Chantal Poullain se narodila v Marseille. Od útlého dětství se věnovala baletu. Po maturitě na gymnáziu krátce žila v Anglii a nakonec zamířila na studia Divadelní akademie ve švýcarské Ženevě. Zde hostovala ve Státním divadle, měla namířeno do USA. Už měla údajně v kapse letenku, když její život navždy změnilo setkání s českým hercem a komikem Bolkem Polívkou. Byla to láska na první pohled, a tak Chantal místo do New Yorku následovala své srdce do komunistického Československa. Zde se za Bolka provdala.
Zároveň pokračovala v divadelní dráze, s manželem cestovala po světě a hrála v představeních Šašek a Královna, Seance a Terapie. Později hrála také v Klicperově divadle v Hradci Králové (např. Romeo a Julie, Antilopa, Mistr a Marétka) a na pražských scénách v Divadle Ungelt, Na Zábradlí a činohře Národního divadla. Objevila se také v několika českých filmech a televizních inscenacích. Za všechny jmenujme například Šašek a Královna, Kopytem sem, kopytem tam, Král Ubu nebo Hrad z písku.
V roce 1989 se manželům Polívkovým narodil syn Vladimír, nedlouho nato se však vztah Chantal a Bolka rozpadl. Dnes žije Chantal stále svobodná v Praze. Je zakladatelkou a prezidentkou nadace Archa Chantal.
Jak se dneska máte? Jak dopadlo včerejší natáčení?
Mám se „fofrově“. Snažím se, snažím se! Natáčení – to nebylo klasické natáčení, já jsem nahrávala navigaci do auta. A teď se moc těším na natáčení filmu „Dovolená v Provence“ s režisérem Vladimírem Michálkem. Bude se to natáčet v jižní Francii, nedaleko od mého rodného města Marseille.
Jak se máte v Divadle Ungelt?
Divadlo Ungelt je moje srdeční záležitost! Milan Hein je ředitel a skvělý dramaturg, který po celá ta léta drží vysokou laťku. Hraju u něj moc ráda a ráda mám také tu blízkost s divákem, protože mi dává spoustu krásných možností a jistou intimitu. Oči diváků jsou jako kamera. Každé představení je výzva. Malé divadlo vás tlačí, aby nic nebylo „jako“. Ani to nejde – tedy aspoň pro mě. Když to děj vyžaduje, šeptám, ale doopravdy šeptám, nedovolí mi to cokoli zazdít, nedohrát, nedomyslet. Ale každé divadlo má své kouzlo, hrála jsem v Klicperově divadle v Hradci Králové, velkou ctí pro mne bylo hraní v Národním divadle, prožila jsem intimitu Divadla Na Zábradlí… Teď v Divadle Ungelt hrajeme nové představení podle francouzské spisovatelky Colette s názvem „Kurtizána“ – je o lásce mezi stárnoucí dámou Leou a mladíkem Chérim. Lea zná Chériho od narození, jeho matka Charlotte je její nejlepší kamarádka. Lea má k Chérimu nejdřív vztah mateřský, který se rozvine do hluboké lásky. Mám pocit, že slovo kurtizána je vnímáno nepřesně; mnoho lidí si je spojuje s prostitutkou, ale pozor, kurtizány znamenaly vždycky mnohem víc. Byly to velmi vzdělané, svobodomyslné ženy, politicky obratné, dokázaly vyvolávat revoluce a bořit režimy, našly se mezi nimi političky, básnířky, herečky, malířky. Uměly využít svou vzdělanost a zařídit život tak, aby byl příjemný. Jsem moc ráda, že mám úžasné partnery, Igora Orozoviče (Chériho) a Reginu Rázlovou (Charlotte). Teď v létě budeme „Kurtizánu“ hrát na letní scéně Divadla Ungelt na Hradčanech. Je to úžasná letní scéna mezi stromy, kde člověk může posedět, relaxovat – velmi příjemná atmosféra. Na podzim se s touto hrou vracíme do kamenného divadla.
Častým divadelním partnerem je vám Jiří Schmitzer. Jak se vám s ním a s dalšími herci pracuje?
