Nikdy nesklonila hlavu
Věra se narodila v květnu 1942. Už odmalička si raději kopala s míčem, než aby si hrála s panenkami. Pohybový talent zřejmě zdědila po tátovi, který hrával fotbal za Čechii Louny. Zdědila po něm i silnou vůli. Vždy jí prý říkal: "Breč, ale v pozoru." To později Věra mnohokrát prokázala i na veřejnosti. Nikdy nesklonila hlavu, vždy instinktivně věděla, co je dobré a co ne.
Touhu něco dokázat však u Věry probudila matka, která sice neuměla ani kotrmelec, ale chtěla, aby z jejích dcer něco bylo. Odmalička pro ně vymýšlela aktivity a když byly Věře čtyři roky, přihlásila holky do baletu. Už tehdy bylo vidět, jak je Věra pružná. V pěti letech zvládala základní akrobatické prvky včetně přemetu stranou a brzo předcvičovala starším dívkám.
Pokračování 2 / 5
Zamilovala se do bruslení
Pohyb byl její život. Škola ji ani trochu nebavila, raději skákala nebo si četla Rychlé šípy. V sedmi letech začala bruslit a rovnou vyhrála dorostenecký přebor hlavního města Prahy! Bruslila před publikem o přestávkách ligových hokejových zápasů a v dětských revuích. Kdoví – kdyby osud zafungoval jinak, mohli jsme mít olympijskou vítězku v krasobruslení.
V roce 1957 se však dostala ke gymnastce Evě Bosákové. A to rozhodlo. V dubnu téhož roku si Věra vyzkoušela poprvé bradla a do gymnastiky se zamilovala. Nebyl to pro ni jen sport, ale krásný rituál. Přeskok, kladina, bradla a prostná – čtyři různé disciplíny, které všechny zvládala bravurně. Nejvíc však milovala prostná, do nichž vnesla i to, co se naučila v akrobacii.
Pokračování 3 / 5
Osudové Olympijské hry
O tři roky později už získala na OH v Římě svou první stříbrnou medaili ze soutěže družstev, v roce 1962 už to bylo zlato na mistrovství světa v Praze v přeskoku, ve víceboji jednotlivců skončila druhá a třetí v prostných. První vrchol přišel v roce 1964 na OH v Tokiu, kde získala tři zlaté a jednu stříbrnou medaili. Pak přišel rok 1968 a OH v Mexiku. Tam vyhrála další 4 zlaté medaile a 2 stříbrné.
Tyhle olympijské hry pro ni byly osudové z mnoha důvodů. Jednak se v jejich průběhu vdala za českého reprezentanta v běhu Josefa Odložila, jednak těmito hrami ukončila svou kariéru. Při slavnostním ceremoniálu totiž protestovala proti okupaci Československa, kdy během hraní sovětské hymny otočila provokativně hlavu od soupeřky směrem do země. Bolševický režim ji zavrhl, navíc pak podepsala petici Dva tisíce slov. Vyhodili ji z Československého svazu tělesné výchovy a sportu, nějaký čas se živila jako uklízečka. Až v roce 1979 jí režim dovolil trénovat gymnastky!
Pokračování 4 / 5
V manželství zažívala peklo
V roce 1990 se stala poradkyní prezidenta Václava Havla pro sociální otázky a sport, od roku 1991 byla jeho asistentkou. Až do roku 1996 vedla Československý olympijský výbor, členkou Mezinárodního olympijského výboru byla od roku 1995 do roku 2001.
Jakkoli byla silná, v manželství prožívala peklo. Její manžel jí záviděl slávu, choval se agresivně a neustále ji podváděl. Ona sama později prohlásila, že tento vztah byl nejtěžší zkouškou, kterou musela zvládnout. Měli spolu dvě děti, syna Martina a dceru Radku. Manželství pro ni bylo dlouho posvátné, nechtěla se rozvádět. K rozvodu ji přinutily až děti.
Pokračování 5 / 5
Bojovala proti lžím
Rozvodem ale nic neskončilo. Exmanžel ji neustále pronásledoval a začal holdovat alkoholu. Bohužel vše skončilo tragicky. V roce 1993 došlo na diskotéce mezi otcem a synem k fyzické potyčce, která skončila smrtí Josefa Odložila. Syna za smrt otce odsoudili, po čtyřech letech dostal od Václava Havla milost. Martin se z tragédie nikdy nevzpamatoval a odstěhoval se z České republiky do ciziny.
Byla pevná, oddaná a vždy bojovala proti lžím. I mnohem později se vyjadřovala k politickým otázkám, vystupovala proti Putinovi, kritizovala prezidenta Zemana. Když se jí novináři ptali na její životní krédo, odpovídala: "Kdo podstupuje riziko a postaví se světu s odvahou, toho čeká sebeúcta." Zemřela po dlouhém a vytrvalém boji na rakovinu slinivky v roce 2016.
Co řekla v jednom z posledních rozhovorů Věra Čáslavská o své nemoci? Podívejte se na VIDEO:
