Julia Chochola (29) je mladá žena, která se nebála jít si proti všem pravidlům za svým a sama si vyšlapala cestičku ke slávě a úspěchu. Jako dospívající utekla z domova i ze školy, vydělávala si sama na jídlo i bydlení a postupně se jí podařilo prorazit jako výtvarnice, což, jak říká, bylo odjakživa její přání.
Dnes uznávaná malířka a tatérka se s uměním v krvi narodila, maminka Helena Dařbujánová je totiž designérka, sestra Žofie zpěvačka kapely Mydy Rabycad a bratr Matyáš výtvarník a držitel ceny Jindřicha Chalupeckého. Julia momentálně chystá současně tři nové výstavy, jejichž vernisáž proběhne 20. září 2018 v holešovickém Vnitroblocku, v hotelu The Emerald a v Julia Chochola Gallery.
Pocházíš z umělecké rodiny, bratr je výtvarník, sestra zpěvačka, maminka designérka. Kdy se v tobě probudila láska k umění?
Bylo to ve mně od mala, první kresby jsem dělala už ve dvou letech. Dokonce jsem nedávno objevila můj první černozlatý obraz s datem 1991, což jsem za dospívání zapomněla a musela to v sobě zase najít. Což tak vlastně možná máme v dospělosti se vším.
Přemýšlela jsi vůbec někdy, že bys dělala něco jiného?
Určitě ne. Tohle byl můj směr od té doby, co si pamatuju, že si něco pamatuju. Samozřejmě cesta k tomu vedla přes jiný práce, ale malba byl vždycky můj absolutní směr a cíl.
Řada lidí umění dlouhé roky studuje, ty ses naopak rozhodla odejít už ze střední školy. Co tě k tomu vedlo?
Životní okolnosti. Musela jsem nejdřív sama přežít a nespat pod mostem, studium je stále privilegiem.
Lituješ někdy, že jsi školu nedodělala?
Nikdy. Jsem naopak zpětně vděčná. Dalo mi to jistotu, že když jsem si to prošlápla úplně sama, tak si za tím opravdu stojím. Vzdělávám se ale samozřejmě v umění i ostatních věcech intenzivně pořád.
Myslíš, že škola života ti dala víc než vysoká škola?
Těžko soudit, na vysoký škole jsem nebyla :-D Určitě mám ale ze školy života výhodu ve zkušenostech, přehled v situacích z x zaměstnání a oborů. Tak na příklad si po zkušenostech s prací v kuchyni umím jasně říct, jakou kvalitu a styl cateringu na vernisáži chci.
Marta Pušová
10. března 2018
Jako teenager jsi odešla také z domova, proč?
Neměla jsem to tam lehký. Nerozuměli jsme si, samozřejmě oboustranně, takže viníka už dávno neřeším a vítám životní výzvy.
Jak těžké bylo pro mladou dívku bez zkušeností se protloukat?
Přistupovala jsem k tomu tak, že když musíš, tak to prostě zvládneš. Takže to vlastně není nijak těžký rozhodnutí, ale těžší je to opravdu udělat. A zachovat si charakter a hodnoty, na téhle cestě je velký množství scestí. Jsem ráda, že jsem si udržela sebe a nepodlehla jednodušším řešením.
Vyčítali ti toto rozhodnutí rodiče?
Netuším, nebyli jsme v kontaktu.
Když ses rozhodla živit se uměním, jak těžké byly začátky?
Měla jsem docela dobrej plán, takže moc ne. Nejtěžší bylo se k tomu na začátku dostat, mít na to čas a finance, prostě moct konečně malovat.
Kdy se to prolomilo?
Když jsem se vykašlala na zaměstnání a začala dělat svobodnější řemeslo – tetování. Bylo to k malbě blízko a zvládla jsem si pak vydělat na volno a barvy.
S tetováním jsi na delší dobu přestala, teď už zase tetuješ. Co tě vedlo k tomu s tím seknout a zase začít?
Únava a celková náročnost řemesla, před tatéry smekám. Málokdo ví, jak náročná práce to je na psychiku i tělo. Začala jsem znova jen tak pozvolna, tetuju kamarády a dlouholetý klienty. Takže vlastně – tetuju kamarády.
Obrazy na tvé doposud největší výstavě Your Eyes Are Golden byly z velké části z pravého zlata. Jak ses vyrovnávala s náklady na tvorbu?
Našla jsem investora.
Proč ses rozhodla právě pro zlato?
Esteticky i energeticky to pro mě je nejčistší věc. Vizuálně úplná nádhera a práce se světlem, emočně čistá oslava života a hodně dalšího.
Obrazy měly úspěch také v Londýně a v New Yorku. Jak se ti podařilo prorazit do zahraničí?
Výstava komplet zatím venku nebyla, jsou tam z tohohle setu obrazy v soukromých sbírkách.
Marta Pušová
25. února 2018
V době, kdy jsi výstavu chystala, jsi žila na zámku. Jak ses k tomu dostala?
Půjčil mi ho skvělej člověk, se kterým nás spojila záliba v mlčení. Takže jsme to nějak vymlčeli do úžasnýho řešení mojí situace, kdy jsem potřebovala rychle obří prostory na tvoření.
Říkala jsi, že tam strašilo. Co jsi tam všechno zažila?
To je na dlouho, ale noci byly náročný pro mě i pro psa, dny o to kouzelnější.
Nechtěla jsi utéct?
Zásadně neutíkám. Před ničím, a hlavně ne na tramvaj.
Na září chystáš novou výstavu. O čem bude tentokrát?
O absolutním obsažení všech mých směrů a stylů a taky symbolický loučení se s Prahou, kde teď nějakej čas vystavovat nebudu. Tři dny po vernisáži mi bude třicet, a tak dělám výstavy tři. Na třech místech ve stejný den, ve stejný čas. Ve Vnitroblocku v Holešovicích budou kresby a DJ Jiří Burian, kafe drinky a párty. V nově otevřeném hotelu Emerald to bude vernisáž se šampaňským, violoncellem a zlatý malby starodávnou japonskou technikou yakisugi. U mě v galerii na Janáčkově nábřeží budou vzácný zlatý lebky ze severu, pohoda a posezení na chodníku s kavárnou Alchymista. Takže výstava bude o všem.
Jak už bylo zmíněno, tví sourozenci jsou také umělci. Chystáte do budoucna nějakou spolupráci?
Se ségrou už v podstatě spolupracujeme, zpívala mi na vernisáži v Mánesu (na výstavě Your Eyes Are Golden), a stejně tak bude otevírat další dvě výstavy. S Matyášem podle mě čekáme, až oba dozrajeme a vystavíme spolu na správném místě. Kde by to mohlo být – tušení a přání mám, takže už záleží jen, co na to vesmír.
Marta Pušová
28. června 2018