No, Jirka – už spolu hrajeme 14 let představení „Hra o manželství“, další hra je „Na vaše riziko“. Jirka je skvělý – on je pro mne klid duše. Jsme ideální pár. Jirka má někdy problém s textem, já neumím dobře česky – takže s námi se opravdu může stát cokoli! S Pavlem Křížem hraju „Šest tanečních hodin v šesti týdnech“, což je velmi úspěšné představení. Těším se na každou „Kurtizánu“, na Reginu Rázlovou, která má můj velký obdiv, a samozřejmě na Igora Orozoviče, to je velmi talentovaný a velkorysý herec.
Čím jste chtěla být jako malá holčička?
Pocházím z umělecké rodiny, takže jsem odmalička žila ve velmi svébytných podmínkách. Můj tatínek byl sochař a maminka je malířka, sestra je sochařka, její dcera grafička a sochařka. A moje babička, která mi otevřela dveře i pohled na divadlo, hrála mimochodem s jedním z největších klasiků, hercem Michelem Simonem! Můj děda byl navíc vynikající houslista, takže základ byl dán… Proto jsem toužila po něčem odlišném – architektuře, chirurgii, ale přitahovala mě i kamera. Odmalička jsem dělala balet, ale nakonec jsem utekla, protože jsem se uměleckého světa bála. A podívejte se, jak jsem skončila – jsem herečka. Osud rozhodl jinak!
Jak se to tedy sběhlo?
Chtěla jsem k filmu, ale jako kameramanka. Líbilo se mi dívat se na život přes ten filtr kamery. A zrovna moje první velká láska byl produkční v televizi. Informoval mě, že se bude točit film a že bych mohla nabídnout své služby jako desátá asistentka režie. Já to udělala, ale odmítli mě. Chtěla jsem jít domů, „hrbatá“, smutná, ale skočil po mně asistent, že pan režisér si mě přeje do svého filmu, že jsem přesně ten typ, který hledá. Tak jsem si řekla: „Chantalko, tohle neodmítej, nebuď blbá, tam bude kamera…“
A pak udeřil ten blesk.
Po Divadelní akademii jsem dostala možnost hostovat v Ženevském městském divadle. Odmítla jsem, chtěla jsem jet dál studovat do New Yorku. Už jsem měla v kapse letenku, ale osud zase – zásadně – změnil můj život. Měla jsem tři dny před dokončením filmu pro televizi. A přímo tam, v maskérně, jsem potkala vysokého člověka s dlouhými vlasy a klaunským nosem na čele, který tam byl na prezentaci svého představení, které hrál večer v divadle. Celý můj život se otočil hlavou dolů – opravdu jak my Francouzi říkáme: coup de foudre (úder blesku, láska na první pohled). Roztrhala jsem letenku a šla jsem za láskou – místo do New Yorku jsem nakonec odešla do Brna!
Ve hře Šašek a královna říká Šašek: „Neumí česky!“
A to pořád platí! Pro mě je těžké každé představení v češtině, pokaždé to je velká výzva. Každé slovo je těžké. Cítím a myslím francouzsky. Miluju český sloh, vnímám ho, ale dělám spoustu chyb. U každého textu potřebuju svůj mateřský jazyk. Dělám si vždycky svůj vlastní překlad a každé slovo, které si přeložím do francouzštiny, dostane význam. Český jazyk se celý život učím v běhu.
Začala jste tady žít, pracovat. Neříkejte mi, že jste za celou tu dobu života v Československu nechtěla zpátky.
Francie je moje rodná zem, potřebuji ji, její kulturu, vůně, zvuky, a nemůžu tvrdit, že jsem si párkrát neřekla: „Co tady dělám?“ Ale láska byla silnější. Mohla jsem být kdekoli, ale potřebovala jsem být v blízkosti své osudové lásky. Tehdejší život v Československu byl velmi poučný, plný dialogů, šílenství, slz i smíchu – a musím přiznat, že i ten turbulentní život s Bolkem byl jako divoké moře a zároveň nádherný! Dneska děkuju Bohu, že jsem mohla poznat tolik úžasných lidí, a děkuji Bolkovi, že mě dovezl sem a nenechal mě odjet do Ameriky (později jsme se tam dostali a musím říct, že bych tam bývala žít nemohla, potřebuju Evropu!). Tehdejší doba byla možná šedá, ale lidi, kteří tu žili, měli v sobě sílu a humor. Kultura a cit pro humor je ochránily – aspoň mám ten pocit. Mé rozhodnutí žít tady bylo taky o tom, že jsem věděla, že Bolek je Čech jak poleno, a myslím, že by se nikdy nemohl stát emigrantem.
