Pyšným tatínkem chlapečka je Matěj Matuška (34), který je vnukem známého zpěváka Waldemara Matušky (†79). A jak se pravnuk slavného zpěváka jmenuje? Rodiče vybrali křestní jméno Jáchym.
Zatímco pro herečku je to první dítě, její partner má z předchozího vztahu s výtvarnicí Danielou Horáčkovou, už téměř dvouletou dceru.
Pokud se vám Jana v roli sestřičky Vránové líbí, nemusíte se bát, že o její postavu přijdete. Jana v seriálu nekončí! Jen si dá malou pauzu. "Protože nám Jana včas své těhotenství oznámila, měli jsme možnost se situaci v příběhu přizpůsobit. Co jsme potřebovali, tak jsme si s Janou předtočili,“ řekla Aha! šéfka seriálu Lenka Hornová.
Kromě televizní tvorby se Jana věnuje také divadlu a dabingu. Hrála například v Divadle Rokoko, ve Švandově divadle a donedávna měla i stálé angažmá v Divadle na Vinohradech.
Zajímá vás, zda Jana plánuje svatbu a kolik by chtěla mít ještě dětí? Pak si určitě přečtěte rozhovor, který poskytla před několika měsíci časopisu Maminka:
Jana Stryková: Překvapuje mě proces, který se ve mně odehrává
Během domlouvání se stylistkou, co si obléct na sebe, Jana zdůrazňovala, že má břicho. Vzhledem k tomu, že rozhovor i focení vznikaly na konci prosince, kdy měla herečka do porodu ještě více než dva měsíce, na ní opravdu nebylo vidět víc než roztomilé mateřské bříško, které si Jana stále něžně hladila. A víte co? Najednou jsem jí záviděla, že momentálně zažívá ten nejkrásnější pocit, jaký žena může zažít…
Jak se máte?
Mám se dobře. Sice jsem posledních pár dní v mírném šoku, protože po poměrně dlouhé době najednou nemusím nic dělat, nemám povinnosti ani závazky. Už jen dohraju před Vánocemi dvě představení Děvčátka a hurá na mateřskou. Tenhle rok byl pracovně docela náročný a najednou nastalo období, kdy ráno nemusím hekticky řešit, jestli vše stihnu a kde mám být za hodinu, kde večer… Přiznávám, že před časem jsem se docela bála, jak právě tohle období budu zvládat, ale i to, že nikam nemusím, že mám čas se nudit, je docela příjemné. Užívám si to.
Jste pyšná na své tělo?
Pyšná není asi to správné slovo. (smích)
Bříško máte opravdu malé a krásné…
Opravila bych to. Tak do šestého měsíce jsem vypadala jako člověk a pak, najednou, jsem se ráno probudila a ejhle, vypadám jako člověk, který spolkl balon. (smích) A bude hůř! Zatím jsem spíš překvapená z toho procesu, který se ve mně odehrává, jak moje tělo funguje… Baví mě tuhle revoluci, která se mi právě odehrává v břiše, sledovat.
Podle informací, které máte i na oficiálních webových stránkách, to vypadá, že se nezastavíte. Jak se dá stihnout práce za tři lidi?
Určitě nezvládám práci za tři, to mě trochu přeceňujete. Navíc kromě svého čtyřnohého kamaráda Jonáše jsem se doposud nemusela o nikoho jiného starat, což se, doufám, brzy poměrně zásadně změní. Uvidíme, jak budou moje webové stránky vypadat třeba za rok...
Donedávna jste hrála. Omezovalo vás těhotenství nějak? Bylo vám špatně, cítila jste se třeba unavená?
Ze začátku naštěstí vůbec. Dokonce mě někteří lidé z legrace podezřívali, že si jiný stav vymýšlím, protože na mně nebylo nic vidět, ale jak se v posledních týdnech začínám zakulacovat, je pro mě práce čím dál náročnější. Na jevišti, kde je většinou potřeba větší fyzické aktivity, to pro mě asi od sedmého měsíce byla dost dřina. Jsem docela ráda, že od ledna už v divadle hrát nebudu. Začala jsem si totiž připadat dost nepatřičně. Je těžké hrát s břichem například postavu, která touží otěhotnět, což se mi podařilo v inscenaci Kočka na kolejích v Divadle na Vinohradech. Myslím, že někteří méně informovaní diváci z toho mohli být lehce zmateni.
Nebude se vám stýskat po práci? Nebo hned po porodu naskočíte znovu do pracovního kolotoče?
Rozhodnu se až aktuálně podle situace. Je mi jasné, že po porodu se můj dosavadní pracovní harmonogram bude muset dost přizpůsobit nové životní situaci. Nechci proto zatím nic slibovat. Svoji práci mám sice hodně ráda, ale nový přírůstek do rodiny bude přece jenom důležitější. Alespoň v prvních měsících. Rozhodně nechci dělat nic napůl. Ani práci, ani zanedbávat dítě, to bych si vyčítala.
Nedávno jsem četla starší rozhovor s vámi, kde se vás ptali na to, jestli miminko plánujete, a vy jste říkala, že ne, že se také může stát, že budete bezdětná… Opravdu jste to tak cítila, nebo jste chtěla zmást veřejnost?
Nejsem ten typ, který by viděl kočárek s miminkem a začal se okamžitě rozněžňovat… Když se mým starším sourozencům, mám bratra a sestru, narodily děti, byla to pro mě spíš antikoncepce. (smích) Opravdu jsem nebyla tetička, která by si při pohledu do kočárku řekla: „Dítě chci, teď hned.“ Ani jako malá holčička jsem si s kočárkem a panenkou vlastně nikdy nehrála, já byla spíš na ta autíčka a stavebnice lego. A to mi asi zůstalo až do dospělosti… Teď se ale na miminko moc a moc těším. Příroda to zkrátka dobře zařídila, hormony pracují opravdu na plné obrátky.
Takže než jste otěhotněla, vnímala jste tikot biologických hodin?
Nikdy jsem svůj život nebrala tak, že když do roka neotěhotním, bude můj život v háji a promarněný. Možná nepopulární tvrzení, ale tak jsem to opravdu měla. Navíc na dítě jsou potřeba zpravidla dva lidé a potkat takového tatínka někdy skutečně trvá dost dlouhou dobu.
Překvapilo vás těhotenství něčím?
Já jsem překvapovaná permanentně! Celé těhotenství je jeden velký zázrak, sotva si zvyknete na jednu změnu v těle, přichází další… Připadám si jako Alenka v říši divů nebo Neználek na Měsíci. Navíc mě v těchto měsících velmi pozitivně překvapila většina mužů, s jakou ohleduplností se ke mně chovají a jak pietně ke mně většina otců od rodin přistupuje. Ženy naopak vidí těhotenství zcela prakticky. Každý den mi některá ze starších kolegyň začne dávat bezpočet rad o kojení, přebalování a výchově, popřípadě zavzpomíná na zážitky z porodu. Komické, jak většina lidí kolem mě má tendenci můj jiný stav neustále řešit.
Kde hledáte informace? A necháte se jimi hodně zahltit?
To rozhodně ne. Spoléhám se na svoji doktorku, na rodinu, která mě neustále zahrnuje všemi dobrými radami nad zlato, a v neposlední řadě na přítele, který je mistrem ve vyhledávání informací na internetu všeho druhu. Já sama si odbornou literaturu o mateřství a těhotenství ale nepročítám. Myslím si, že je nejdůležitější, abych se fyzicky i psychicky cítila co nejlépe, což se mi zatím naštěstí docela daří.
Když jste sama začala o svém partnerovi: Zarazilo mě, jak často se bulvárním novinářům zdá zajímavé sdělení, že čekáte pravnouče Waldemara Matušky. Tenhle titulek jsem už četla asi stokrát. Přitom bylo zřejmé, že vy ani váš partner nejste důležití, jen to pravnouče. Jak jste tohle vnímala a vadilo vám to nějak?
Vůbec ne. To jsou bulvární titulky, a jestli mají redaktoři pocit, že díky nim prodají o dva výtisky navíc, tak prosím. Je to titulek, který má zaujmout čtenáře, já to nijak neřeším. Bulvár nekupuju.
Víte, jestli čekáte holčičku, nebo kluka?
Ne a nechceme to vědět.
Takže je vám jedno, jestli si budete časem hrát s legem, nebo panenkami?
Je. A slibuju, že i ty panenky se případně naučím. (smích)
A je to finální počet dětí, nebo jich chcete a plánujete víc?
Na to nedokážu odpovědět. Vždyť zatím vůbec nevím, co mě čeká… Třeba v mateřství najdu zalíbení a budu mít velkou rodinu, ale taky chápu, že některé maminky jsou z jednoho dítěte už tak zničené, že o dalším neuvažují ani omylem. Uvidím, zeptejte se mě za pár let. Nikdy jsem nevěděla, čím se stanu, neplánovala si nijak, jestli budu popelářkou, nebo učitelkou. Tyhle věci neřeším, žiju intuitivně. Nemám harmonogram, jestli další dítě po dovolené v Jugoslávii, vždyť to znáte. (smích)
Pořád se bavíme o tom, co bude a nebude, až porodíte. Pojďme ale k mezníku porod. Bojíte se?
Když to zvládly miliony žen přede mnou, dám to taky. Tím se prozatím uklidňuju a snad mi to vydrží. Navíc většina matek, které rodily přirozenou cestou, tvrdí, že porod patří rozhodně mezi jejich největší životní zážitky, takže pokud se i mně podaří nerodit císařem, jsem vlastně na tuto zkušenost sama docela zvědavá. Ale strach samozřejmě mám, to přiznávám a zcela bez mučení.
Kde budete rodit?
To už vím.
Podle čeho jste vybírala?
Budu rodit u své gynekoložky, která je soukromá. Chodím k ní už deset let a ona si v jedné pražské porodnici pronajímá porodní místnost. Je pro mě důležité, že mě bude rodit člověk, kterého znám.
Chtěla byste rodit přirozeně, bez zásahu lékařů, tedy domácí porod, nebo se raději svěříte odborníkům?
