Když mě Jirka opustil, zhroutil se mi svět. My jsme byli stálá dvojice, něco jako manželství. Vůbec jsem si nedokázala představit, že by nás něco takového mohlo potkat. Začali jsme spolu chodit ve třiadvaceti, procestovali jsme spolu kus světa. A pak tu najednou nebyl.
Náš rozchod se odehrál před dvěma roky a mně to zpočátku nedošlo. Co se děje, myslela jsem, že to ustojím. Jsem učitelka angličtiny a učím v jazykovce. Vždycky škudlím a pak podniknu nějakou dlouhou cestu. Takhle jsme to praktikovali i s Jirkou, když jsme byli spolu. Takže jsem se rozhodla, že mě vyléčí nějaká cesta, která bude zajímavá, ale budu schopná ji zvládnout úplně sama. Naplánovala jsem si Kambodžu, Vietnam a Laos. Chtěla jsem si vyčistit hlavu.
Jenže se stalo něco úplně jiného. Místo aby mě to v Asii nabilo novou energií, po návratu jsem se úplně sesypala. Bylo to něco mezi vyhořením, únavovým syndromem, otravou. Tělo mě neposlouchalo, potřebovala jsem jenom ležet. Doktoři mi dělali všechny možné testy, ale na nic nepřišli. Museli se o mě starat rodiče.
Hrabala jsem se z toho skoro rok. Jirku jsem postupně pouštěla z hlavy. Občas ke mně dolehly zprávy, že chodí s nějakou mladou slečnou, pak že se rozešli. Pak, že je v novém vztahu a vypadá to na svatbu. Pokaždé mě to pořádně sebralo, ale věděla jsem, že se musím hlavně postavit na nohy, být zase schopná pracovat. Což zpočátku vůbec nebylo možné.
Když jsem se vrátila do jazykovky a začala zase učit, brala jsem to jako malé vítězství. Zakousla jsem se do práce, zapojila jsem se do týmu učitelů, kteří píšou nové učebnice. Postupně jsem se mohla vrátit i do svého bytu. Může to znít legračně, ale když jsem poprvé šla po ulici a přistihla jsem se, že se koukám po jednom hezkém chlapovi, uvědomila jsem si, že se možná konečně začínám vracet do života.
Mám kolem sebe hodně lidí, ale za ty dva roky od rozchodu jsem zatím nepotkala nikoho, s kým bych se chtěla byť jenom sestěhovat do jednoho bytu. To ale neznamená, že jsem se přes náš nevydařený vztah s Jirkou už nepřenesla. Vlastně žádné zprávy o něm nevyhledávám. On odešel a na to má právo. Ostatně nebyli jsme manželé…
Jenže před týdnem přišlo to, čeho jsem se obávala, byla jsem zvědavá, jak to zvládnu, ale i jsem se těšila a měla jsem takové to chvění v žaludku. S Jirkou jsme se potkali na svatbě našich společných kamarádů. Když jsem potvrzovala účast, říkala mi nevěsta, že tam Jirka nebude, že má být někde se svojí přítelkyní. Těšila jsem se, spoustu lidí z party jsem roky neviděla. Jenže po příjezdu stál mezi svatebními hosty i Jirka. Když mě uviděl, šel si se mnou připít uvítací sklenkou šampaňského. Svatba byla romantická, ale já se nemohla moc soustředit.
Kristýna Witnerová
26. dubna 2018
Samozřejmě, že jsme skončili s Jirkou povídáním, co se s námi dělo. On věděl o tom, jak mi bylo strašně zle, že jsem byla nemocná. Když jsme pak večer skončili na jednom hotelovém pokoji, říkal mi, že je teď čerstvě sám. Prý si rve vlasy, že zdrhnul jako kluk. A pak to řekl, slova, za která bych ještě před rokem snad i vraždila. Řekl, že se ke mně chce vrátit, že touží po rodině a chce okamžitě dítě. Tedy, jestli budu chtít já.
Dlouho jsem plakala, ještě dlouho potom, co vedle mě usnul stejně samozřejmě jako všechny ty roky, kdy jsme žili dohromady. Jenže pravdu? Já prostě nevím. Nebudu lhát, že na jednu stranu jsem šílená štěstím a radostí. Ani já nikoho nemám a vlastně ani nikoho nehledám. Pořád jsem ale také hrozně raněná, ostražitá, nedůvěřivá. Hrabala jsem se dva roky z jeho odchodu, abych mu zase vystavila celé své nitro? A neopustí mě, když to dokázal už jednou? Nestane se to znovu? Pomoc! Mám to risknout. Všechno ve mně říká ano, ale já si nevím rady.