Toužila jste zpečetit vztah dítětem?
Můj velký sen byl mít sedm dětí. Mám jedno a je to Vladimír. Je to nejdůležitější člověk v mém životě, který mě hladí v duši, který mě rozesměje, jsem na něj pyšná. Role maminky je pro mě ta nejdůležitější v mém životě, ta nikdy nemá derniéru!
Proč to vlastně nakonec nevyšlo?
V životě mě nenapadlo, že s Bolkem nebudeme společně stárnout. Když však jedete životem, cesty se nakonec můžou rozdělit – dojedete na křižovatku a každý se dá jiným směrem. Bolí to, ale vždycky říkám: Co se má stát, to se stane. S Bolkem se máme moc rádi, nikdy se jeden druhému neztratíme, ale každý z nás má dnes svůj vlastní život.
Nechtěla jste tady s tím praštit a odjet zpátky do Francie?
Já o tom zezačátku docela přemýšlela, jenže pak mi došlo, že Vladimír má jednu mámu a jednoho tátu, a jestli mi osud dá tu možnost zůstat, dá mi práci, tak zůstanu. Neměla jsem právo vzít Vladimírovi jeho rodinu. Co se děje mezi rodiči, se nemá dotýkat dětí – rodiče se maximálně musejí snažit, aby děti netrpěly. Já jsem dneska šťastná, že se mi to podařilo zvládnout. Bolek je dodnes s Vladimírem ve velmi dobrých vztazích. I se mnou!
Co vlastně teď dělá Vladimír?
Tento rok skončil magisterské studium na DAMU a bude pokračovat ve studiích. Hostuje v představení v Divadle Na Zábradlí, hraje v Klicperově divadle v Hradci Králové a dostal i nabídku na hostování v Národním divadle. Je to dneska dospělý muž, který mě fascinuje svou otevřeností. Má sportovní mentalitu a to mu dává takový zdravý náhled na všechno. Jeho upřímnosti si velmi vážím!
Je vidět, že máte krásný vztah…
Já ho vždycky ujišťovala, že jsem tady, kdykoli mě bude potřebovat. Jsem jeho máma a jeho nejlepší přítelkyně. Oba jsme hodně komunikativní, všechno rozebereme, o všem diskutujeme – i když má samozřejmě taky svoje tajemství. Ostatně každý by měl mít svoje malé tajemství, to je na životě to pikantní! Vladimír se nikdy nebál se mnou mluvit o čemkoli… je velice otevřený a říká, co si myslí. My jsme chtěli, aby vyrůstal jako normální dítě, nedávali jsme ho ani do žádné „cizinecké“ školy. Výchova byla založená na vzájemném respektu. Myslím, že bychom měli dětem umět výchovou otevřít dveře, mnoho dveří do života, aby si mohly vybrat… Je pro nás důležité navzájem se umět omluvit, držet slovo. Vědět, že jak vy říkáte, „jak se do lesa volá“… Podle mě by mělo každé dítě mít pocit, že oba rodiče jsou tu pro něj, že na jeho starosti si vždycky umějí udělat čas. Když jsem s ním byla doma, unavená, přetažená, ale každou vteřinu s ním, tak vždycky, když někdo zavolal, Vladimír zvedl telefon a řekl: „Zavolejte v pondělí, tohle je můj den!“ Jsem na něj pyšná. A vždycky se s ním směju, což je pro mne strašně důležité. Ale už musím přestat, nemá rád, když o něm mluvím.
Přesto, říkáte si vše na rovinu?