Vzhledem k tomu, že jsem v tomto ohledu naprostý začátečník, ráda se svěřím do rukou lékaře, profesionála.
Jde vám jistě o bezpečí vaše a bezpečí miminka, že ano…
Samozřejmě chci, aby bylo v pořádku. To je přece to nejdůležitější.
Četla jsem, že jste českou herečkou s nejkrásnějšíma očima. Chcete, aby je vaše dítě po vás zdědilo?
Chci, aby bylo moje dítě hlavně zdravé a spokojené. Rozhodně se skrze něj nehodlám jakkoli realizovat, děsí mě představa super ambiciózních rodičů. A oči? Až v pozdějším věku jsem je začala považovat za přednost. Když jsem byla malá, docela jsem se za ně styděla. Ve škole totiž platily pro většinu učitelů za poznávací znamení. Nikdo si nemusel pamatovat, jak se jmenuju, byla jsem prostě ta okatá. Nesnášela jsem to. Na všech fotkách ze základky mám proto přimhouřené oči. Jestli je ovšem můj potomek podědí, tenhle příběh mu samozřejmě říkat nebudu.
A bude svatba? Co si o institutu svatby jako takovém myslíte?
S ohledem na to, že už jsem jednou vdaná byla, je pro mě svatba svým způsobem důležitá. Dává vztahu jiný rozměr. Na druhé straně si i bez ní dovedu soužití v páru představit klidně celý život…
A vy se tedy vezmete?
Neprozradím. (smích)
Ženy si prý vybírají muže pro život podle svého otce. Máte to také tak?
Zrovna nedávno jsem někde četla, že česká psycholožka, na jejíž jméno si teď bohužel nedokážu vzpomenout, získala grant na výzkum, který by na tuto zapeklitou otázku měl odpovědět. Takže bych si asi raději počkala na jeho výsledek. A co se týče Matěje? Ano i ne. (smích)
Jste pověrčivá?
Ani ne.
Hrála jste v seriálu z modelingového světa i z prostředí nemocnice. Který svět je vám tedy bližší?
Kdybych si mohla vybrat, ve kterém světě žít, asi by to byl ten nemocniční. Být modelkou by mě rozhodně nebavilo. Lékařka je mnohem zajímavější zaměstnání, to bych si vybrala spíš.
Jaký by podle vás měl být dokonalý rodič? A existuje vůbec?
Nic takového podle mě neexistuje.
Jak tedy z pozice staršího přistupovat k dítěti, které se vám narodí, abyste třeba nepošlapala jeho sebevědomí? Jaká vy budete jako máma?
To nevím. Řeknu asi hrozné přirovnání, ale vychovala jsem dva psy. Knírače a kolii, každého s úplně jiným temperamentem. Když zakřičíte na kolii, tak se počurá. Zato knírač se vám vysměje a to samé provede znovu. Moje zkušenost tedy byla, že na každého se muselo jinak. A to samé podle mého bude i s dětmi. Myslím, že výchova je školou života hlavně pro rodiče. Trénujete trpělivost, musíte procvičovat vynalézavost, učíte se, jak komunikovat... Neexistuje na ni však nějaký univerzální recept.
Šablony na výchovu dětí neexistují, to můžu potvrdit ze své zkušenosti.
Jedno by v té šabloně bylo šťastné, zatímco druhé by se nejspíš trápilo…
Myslíte si, že už teď existuje nějaký výchovný prostředek, který v rámci výchovy nepoužijete? Myslím třeba plácnutí přes zadek apod.?
Myslím, že hranice v sobě máme nastavené automaticky, aniž bychom o nich věděli. To, co nesnáším sama, nebudu aplikovat na dítě, třeba psychické vydírání, nátlak… Ale to se všechno uvidí.
Za dvacet let, třeba až budu s vaším dítětem připravovat rozhovor, co by mělo o svém dětství vyprávět? Jaké mu ho chcete připravit?
Dětství by mělo být plné jistoty a lásky. Asi bych chtěla, aby moje dítě mělo po celé dětství ten pocit čisté radosti a hlavně smysluplnosti života. Ten se totiž v dospělosti bohužel často vytrácí. Přála bych si, aby mělo veselou rodinu, která vždycky drží při sobě. Myslím, že takový pocit je důležitý po celý život.
Plánujete dítěti kariéru a budoucnost?
To určitě nebudu. Musí si najít svoji cestu, tuhle práci za něj nikdo udělat nemůže.
Jaké jste měla dětství vy?
No, já bych řekla, že zajímavé. Rodiče mi připravili dobrodružné dětství.
Budete se tedy od nich inspirovat?
Jak v čem. (smích)
Co vás v životě motivuje?
Pocit, že jsem tu jen jednou.
A naopak demotivuje?
Neúspěch. Někdy je těžké se z něj poučit, oklepat se a jít dál. Často si v takových chvílích vzpomínám na slova mojí babičky, budiž jí lehká zem: „No, nevídáno… Ber, když dávajú, utíkaj, když bijú.“ To byla moudrá žena.
