ADÉLA (45): Nesnáším oslavy, prchám před nimi a všichni si myslí, že jsem nevděčná

ADÉLA (45): Nesnáším oslavy, prchám před nimi a všichni si myslí, že jsem nevděčná

Když měla Adéla letos půlkulatiny, vyhnula se úplně oslavám tak, že odjela na několikadenní rekreaci. Způsobila pořádné pozdvižení v rodině, která usoudila, že je Adéla osoba nevděčná…

Celé mojí rodině i vám se určitě zdá moje chování nepochopitelné, a já to neumím ani vysvětlit. Táhne se to se mnou už odmala, kdy naši pro mě pořádali oslavy narozenin a svátků. Jak jsem rozum brala, byly mi tyhle sváteční oslavy stále nepříjemnější – byla jsem navlečena do svátečních šatů, uspořádal se slavnostní oběd pro hosty a k dovršení všeho jsem byla předváděna jako cvičená opička.

Naši mi připravili repertoár, který jsem pak prezentovala příbuzenstvu: tu jsem se musela pochlubit recitací Zlatého kolovratu z Erbenovy Kytice, jindy zase předvést, jak jsem pokročila ve výuce hry na klavír. K tomu patřil i zpěvný duet s máti, která si na takových oslavách velice zakládala, zatímco já trpěla trémou a nejraději bych utekla.

Všechny ty tetičky, babičky (včetně mužských protějšků) nadšeně tleskaly a po tomhle domácím „divadle“ došlo na předávání dárků. Byla jsem vedena k tomu, že se sluší nejen řádně za dárek poděkovat, ale taky projevit nadšení, ať už se mi dárek líbil, nebo ne. A já dovedla projevit opravdové nadšení jen nad knížkami, četla jsem už v předškolním věku, a čtením jsem dokázala vyplnit večery i nevlídné dny. Plyšové psíky, opičky a panenky jsem nemusela mít v takovém počtu.

Dnes si říkám, jestli tyhle oslavy nebyly vlastně rodinnou příležitostí se sejít se vzdálenějšími členy naší poměrně rozvětvené rodiny. Nebo si moji rodiče hráli na něco lepšího a předváděli mě jako nadané dítko. Pravda je, že ty recitace balad mi šly, ale dost jsem se natrápila s klavírními skladbami, na hudební produkce jsem opravdu talent neměla.

Když jsem odešla na střední školu a bydlela ve městě v podnájmu, přestalo každoroční slavení, mívala jsem i „studijní“ výmluvy a postupně se slavnostní dny zrušily. Jaká to byla pro mě úleva! Sice jsme s několika spolužačkami chodily, pokud měla některá z party narozeniny, posedět nad dvěma deci vína, dávaly jsme si i drobné dárky, ale všechno v klidu a bez předvádění.

Tak jsem se nechala ukolébat s tím, že mě už nic, co se oslav týče, nehrozí. Jenže moje máti číhala v záloze, a když jsem se pár let po skončení školy vdala a narodily se nám děti, jako blesk z čistého nebe se vrátila matčina potřeba slavit narozeniny a svátek vnoučat.

A s tím jsem se opět dostala do hledáčku i já, a máti opět organizovala. Marně jsem protestovala, že když už předvádí vnoučata, nemusí chystat oslavy mně. Manžel se mě moc nezastal, mám prý být ráda, že mi rodina dává najevo svou přízeň a lásku.

Zase trpím, když vidím, jak máti chystá oslavy. Dokud byly naše děti hodně malé, ještě se daly návštěvy na slavnostní oběd vydržet, ale nevyhnula jsem se svým narozeninám. Nešlo ani tak o to, všechno nachystat pro hosty, ale nedokázala jsem jásat nad dárky.

Jak mám vlastní domácnost, začaly se mi hromadit nejen praktické dárky, to bych ještě snesla, ale přibývaly vázy, ozdobné talíře, různé dekorace a další zbytečnosti. Hrůza. Dárce urazit nechci, ale co s těmi lapači prachu? Při ohlášených návštěvách tedy některé předměty vystavím a pak zase putují do krabic.

Poslední roky už oslavy vyloženě nesnáším: písemně i ústně jsem několikrát upozorňovala členy rodiny, že slavit nemíním a dárky nechci. Když jsem letos zjistila, že se přesto chystá zase velká slezina k mým půlkulatinám, nenapadlo mě nic lepšího než tomu utéct. Vyřídila jsem si rekreaci a se svým plánem seznámila jen nepříliš nadšeného manžela.

Krásně jsem si to užila, a tak se ani netrápím tím, že mě rodinná sešlost vyhodnotila jako nespolečenskou a nevděčnou osobu. A doufám, že s takovou už se nebudou o další oslavy pokoušet.

Doporučujeme

Články odjinud