My si nemažeme med kolem huby, říkáme si vždycky věci tak, jak jsou. Myslím, že říkat pravdu lidem, který milujeme je nutný! Vladimír říká: „Ty mě chválíš, protože jsi moje maminka.“ Ale říkám mu i kritiku – to je taky důkaz lásky! Je ovšem pravda, že kdybych viděla Vladimírka trpět, narostou mi ty dva jedovatý zuby (doprovází výmluvným gestem) a jsem připravená kousnout! Je to ale dospělý mužský a já respektuju jeho rozhodnutí.
Maminky bývají trochu nedůvěřivé, pokud jde o přítelkyně jejich synů – jste také taková?
Myslíte Vladimírovu přítelkyni? Hned na začátku jsem ji přijala do rodiny, mám ji moc ráda. Je skvělá, jemná a já jsem šťastná, když Vladimír je šťastný. Oni se nesmírně milují, ale také respektují.
Některé děti mají ty dveře do života kvůli nemoci stále tak trochu přivřené…
Ano, proto jsem založila nadaci Archa Chantal. Snažím se vytvořit dětský svět v nemocnicích. Důvod, proč o tohle všechno usiluji, je prostý – v nemocnici by se nemělo léčit pouze tělo, ale i obolavělá duše. Pohoda a harmonie jsou přece základním předpokladem fyzického zdraví. Stvořili jsme za ta léta už tolik oddělení a čekáren v republice!
Chtěla byste žít v jiné době než v současnosti?
Každá doba má své kouzlo, je to o tom, co právě prožíváme. I když, trochu mě to svádí říct, že dnešní doba je taková nejnudnější. Mně se hodně líbila 50. a 60. léta, kdy všude bylo plno energie, ale jsem přesvědčená, že podobná doba zase přijde.
Nemůžu se nezeptat: Jak to děláte, že tak úžasně vypadáte?
Děkuji za pochvalu! Mám svoje tajemství, je o lásce, energii a životním přístupu. Ta krása plastická mě neuspokojuje. Nemusíte být nejkrásnější na světě, mně se líbí ta krása, kterou máte v úsměvu, v očích, to je pro mě opravdu důležitý. A smích! Samozřejmě taky elegance – jak ve stylu, tak i taková ta vnitřní.
Máte tady překrásné zázemí – asi byste ho nerada opouštěla…
Můj byt je můj ostrov, to máte pravdu. Každý předmět, který tady vidíte, má svou historii, s každým je něco svázané. Nic tu nikdy není dodělané; až to dodělám, začnu se nudit. Žiju tady už dlouho a ještě určitě dlouho budu. Moc bych chtěla poděkovat majitelce tohohle hnízdečka, paní Mikoláškové – je to můj anděl, který mi dal úžasnou možnost bydlet tady! I tak ale můžu odjet kdykoli, nejsem závislá na materiálnu. Jsem závislá na vztahu, jak jsem psala ve své knize „Život na laně“ – pro mě jsou důležití lidé, rodina. Ta touha po Francii ve mně zůstává, ale kdyby se ukázala láska, vztah, jdu kamkoli. To láska mě přenesla ve správný čas na správné místo. Jsem jí za to dodnes vděčná.
NADACE ARCHA CHANTAL
Byla založena 11. června 1993. Filozofií tohoto projektu je humanizace dětských zdravotnických zařízení. Změnou neutěšeného nemocničního prostředí v útulná, příjemná místa se malý pacient stává součástí kouzelného světa. Touto hrou se dítě nejlépe vyrovná s pobytem v nemocnici, zbaví se stresu a překoná odloučení od rodičů. Projekty jsou navrhovány výtvarníky a architekty na základě požadavků a konkrétních potřeb jednotlivých nemocničních zařízení, ve spolupráci s dětskými psychology, lékaři a sestrami. Další podrobnosti a možnosti jak pomoci najdete na internetových stránkách: www.archa-chantal.cz
FOTO: MONIKA NAVRÁTILOVÁ, MARIE KRBOVÁ, ARCHIV, PROFIMEDIA. CZ
Článek vyšel v časopise Moje Zdraví