ADÉLA (42): Nedokázala jsem odpustit nevěru, chci šťastný život

Má právo od něho odejít. On od ní odešel k jiné a na děti nepomyslel.
Dělat z ní blbku, která dělá chybu, že to řeší rozvodem, je podle mě nefér. Oni se do této situace dostali, tak ať přijmou co přijde. On nevěděl svoji situaci řešit lépe a podvedl ji. Ona taky neumí vyřešit situaci, v které je lépe, tak odchází.
Pro diváky jako sme my je to remíza.Nebo ma zůstat s ním a taky si najít milence? A společně chodit domů hrat dětem představení "máma a táta" ?

S tím,že by mohl být muž nevěrný,se musí předem počítat - no a když se to opravdu stane,tak se z toho hned nehroutit,ale snažit se to ustát. Podle mého názoru,pokud se nejedná o neustálé zahýbání s " každou osobou,co ji má s sebou ",alkoholismus,hráčství,feťáctví,chorobnou žárlivost,lhavost, lakomost,kriminální sklony,posedlost zdravím, nějakou ohrožující duševní nemoc,tak se to dá v manželství kvůli dětem vydržet.Člověk nemá nahlížet na manžela optikou nějaké jeho svatosti,ale brát ho jako smrtelníka,i s jeho vadami,i jeho přednostmi.A nejvíc nesnáším kec o tom,že "mám právo si splnit sny" - za každou cenu,jo ???

Kde bere paní jistotu, že ten další partner ji nepodvede? Když už se nevěra provalí, tak to samozřejmě už není "ono". Odpustíme, zapomenout nelze, protože náš mozek to nedovolí. Přesto nejde o život, za vše se platí. Ono to pro nevěrníka taky není jednoduché, pokud je charakter, tak ho selhání také trápí.

Rozpadá se v mém okolí pár vztahů, všem je kolem čtyřiceti let. Kupodivu jsou těmi iniciátorkami ženy. A shodně od nich slyším "chci ještě žít!", "mám právo na šťastný život" - začínám být na to alergická, co jako do té doby bylo? Nežily? Umíraly? A ženou se rovnou do náručí jiných chlapů, asi lepších, zajímavějších, zábavnějších - těch, kteří je asi udělají š´tastnými. A jestli ne?
No a hrdinka článku si taky prosazuje právo na štěstí. A kdo jí ho má poskytnout? Chápu, skutečně chápu, že manželova nevěra je obrovská ztráta důvěry, možná i "jistoty", kterou do té doby v sobě měla. Ale ona pálí mosty a jde si "za štěstím". Manželovi asi došlo, že ten dlouholetý vztah mu za novou známost nestojí a vztah s milenkou ukončil. Snažil se, paní to v článku přiznává, ale asi není nic co by mohl udělat, aby se ona aspoň snažila zabojovat a manželství zachovat. Přestala ho milovat? Tak rychle? Tak to nevím, asi to pro ní tolik neznamenalo. Mě to prostě připadá, že čekala (asi sama neví co) jak to manžel odčiní a pak by mu asi odpustila, ale asi mu ani odpouštět nechce. Budiž. Ale jestli si bude stále myslet, že má "právo" na štěstí a někdo jí ho musí poskytnout, nebude spokojená a šťastná nikdy. Jak už tu děvčata psala níže, o vlastní štěstí je potřeba se sakra přičinit. A leckdy to znamená bojovat a nevzdávat to hned. Ale musí se chtít.

Příběh je smutný pro všechny, děti, Adélu i jejiho muže. Farah.farah. píše, že někdo dokáže nevěru odpustit, někdo nikoliv. Věřím tomu, ale mám k tomu velké výhrady. 1) V žádném vztahu, ani v tom nejideálnějším, není nikdy žádná, natož 100% jistota, že za jistých okolností se nevěra "přihodí". Jak ze strany muže, tak ze strany ženy. Takže jít do vztahu s neschopností odpustit nevěru je svým způsobem nedomyšlená, nezralá a zidealizovaná iluze. Nedokázat odpustit je veliký a vážný problém Adély, která si toto nejspíš, a to je nejhorší, neuvědomuje a myslí si, že její reakce je adekvátní "problému". Měla by si to vyřešit s pomocí psychologa, jinak ji může život "zrazovat" dál, může"zradit" nakonec i ona sama a dětem i sobě nakonec vsugerovat myšlenku, že manželství, potažmo chlapi jsou k ničemu. 2) V dobách mého mládí nebyla žádná sexuální výchova, o manželství jsme nevěděly nic a první menzes nás k smrti vyděsil. Ale nikdy jsem ve svém okolí nepoznala nikoho, kdo by z nevěry dělal vědu a kdo by ji nechápal jako každé jiné zakopnutí, jako realitu života. A já se obávám, že média, internet, sociální sítě a společnost na tom dnešním přístupu k nevěře nesou svou vinu. V médiích, kterých je všude plno, stokrát opakované floskule typu "mám svou hrdost", "už nedokážu důvěřovat" a podobně, nakonec ovlivní i ty, které by jinak nevěru v pohodě skously. Stejně by mě zajímalo, v kolika manželstvích během života opravdu nikdy nedošlo k nevěře z té, či oné strany. Možná taková manželství ani neexistují.

