Adéla už dlouho touží po rodině a klidném životě s manželem a dětmi. Problém je, že není s kým. Je si jistá, že svého vyvoleného už potkala a nechala si šanci proklouznout mezi prsty. Je možnost získat ho zpátky?
Nikdy jsem moc nesnila o rodině a dětech, vždycky jsem si žila přítomností a tak nějak mě vůbec nelákalo se usadit. Vlastně jsem si ani nikdy neuměla představit, že by ze mě měla být matka, spíš mě to děsilo.
Moje máma mi často říkala, že je to normální a ty pravé mateřské pudy se dostaví, ale já její moudra pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, jak už to my „děti“ děláme. Vystudovala jsem školu a začala jsem pracovat.
Moje práce mi dávala dostatek volnosti, takže jsem mohla s přáteli cestovat, no a také jsem si ráda užívala divoké večírky, které se kolikrát táhly i dva dny. S prací jsem vždycky byla schopná svůj divoký život skloubit, ale představa toho, že bych měla doma partnera, který by můj společenský život nějakým způsobem omezoval, mi přišla hrozná.
A tak jsem se raději do žádných vážnějších vztahů nepouštěla. Měla jsem nějaké ty „přátele s výhodami“, ale jakmile to začalo tíhnout ke vztahu, raději jsem vycouvala. Asi jsem byla trochu sobecká, ale pořád jsem si říkala, že jsem dost mladá na to, abych se uvazovala k jednomu člověku, na to přece budu mít celý život.
A pak jsem potkala Filipa. Nejdřív to celé bylo jen o chemii a o skvělém sexu. Jenže společné večery se neobešly bez povídání a já zjišťovala, že si skvěle rozumíme. Měli jsme stejný smysl pro humor, podobné zájmy, dokonce i podobnou práci. A co víc – Filip byl stejný volnomyšlenkář jako já.
Postupem času se ze schůzek u mě nebo u něj doma vyklubaly společné večeře, sem tam nějaký koncert či party, pomalu jsme poznávali přátele toho druhého a já najednou zjistila, že toho kluka miluju. Dost mě to nejdřív vyděsilo, ale když zakrátko přišel s tím, že to cítí stejně, uklidnila jsem se.
Zjistila jsem, že si dokážeme dát naprostou volnost, kdykoliv potřebujeme, nikdy jsem necítila, že by měl potřebu mě omezovat, a fungovalo to i naopak. Nedělali jsme si žárlivé scény ani jsme se příliš nehádali, spíš jsme jeden druhého podporovali v tom, co dělá.
Když jsem chtěla jet na dovolenou s kamarádkami bez Filipa, nebyl problém, dokonce nám i pomohl najít letenky. Mně zase nevadila jeho záliba v cestování na vlastní pěst, když si potřeboval odjet vyčistit hlavu.
Protože jsme měli oba spoustu práce, zájmů i přátel a skloubit všechno dohromady bylo čím dál těžší, rozhodli jsme se, že se k sobě nastěhujeme. Mysleli jsme si, že tak ušetříme spoustu času, aniž bychom ho museli ukrajovat z našich oddělených aktivit, a budeme spolu častěji.
Ze začátku to tak opravdu vypadalo, jenže nakonec se to otočilo v pravý opak. Čím dál víc jsme se jeden druhému vzdalovali, ačkoliv jsme si to nechtěli přiznat. Já poprvé v životě cítila něco, co nikdy předtím – že s ním chci být víc a víc.
Filip ale až tak velkou potřebu trávit se mnou čas neměl, a tak jsem se začala trápit. Nejdřív to vedlo k tomu, že jsem v sobě všechno dusila, abych nekazila to málo času, co jsme spolu trávili, nakonec to ve mně ale bouchlo a hádali jsme se čím dál častěji.
Už jsem to nedokázala vydržet, a tak jsem náš vztah ukončila. Rozchod mi zlomil srdce stejně jako Filipovi. Nechtěl mě nechat jít a neustále se mě snažil kontaktovat a vztah zachraňovat. Nedokázala jsem to dál snášet a radši jsem na dlouhou dobu utekla do ciziny, kde jsem si na tři roky našla práci.
Láska k Filipovi mě ale nikdy docela nepustila. Před ním i po něm jsem poznala dost mužů a žádný se mu nevyrovnal. Hlavně jsem s žádným z nich neměla takové spojení jako s Filipem, se kterým jsem si jako s jediným dokázala představit zbytek života.
Když jsem se vracela zpátky do Čech, neměla jsem o něm skoro žádné informace, ale tak nějak jsem doufala, že na mě někde čeká. To jsem se ale spletla. Zjistila jsem totiž, že už má víc jak rok přítelkyni a že je to docela vážné.
Sice jsem ho zkontaktovala a sešli jsme se, navíc vypadal, že je z našeho setkání naměkko stejně jako já. Jenže to bylo všechno. Párkrát jsme se ještě viděli a když se k ničemu neměl, řekla jsem mu na rovinu, co k němu cítím a že bych se k němu chtěla vrátit.
Jenže jsem narazila na tvrdé odmítnutí. Řekl mi, že náš rozchod ho zničil a že už to nechce zažít znovu. Se svojí novou přítelkyní si prý možná nerozumí tak jako se mnou, ale má v ní stoprocentní oporu a ví, že by mu nic takového neudělala. Bylo to jako studená sprcha, ze které jsem se doteď nevzpamatovala. Od té doby jen sedím a přemýšlím, jak ho získat zpátky?
