Veronika Čípová
26 LET, VELIKOST 42–44
S mojí váhou je to jako na houpačce. Na základní škole jsem měla velké problémy s nadváhou, v pubertě jsem dokonce strávila pár týdnů v léčebně zaměřené na obezitu. Pobyt mi hodně pomohl, zhubla jsem na velikost 38 a naučila se zásady zdravého stravování. Všechno fungovalo do doby, než jsem na začátku střední školy začala randit s přítelem hlavně na obědech a večeřích. Moje váha šla opět rapidně nahoru. Ne že bych se sama sobě nelíbila, byly to spíš zdravotní problémy, co mě donutilo znovu se nad sebou zamyslet, když jsem si začala kupovat oblečení velikosti 50. Navštívila jsem kamarádku – výživovou poradkyni, která mi pomohla znovu se zorientovat a vrátit na správnou cestu. Nevyhýbám se žádnému jídlu, ale výrazně jsem omezila smažené, mastné a sladkosti. Nejsem typ, který si umí představit život na jáhlách, bez svíčkové se neobejdu. Nikdy nebudu mít tělo modelky, ale o to mi nejde. Mám ho ráda takové, jaké je. Líbí se mi hlavně moje prsa, to je výhoda žen větších velikostí, vždycky nějaká máme. Zadek bych ráda měla trochu menší, ale nevadí mi, a hlavně – můj partner moje tvary miluje.
Nikdy mu nevadily větší velikosti. Snad jen když jsem byla na padesátce, velmi diplomaticky mi naznačil, ať myslím také na své zdraví. Od té doby se snažím cvičit, i když nepatřím mezi nejaktivnější. Občas si zajdu zaběhat, mám ráda saunu, svoje tělo hýčkám vlastnoručně vyráběnou kosmetikou. Po babičce jsem zdědila knihu o bylinkách, které sbírám, suším a před rokem jsem na internetu objevila recepty na výrobu přírodní kosmetiky. Výrobky sice nemají takovou životnost jako ty z obchodů, ale jinak moje kosmetika funguje perfektně. A co bych vzkázala ženám větších velikostí? Nezapomínejte se chválit. Spousta žen si každé ráno stoupne před zrcadlo jenom proto, aby na sobě hledala negativa. Pozitiva jako by neexistovala: krásné ruce, dlouhé nohy, výrazné oči, to všechno často opomíjíme, jako by to byla samozřejmost.
Veronika Nagyová
23 LET, VELIKOST 40
Odmalička mě bavilo stát před fotoaparátem nebo kamerou a často jsem slýchala, že bych se měla stát modelkou. Jenže míry klasické modelky jsem nikdy neměla. Párkrát v životě jsem se pokoušela zhubnout, ale drastická dieta mi vydržela jenom pár dnů. Někteří lidé říkají, že zhubnout může každý, stačí chtít. Ale za jakou cenu? Nic pro mě, uvědomila jsem si, a nechala modeling plavat. Asi po roce si mě v kavárně vyhlédl manžel bookerky modelingové agentury. Sešla jsem se s ní a ona mi dala dvě možnosti: buď zhubnu 10–15 kilo a stanu se klasickou modelkou, protože pro tento byznys jsem moc tlustá, nebo pár kilo, potažmo centimetrů přiberu a zařadí mě do tzv. plus size kategorie. Po předchozí zkušenosti s hubnutím byla volba jasná.
Záhy jsem nafotila svoje první fotky a odletěla do Milána fotit katalog. Poté chvíli trvalo, než se kariéra rozjela, zato teď se nezastavím. Mám velikost 40, někdy 42, při výšce 178 centimetrů vážím 70 kilo, ale v této branži jsou mnohem důležitější centimetry. Tady bych klidně ještě mohla pár přibrat. Moje míry jsou vlastně minimum, které můžete mít pro tento typ modelingu. Aspoň se ale nemusím trápit dietami. Což neznamená, že bych se cpala fastfoodem a čokoládou. Naopak.
Snažím se jíst zdravě, protože strava neovlivňuje jenom váhu, ale také kvalitu pleti nebo vlasů. Ruku v ruce se stravou jde i sport. Sportuju, kdykoli mi to práce dovolí. Osobního trenéra nemám, létám totiž po celém světě a můj program není nikdy předem jasně daný. V České republice ještě plus size modeling moc neznáme a raději se tváříme, že nejvíc se prodává velikost oblečení 34, nicméně pomalu se to zlepšuje. Práci mám zatím hlavně v Itálii, Německu, Velké Británii a ve Spojených státech. Nemám na svém těle žádnou partii, s níž bych byla vyloženě nespokojená. Řídím se heslem, že když se mi něco nelíbí, mám přece možnost to změnit. Takže když se mi zadek nezdá dost kulatý, přidám si pár kilometrů navíc při běhu nebo víc posilování. V tomhle máme naštěstí možnosti všichni stejné – jen se do nich pustit.
