O práci se dá přijít z mnoha důvodů. Většinou se tak stane po naší chybě, hádce s šéfem nebo více či méně oprávněné stížnosti od klienta či dodavatele. Adéla se nám ovšem svěřila se svým příběhem, který může znít až neuvěřitelně. Přesto se stal.
Pracující studentka
Adéla začíná svůj příběh takto: „Jako většina z ročníku, i já jsem na vysoké pracovala. Dělala jsem na recepci jedné významné banky, a čekala jsem, že mi po škole nabídnou místo. Bohužel se tak nestalo, ale nic jsem si z toho nedělala, s drzostí absolventa jsem si řekla, nechtějí mě tady, vezmou mě jinde. A skutečně jsem se nepletla, do dvou měsíců jsem vyhrála konkurz na hypoteční specialistku. Práce to byla příjemná, dobře placená, klienti také byli prima – neřešili jsme žádné nepříjemnosti, ale pomáhala jsem jim k vlastnímu bydlení, a to samo o sobě lidi naladí k úsměvu. A tak jsem do práce chodila moc ráda.
Dress code
Že byste tato slova čekali spíše na pozvánce na nóbl společenskou událost, než ve vztahu k práci? Pak jste asi nikdy nepracovali pro významnou nadnárodní společnost. Dress code může mít každá instituce jinak přísný. Některé firmy se spokojí s konstatováním, že nebudete do práce chodit v džínách a teniskách, jiné specifikují i takové detaily, jako že ženy i v parném létě nesmějí být naboso, ale musí mít silonky, jsou nepřípustná tzv. „špagetová ramínka“ na šatech či topech.
Podnik od podniku má tato kritéria nastavena jinak přísně. Adéle jeden přísný dress code podepsal výpověď. „Že musím mít silonky i v pětatřicetistupňovém vedru, dobře, to jsem skousla, i řadu dalších libůstek typu že nesmím nosit příliš výrazné či etno šperky. Myslela jsem si o tom své, ale akceptovala jsem to.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že mi zlomí vaz mé malé, nenápadné tetování, které jsem si nechala udělat v osmnácti letech. Jedná se o latinské přísloví „per aspera ad astra“ vytetované na zátylku. Místo jsem už tehdy volila tak, aby šlo schovat, bude-li třeba, i ukázat, když jej budu chtít světu ukázat,“ vysvětluje své důvody Adéla.
Tropické léto
Ten rok bylo léto opravdu na hranici snesitelnosti. Adéla i kolegyně se předpisově pařily v punčocháčích, společenské obuvi s plnou patou a vršcích s nanejvýš širokými ramínky, kterak předepisoval dress code. Muži si neodvážili ani rozepnout, natož pak sundat sako – postihy totiž byly od pouhého přátelského napomenutí až po možnost pokuty.
Ale nechme opět vyprávět Adélu: „Jeden srpnový den už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem si vyčesala drdol, abych mohla cítit vítr z větráku na krku. Na nějaké tetování jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněla. Až do momentu, kdy si mě k sobě zavolal nadřízený a tvářil se, jako by mu spadly hračky do kanálu. Všichni jsme si samozřejmě bodře tykali, to byla také součást „firemního imidž“, takže mi s úsměvem sdělil, že sice je za mnou vidět kus práce, ale je mu líto, musí se mnou rozvázat pracovní poměr pro hrubé porušení ústrojové kázně.
Nejprve jsem se šíleně lekla, pak jsem se začala smát, jestli jsem se někde procházela nahá či co. On se ale nesmál ani trochu, a ještě mě osočil z toho, že jsem své tetování zapřela u pohovoru – pokud bych jej přiznala, ani by mě nepřijali, neboť filosofie těch, kteří se nechávají tetovat, se neslučuje s prací v prestižní bance.
Zůstala jsem na něj koukat s pusou dokořán, a pořád očima někde hledala tu skrytou kameru. Nikde jsem ji ale nenašla, a pomalu mi začalo docházet, že to bude asi pravda. No a protože mi zbýval týden do konce zkušební doby, tak jsme se dohodli, že se nadále nedohodneme. Snažila jsem se ještě argumentovat tím, že ke klientům sedím přece čelem, a tak můj poklesek ani nezahlédnou, ale neuspěla jsem. Prý – a co když se otočím, třeba ke kopírce, a klient jej uvidí…
Na to už jsem protiargument neměla. Položila jsem klíče od kanceláře na stůl, vzala si svých pět švestek a šla světem dál. Všichni, komu jsem to vyprávěla, zůstali koukat v němém údivu. Ano, kdybych měla potetovanou půlku těla a bylo to vidět na první pohled, tak tomu ještě rozumím, ale takhle? Kamarád právník mi dokonce chtěl sepsat žalobu, že to je diskriminace, ale nakonec jsme to nechali být,“ krčí dnes rameny Adéla.
Všechno zlé je pro něco dobré
Své vyprávění ale Adéla nekončí nijak pesimisticky. „Chvíli jsem cestovala, přece jen, ve zkušební době jsem byla přes léto, takže jsem se nikam nepodívala. A na podzim jsme se s kamarádkou rozhodly, že si založíme kreativní agenturu. Ona je textař, mně vždycky bavilo dělat grafiky a fotografovat, a tak jsme se nadechly a skočily do toho rovnýma nohama. Ano, mám míň peněz než v bance a musím se opravdu otáčet, ale stojí to za to. Jsem vlastní paní, nikdo mi nic nevyčítá. A že mám tetování? U kreativců se podobné výstřelky skoro očekávají,“ směje se dnes již spokojená Adéla.