Takhle...na tohle neexistuje jednotné řešení jak to řešit.jaou lidi co se s nevěrou vypořádad dokáží a jiným to prostě wbere důvěru k tomu druhému a láska se vypaří a na něčem takovém vztah budovat prost nelze. Co se týká dětíé ano rozvod dětem nesvědčí ale taky jim nesvědčí žít v rodin která nefunguje.......jaký příklad do vztahů si děti vezmou od rodičů kteří vedle sebe jen koexistují z povinnosti? takový že tak se to má v životě dělat a samy pak taky tak budou žít.
Já sama jsem zažila nefunkční rodiče a do dnes si pamatuju jak jsem strašně toužila po tom, aby se máma rozvedla aby byl už doma klid. Tak že se fakt nedá paušálně tvrdit, že je vždy nejlepší rodinu udržet pohromadě.
Paní za to že neumí odpustit nesoudím, ona to totiž není povinnost....on si někdo předfstavuje že se omluví a tím je to vyřešeno ale některé věci prostě jen omluva nedokáže vrátit do původního stavu.,když rozbijete hrneček tak i když ho poslepujete lepidlem nikdy už nebude tak pevný a funkční jako předtím...... a pokud ve vztahu dojde k zásadnímu zásahu je to podobné. Prostě záleží na míře toho, co kdo ustojí a co ho už zlomí.

Rozvod nesvědčí dětem, ty potřebují oba rodiče. Dnešní svět je sobecký a bohužel i pomýlený,každý chce volnost, štěstí a nevím co ještě. Ve vztahu se musí umět slevit, mnohdy pořádně, z toho, co chceme. Tak, jako se učíme finanční gramotnosti, musíme se naučit i té partnerské.Ona se té finanční docela podobá, zejména v tom, nechtít nemožné a umět řešit kolizní situace. Dnešní svět v našich evropských podmínkách nabízí ženám i mužům úžasný život, kdo chce skutečnou volnost, cesty a práci po světě, mimořádné zážitky, mená lézt do chomoutu a mít rodinu.

Odpustit, možná, ake nikdy člověk nezapomene a stále to bolí. A ještě něco, nikdy už se na toho konkrétního člověka nedíváte stejně. Vášeň je pryč a ryzost že vztahu mizí. Na druhou stranu jste ráda v jeho společnosti, ale není to už ono.

To je pořád dokola. "Chci šťastný život, mám právo na šťastný život, nevěra zničila celý můj svět, plány a sny..." Jak patetické. To tedy patrně ten svět, plány a sny za moc nestály, když to zničila jediná nevěra. Ne, žádné právo na šťastný život není. Ten si musíme my sami vybudovat, zasloužit si ho, odpracovat si to. To nepadá z nebe a nikdo není povinen někomu dalšímu ten "šťastný život" zajišťovat. Jestli chce Adéla šťastný život, a kdo by nechtěl, tak si na tom bude muset máknout a sama si jej zařídit. Což bude mít teď o poznání složitější, protože se ani náznakem nezamyslela, že by snad i ona v něčem udělala chybu, a že by snad její muž mohl mít k nevěře i důvod. Zase se opakuje typický scénář "byli jsme tak šťastní, a nic nenaznačovalo..." Zjevně tento pocit nebyl oboustranný.
Jestli bude čekat na prince, se kterým by se měl ten šťastný život dostavit, taky se nemusí dočkat, a i kdyby náhodou jo, tak se klidně může situace zopakovat. Ale kdo chce kam... jen škoda, že to vždycky odnesou nevinné třetí osoby, ve valné většině děti, kterým se rozpadne rodinné zázemí, a ony si to pak přenášejí v dospělosti do svých životů.