Monika Dorňáková
23 LET, VELIKOST 40–42
Moje maminka říká, že jsem od narození byla statná. Můj dědeček pocházel z Číny, ale co se postavy týká, čínské geny jsem nepodědila. Od dětství jsem zvyklá sportovat, při studiu na střední škole jsem byla až hyperaktivní.
Věnovala jsem se šermu, tancovaní, hrála jsem volejbal, občas jezdila na koni. Když už nejsem hubená, alespoň nemám placatý zadek, říkala jsem si. Můj zadek je jakýmsi ambasadorem pro všechny, kteří jdou za mnou. Byl taky tím prvním, čeho si na mně všiml můj manžel, když jsme se seznámili na salsa párty. Před šesti lety mi lékaři objevili problémy se štítnou žlázou. Nasazená léčba mi ale spíš přitížila. Kila letěla nahoru a s nimi začaly kolísat i moje nálady. V tomto období jsem ze svého těla byla vyloženě nešťastná. Čím víc jsem se soustředila na to, abych zhubla, tím víc jsem přibírala. K tomu se přidaly problémy se zády. Pár kilo jsem nabrala i s nástupem do práce. V tu dobu jsem investovala do svého hubnutí spoustu energie a času. Nejvíc mi ublížilo držení nesmyslných diet, které mi naordinovali různí „odborníci“ propagující zázračné doplňky stravy a speciální čaje.
Momentálně pracuji ve směnném provozu, což bohužel negativně ovlivnilo moji sportovní aktivitu. Než abych šla sportovat, kolikrát raději volím pasivní odpočinek a spánek. Někdo by mohl říct, že na svou výšku bych měla vážit až o patnáct kilo méně, ale já své tělo znám a vím, že bez drastických diet bych „ideální“ váhy nedosáhla. A já se nechci v životě trápit. Dávno jsem si přestala stavět nereálné cíle, snažím se být hlavně zdravá. Vzhledem ke zkušenostem je zdraví mou absolutní prioritou stojící nad kilogramy i centimetry. Snažím se pravidelně pětkrát denně jíst, musím se už jen naučit dodržovat pitný režim. Manžel nedávno dokončil trenérský kurz a občas spolu cvičíme doma na TRX. Jsem ráda, že mám partnera, který mě miluje takovou, jaká jsem, a který mi pomohl najít cestu, abych dokázala mít ráda sama sebe a být spokojená ve svém těle. Od jisté doby jsem totiž poučená, že čím méně svá kila řeším, tím lépe se cítím.
Michaela Vaníčková
34 LET, VELIKOST 40–42, V PÁTÉM MĚSÍCI TĚHOTENSTVÍ
Do puberty jsem byla hodně hubená, samá ruka, samá noha. Pak přišla střední škola, a jelikož jsem vyučená v oboru gastronomie, kila přibývala. Vyzkoušela jsem pak mnoho diet a zaručených receptů na hubnutí, od tukožroutských polévek, speciálních čajů, dělené stravy až po tablety Xenical. Po nich jsem sice vážila o devět kilo méně, ale ze zdravotního hlediska to nebylo dobré řešení a po návratu k obvyklé stravě se vrátila i kila. Smiřování se s vlastním tělem byl proces, který se rozhodně neudál ze dne na den. Šlo to postupně.
Hodně sebevědomí mi dodalo zjištění, že muži mají rádi ženské tvary. Odmalička jsem ráda sportovala, bohužel na sport mi teď tolik času nezbývá. K práci se přidalo ještě studium a taky těhotenství. Kvůli němu se mi teď moje tělo doslova mění před očima. Odjakživa jsem milovala svůj pas, který teď trochu ztrácím na úkor boků a pozadí. Nesnažím se s tím bojovat za každou cenu, na druhou stranu nepatřím ani mezi ty, kdo tvrdí, že těhotenství je jediné období v životě, kdy se žena může bez výčitek najíst. Na začátku těhotenství jsem možná až posedle řešila, co smím a nesmím, abych neublížila dítěti. Teď už se spoléhám na zdravý selský rozum. Jím všechno, ale nepřejídám se. Co přiberu, shodím po porodu pomocí sportu. Znepokojuje mě, kolik mladých žen je nespokojeno se svým tělem a jak moc je v posledních letech rozšířené téma anorexie a bulimie. Nelíbí se mi, že štíhlé tělo je v médiích prezentováno jako automatická záruka jakéhokoli úspěchu. S nadšením jsem proto přijala nabídku stát se součástí projektu Zdravý holky. Chceme ukázat ženám, které se necítí dobře ve svém těle, že i ony mohou vypadat báječně.
A že je zbytečné bát se stoupnout si před objektiv fotoaparátu jenom proto, že nenosím velikost 36 a mám plné křivky. I tak jsme krásné, protože krása ženy nerovná se vyhublost, ale soulad těla s duší.
Článek vyšel v časopise Dieta 2/2014.
