S Betkou jsme si povídaly naposledy, když čekala malou Alžbětku, proto nás zajímalo, jak se od té doby její život změnil. Jen při vyslovení jména dcerky se na Betčině tváři objevil něžný úsměv, ale jak sama říká, nechce, aby její slova o mateřství vyzněla pateticky či jako klišé. Poví tedy jen to, že se změnilo úplně všechno, protože teď se její život točí okolo dvouapůlleté Alžbětky.
Betka samozřejmě nezapomíná ani na sebe, alespoň v rámci možností. Relaxuje různě, vyjde si do kina, na procházku, dokonce i práci bere někdy jako odpočinek nebo si přečte knihu a vždy při tom všem nabere novou sílu, aby zvládla každodenní povinnosti okolo malé. A z toho důvodu doporučuje všem maminkám, aby si také ukradly aspoň trochu času jen pro sebe, i když sama ví, že to někdy může být velmi těžké vymyslet JAK!
Bylo vaším snem mít dítě, tikaly vám už biologické hodiny?
Vůbec. Jsem strašně vděčná, že malá se podařila vlastně úplnou náhodou, jinak bych dítě možná dodnes neměla. Mateřství mě naplnilo, předtím jsem si ten pocit ani neuměla představit, je zkrátka nepřenosný… A už zase začínám říkat klišé. (smích)
Alžbětka je velmi živá. Dělá vám největší radost, když konečně usne?
Já říkám, že má v zadečku vrtuli. (smích) Určitě mi dělá radost, když sladce spinká, ale já jsem nejšťastnější tehdy, když dobře jí. Měli jsme a ještě občas máme problémy s papáním. Bylo období, kdy nechtěla skoro vůbec nic jíst, čerstvé ovoce ani zeleninu. Prý je to normální, že dětem některé věci nechutnají, a já se pak dokážu kvalitně vystresovat z toho, že prostě bude mít nedostatek vitaminů. Ona to dost přesně vnímá a občas mě tím dokáže slušně vytočit. Ale zvykám si. (smích)
Kojila jste ji?
Ano, ale ne dlouho. Tři měsíce plně a potom jsem už neměla dost mléka, tak jsem začala přikrmovat. V šesti měsících jsem ji odstavila úplně. Ale nemyslím si, že by to mělo nějakou spojitost. Ona však nebyla nikdy nějaký velký jedlík. Děti jsou různé, spavé, nespavé, žravci, nežravci, no a já mám nežravce, ale naštěstí relativního spáče.
Jak tedy zvládáte tu její vrtulku v zadečku?
Určitě nepatřím mezi maminky, které by mohly pravidelně chodit s dítětem do restaurace a tam se v klidu najíst, posedět, dát si kávičku… To se nám zatím fakt moc nedaří. Když jsem s ní náhodou šla do restaurace (myslím tím, když byla menší), skončilo to tak, že mi museli velmi rychle přinést jídlo, pak hned zabalit a já ho snědla až doma. Alžbětka potřebuje mít svoje dětské rozptýlení, po takových dospěláckých destinacích ji sice vodit můžu, ale radši to nepřeháním.
A kdo je s malou, když natáčíte?
Samozřejmě tatínek, babička a taky máme výbornou chůvu, mladou, šikovnou slečnu, která mi chodí s malou pomáhat pravidelně, dvakrát do týdne. Našla jsem ji tak, že jsem o tom vyprávěla a různě jsem se ptala a moje nejlepší kamarádka mi ji nakonec dohodila. Právě se vracela z Austrálie, měla výborné zkušenosti s dětmi a chtěla v tom pokračovat. Teď už je to přes rok, co nám takto pomáhá.
Nikdy jste nechtěla vzít Alžbětku na natáčení? Teď je to dokonce trend, že režiséři seriálů zakomponují malé děti hereček do děje, aby tak mohly být během natáčení spolu…
Ne, to nikdy. Vím, jak to funguje s dětmi na place, a říkám radikální ne. Pokud ona sama bude v budoucnosti chtít, tak ji vezmu s sebou. Ale v tomhle věku tahat dítě někam do prašných ateliérů nebo stát někde v exteriéru v jakémkoli počasí, to myslím není pro dítě ani velká zábava, ani vzrušení.
A když se dcera v budoucnu rozhodne, že bude herečka?
Nevím, snad nebudu proti, ale povím jí, co všechno to obnáší, jak velmi nestabilní povolání to může být (koneckonců stejně v tom bude vyrůstat). A když člověk začne dělat do umění a skutečně nemá talent, a i když ho kolikrát má, tak zase nemá štěstí, může to být hodně frustrující. Je to sice krásné povolání, ale když nemáte práci a s tím související ohodnocení, nemáte potom ani velkou radost, nebo dokonce ani na chleba.
Vystudovala jste ekonomickou univerzitu. Jak jste se dostala k herectví?
Hraní nikdy nebylo to, co jsem si myslela, že mě někdy bude živit. Vždy to byl víc koníček. Přišla jsem k tomu shodou různých okolností a přátelských vazeb. Když jsem odešla do Prahy, zúčastnila jsem se několika konkurzů a vždycky vše probíhalo s určitou lehkostí, protože jsem z toho nedělala bůhvíjakou vědu. Beru to tak pořád, že pokud nějaká role vyjde, tak vyjde, a když ne, tak vyjde jiná.
Co vás baví víc? Televize, nebo divadlo?
To vždy záleží na lidech, se kterými spolupracuju, od režie, scénáře až po kolegy herce. Některé věci v televizi dělám už dlouho a zůstávám u nich hlavně kvůli těm lidem. Celkový výsledek je souhrou ještě tolika jiných profesí na place i v postprodukci… Hraní si potom víc užiju v divadle.
