Adéla udělala ve svém životě věc, na kterou by si jen tak někdo netroufl – vzala si do opatrovnictví cizí dítě, i když žila úplně sama. Jak to zvládla?
Pracovala jsem ve velké nadnárodní finanční firmě na zajímavé a velmi dobře placené pozici, bylo mi třicet a domů jsem se chodila od pondělí do pátku v podstatě jen vyspat. Měla jsem kolem sebe spoustu přátel, se kterými jsme podnikali výlety po Evropě na motorkách, víkendy patřily jen mým zájmům.
Byla jsem po rozchodu s přítelem už delší čas sama a vlastně mi to vůbec nevadilo, na vztah bych stejně neměla čas. Vyhovovalo mi, že se nemusím na nikoho vázat a jsem pánem svého času.
Laura Poláková
12. února 2019
Sousedi se často hádali, ozýval se od nich křik a nadávky, oba bohužel holdovali alkoholu a drogám. Často se stávalo, že jsem v noci slyšela i přes stěnu naříkat jejich ročního synka. Jednou jsem dokonce zavolala na policii.
Přijeli, zkontrolovali je a zase odjeli. Nic se nezměnilo. V domácnosti neshledali nic závažného. Nechápala jsem to a jen jsem litovala malého Patrika. Měl tak smutné oči!
Laura Poláková
10. února 2019
Jednoho dne na mě sousedka zazvonila s prosbou, zda by u mě syna mohla na dvě hodiny nechat, že manžela odvezli do nemocnice a musí jet za ním. Samozřejmě jsem ji neodmítla a těšila jsem se, že Páťu trošku rozveselím. Hráli jsme si, dostal mlíčko i večeři.
Pak už jsem začala být nervózní, ani jeden z jeho rodičů nezvedal telefon. Takže jsem v devět večer chystala provizorní spaní pro uplakaného mrňouse, který se v jednom kuse ptal, kde je maminka. Slehla se po ní zem. Když se nikdo neozval do rána, netušila jsem, co dělat. Počkala jsem ještě do odpoledne a pak zavolala sociální odbor, jinak to nešlo.
Laura Poláková
7. února 2019
Zuby nehty jsem malého bránila a nechtěla ho opustit. Byla jsem naštěstí posuzována jako osoba blízká, takže jsem se o něj mohla dočasně postarat. Naše společné dny a noci byly náročné, chlapec trpěl úzkostmi, téměř pořád plakal, držel se mě jako klíště, budily ho noční můry… Patrikovy rodiče začala hledat policie.
Je to na dlouhé vyprávění, ale tatínek skončil ve vězení a maminka údajně utekla k jinému muži a o dítěti nechtěla ani slyšet, zřekla se ho. Absolutně jsem nechápala, jak se může máma takhle zachovat!
Laura Poláková
5. února 2019
A pak se ve mně něco zlomilo, a jak jsem tak jednou zase seděla večer nad spícím chlapečkem u jeho postýlky se slzami v očích, uzrálo ve mně pevné rozhodnutí – budu za něj bojovat, postarám se o něj a zůstaneme spolu.
Soud o opatrovnictví se vlekl, ale nakonec všechno dobře dopadlo a chlapec mi byl svěřen do péče. Zřejmě hlavně proto, že z biologické rodiny nikdo zájem neměl a chlapcovi rodiče s mým návrhem souhlasili.
Laura Poláková
3. února 2019
Naše společné „rodinné“ začátky nebyly procházka růžovou zahradou. Páťa byl traumatizovaný, náladový, úzkostný, bál se dalšího opuštění, a proto na mně absolutně visel, na každou maličkost reagoval citlivě. Musela jsem si dávat velký pozor na to, co říkám a dělám, i zdánlivá maličkost mohla vyvolat problém a hysterický záchvat. Ale zvládli jsme to.
Dnes chodí můj „syn“ do první třídy a je to veselé dítě, které má v očích jiskřičky. Jen jeho emoce jsou někdy nevyzpytatelné, velká citová deprivace v raném věku se na něm přece jen odrazila. Někdy je potřeba tu pro něj prostě jen být, pevně ho obejmout, hladit a nechat vyplakat.