete si, když na ulici potkáte zajímavou dívku?
Za ty roky, co se v modelingu pohybuji, už na to mám nos. Zajímavou dívku a její potencionál poznám, i když je třeba zahalená v zimním kabátu a na očích má brýle. Všimnu si, že za těmi brýlemi něco jiskří. To se ale dá naučit. Stejné je to s módou. Když si prohlížíte časopis, nejde o trendy. Hledejte oblečení, které se vám líbí a vykreslí váš charakter a vaši osobnost, protože jedině pak si vás v něm každý všimne. *
Topmodelka, patronka nejrůznějších projektů a herečka v nové komedii Dvojníci (premiéra v březnu 2016) miluje výzvy. Proto se stala patronkou 11. ročníku soutěže Hubneme do plavek. Že bude dobrou oporou pro 7 statečných, už teď ví její manažerka Petra Holubová: „Za rok a půl, co spolu pracujeme, mě Simona naučila si život víc užívat a tolik se nestresovat.“ Úspěšná modelka má s podnikatelem Karlem Vágnerem ml. syny Maxe (5) a Bruna (3). Nejradši odpočívá během masáže v pražském salonu Mantra nebo doma v sauně. Své tělo už několik let svěřuje odborníkům na klinice Yes Visage, kde se starají o její vlasy a pleť. „Bez váhání doporučuji plazmalifting, který dokáže krásně rozzářit pleť a zajímavou novinkou je také krém vyrobený z vaší vlastní plazmy.“
Článek vyšel v časopise Dieta