Jaké byly začátky?
Úplně první úloha byla v klipu Medvídek od kapely Lucie, ale to jsem ještě žila v Bratislavě a do Prahy jen dojížděla. Když jsem se přestěhovala, začala jsem hrát v Pomádě. A potom přišli Rebelové. Nedávno to právě dávali v televizi, tak jsem se na to dívala a hodně jsem se nasmála.
Neměla jste ze začátku problém s jazykovou bariérou?
S jazykem jsem si nikdy nelámala hlavu. Měla jsem českého přítele, byla jsem obklopená samými Čechy, a to je podle mě ta nejlepší škola. Mluvit a mluvit… Nikdy jsem neměla žádného učitele, který by mě opravoval, a prý hovořím česky bez jakéhokoli přízvuku (já si to teda nemyslím, ale děkuju). Nedivím se režisérům, kteří se bojí obsadit Slovenku kvůli jazyku. Když se sama dívám na nějaký český film či seriál a vidím tam některé svoje slovenské kolegyně, říkám si ajajaj! Tahá mě to za uši, někdy je menší zlo předabovat než to pustit v originále.
Cítíte se doma v Čechách, nebo na Slovensku?
To je těžká otázka. Takový ten každodenní domov mám v Praze, kde je moje dcera, mí přátelé a zázemí, ale Slovensko je mým domovem v duši. Tam mám svou rodinu, svoje kořeny a Slovenkou budu i po padesáti letech strávených v Praze. Sice trochu počeštěná, ale Slovenka. Stále vnímám rozdíly mezi námi a Čechy, a od doby, co mám Alžbětku, mě to stále víc táhne domů.
A jaké jsou to rozdíly?
Je jich hodně. My Slováci jsme třeba navenek temperamentnější. Muži na Slovensku na mě působí víc mužsky, ale to je samozřejmě jen první dojem. Kdybych měla uvést konkrétní příklad, u diváků je velký rozdíl ve smyslu pro humor. Je zajímavé pozorovat, jak se slovenské publikum směje úplně jinému druhu humoru než české.
Jak často se malá vídá s babičkou a dědou? Jezdí za vámi?
Moji rodiče jsou rozvedení, máma za mnou jezdí často a v létě jsme byly my na měsíc za ní. Ona je ta nejlepší pomoc a dokáže mě zastat prostě nejlépe. S tátou se vídám, když přijedu natáčet Panelák do Bratislavy, tehdy u něho přespávám. Mám štěstí, že ochota a pomoc funguje i ze strany české babičky a českého dědečka.
Pociťujete rozdíl mezi natáčením v Praze a Bratislavě?
V Praze je to větší komfort a profesionálnější přístup. Ale už i na Slovensku se točí skvělé věci, jsou tam výborní režiséři, dramaturgové i scenáristi, ale servis trochu zaostává. Když je špatné počasí a já se musím nechat líčit někde venku, převlékat v autě, udělám to, ale určitě je lepší šatna.
Podnikla jste s dcerkou už i jiné cesty než na Slovensko?
Minulé léto jsme byli v Turecku. Chtěli jsme si trošku užít moře, ale malá tam měla dost vážné zdravotní problémy s trávením, takže jsme museli odjet dříve. Doma se potom zjistilo, že měla potravinovou bakterii.
Překonala už i nějaká dětská onemocnění?
Ano, ale hlavně měla v devíti měsících zlomenou klíční kost. Už se totiž uměla postavit, tak si v jídelní židličce stoupla a spadla z ní. Nestihla jsem ji v té rychlosti zachytit a ona spadla na hlavu a rameno. Strašně jsem se bála, utíkali jsme na pohotovost a naštěstí z toho byla jen zlomená klíční kost. Údajně je to velmi běžná zlomenina u dětí a co mě velmi překvapilo, za týden byla kost srostlá. Dětská regenerace je neskutečně rychlá. Ale i tak jsem z toho byla úplně na nervy, plakala jsem jako želva, protože takové malé děťátko a zlomená klíční kost? Připadalo mi to strašné! Ještě se to stalo na Vánoce. Na pohotovosti v čekárně pak k tomu chytila angínu, museli jsme do ní ještě dostávat antibiotika a já zase pro změnu měla strašnou chřipku a horečky. Nejhorší pocit byl ten, že jsem se o malou nemohla starat, když byla takhle nemocná. To byly nejhorší svátky, už to nikdy nechci zažít. Ale musím se proti tomu obrnit, vždyť choroby jsou u dětí časté.
Kdy ji plánujete dát do školky?
Už teď se průběžně informuju. Kousek od nás je jedna soukromá školka, takže chci zjistit, jak to tam vypadá, a případně ji dát tam, neboť do státní mi ji ještě nevezmou. Určitě jí to prospěje, hodně věcí se tam naučí, jak dobrých, tak zlých. A hlavně bude v dětském kolektivu, protože vidím, že to potřebuje, že chce být s dětmi.
Máte v Praze i kamarádky s malými dětmi?
Jasně. Vídám se s Luckou Šoralovou, té se nedávno narodilo druhé dítě, malý Ondrášek. Zuzku Norisovou moc nevídám, ta už žije na Slovensku. Občas se vídám s Miškou Badinkovou, se kterou bydlíme kousek do sebe, ale nejčastěji jsem se svojí sousedkou, která má dvě děti. A potom se logicky občas skamarádím s ostatními maminkami na pískovištích a hřištích.
Jaký je to pocit, když vás lidé poznávají na ulici?
Je to v takové míře, že je to příjemné. Když za mnou někdo přijde, je to moc milé.
Článek vyšel v časopise Maminka