Baví vás nechat se celý den převlékat ze šatů do šatů, nechat se líčit a fotografovat?
Ono to má dokonce i smysl. Užívám si to, že se o mě někdo stará. A pak to má ještě jeden vzkaz pro mě i ostatní ženy: připomenout si, že každá jsme krásná bytost. Každá stojíme za to, aby se o nás někdo, aspoň chvíli, staral.
Jak se dobrat k tomu připomenutí bez okolního servisu?
Moje máma měla v mládí různé komplexy. Dneska říká, že tím jen marnila čas. Já se v tomto ohledu někdy spoléhám na humor: Vím, že když mi někdo řekne: „Rovnou za nosem,“ znamená to pro mě zahnout doleva, například. K tomu, aby se měl člověk rád, lze dojít uvědoměním si, že nechci, aby mě jednou mrzelo, že jsem něco dostatečně neprožila. Chce to ale uvědomění a disciplínu.
To zní poměrně namáhavě.
Život není nekonečný večírek. Je to cesta. Cokoli na ní nám může kdykoli připomenout, že jsme krásní. Ne dokonalí. Dokonalost je iluze. Ale přitom každý detail člověka i přírody je dokonalý a nepotřebuje ani šminky, ani oblečky.
Jak jste, postupem času, vnímala vy samu sebe?
Od základky jsem byla holka, která se klukům líbí. Pochopila jsem poměrně brzy, že k životu potřebuju mužskou energii. Velký zvrat nastal, když jsem začala moderovat SuperStar. Došlo mi, že půlka Slováků ze mě omdlívá nadšením a druhá hrůzou. Odsudky jsou člověku vždycky trochu líto, ale až později mi došlo, že to není moje věc. Všímám si žen. Na ulici vidím hloučky vymóděných krásných holek, které jdou většinou pospolu v šiku večerního náletu. Odpovídají většinovému ideálu krásy a široko daleko kolem nich není ani jeden chlap. A vedle chodí páry, ve kterých jsou úplně normální, průměrně vypadající holky… Nevím, čím to je, ale je to tak.
Jakým typům mužů dáváte přednost vy?
Na muže mám vlastně jen jeden požadavek: musí mít v sobě chlapeckou hravost a až dětské vidění světa. Je nutné, aby s nimi byla zábava, aby bylo co objevovat… Ale tím nemyslím, aby byl muž za každou cenu středem společnosti, to jsou mača. Od nich uháním co nejdál!
Jakou jste slyšela stran své osoby zatím nejhezčí lichotku?
Nějaký muž na ulici mi nedávno řekl, že jsem třetí nejhezčí žena na světě. Tu první jsem zapomněla, druhá byla Kate Blanchet. To zní báječně. Pokud tedy ta, co jsem zapomněla, nebyla nějaká úplná mimozemšťanka.
V životě většinou dobře vidíme, co nefunguje, a přesto stále něco upravujeme k obrazu vnějšího zdání…
Člověk si může vybrat dvě cesty. Cestu poznání, nebo cestu bolesti. Bolest se může pro někoho stát koloběhem. Sama jsem touhle cestou prošla. Vinila jsem okolí, že věci nejdou tak, jak bych chtěla, myslela jsem si, že mám smůlu. Bylo to strašně únavné. A pak jsem si jednoho dne musela přiznat, že něco špatně bude asi ve mně…
Pamatujete si ten okamžik, konkrétní situaci?
Nebyl to okamžik. Bylo to celé blbé období. Tehdy mi jedna kamarádka vyprávěla o etikoterapii. Zaujalo mě to a našla jsem si etikoterapeutku. Díky ní jsem pochopila, co znamená to dokola omílané, že když člověk změní sebe, změní svět.
Jak se dnes bavíte s kamarádkami?
Člověk se někdy neubrání sám své pýše a sype z rukávu moudra. Naučila jsem se ale to, že než hodiny mlít jedno a to samé, doporučím třeba kámošce, co jsem k tématu četla. Když si to přečte, je o čem se bavit dál. Když ne, znamená to, že nechce nic řešit, ale jen se utápět v tom, v čem je. A to už mě nebaví. Navíc jsem zastáncem toho, že každý tu máme své lekce…
Jaké jsou ty vaše?
Obecně jde o programy, které nám vytvoří rodina, škola, zkušenosti… Jde o to, identifikovat v sobě ten špatný program. Já ho měla ve vztazích, ve vnímání sebe, v tom, jak mě vnímala společnost. Měla jsem nereálná očekávání. Překvapivě jsem došla třeba k tomu, že příliš číst může být na škodu. Knihy, zejména beletrie, nám předvádějí nereálné modely. Pak přebíráme románové představy o mužích do běžného života, máme komplexy vůči literárním postavám žen. Chceme vášně, emoce, touhy… Došlo mi třeba, že přirozená mužská strohost a až jakási chladnost je přirozený protipól ženské emocionalitě a že až tahle dvojice přístupů může vytvořit něco kloudného. Chlap, který se bude chovat podle ženských emocí, stejně neobstojí.
Kudy tedy do toho?
Nejjednodušší a zároveň téměř nemožné je nemít očekávání. Zachovat si zdravý odstup a nelepit se na druhého. Jednoduše: zachovat si samu sebe. Všichni mají dojem, že mají právo na lásku, na štěstí… A nejen právo, ale i nárok. To je cesta do pekel. Všímáme si na ní jen toho, co mají ostatní, a nedíváme se na sebe.
Kdy jste na tohle všechno přišla?
Jsou to věci, na které přicházím průběžně. Smysl života oddělený od člověka mi například vždy připadal podezřelý. Ale jak třeba říct, že jen těžko můžou být celým smyslem života děti, které jednoho dne odejdou, a nevystavit se kritickým pohledům okolí… Mám moc ráda děti a toužím po děťátku, ale nechci a nemůžu si z nich udělat jediný smysl svého života, stejně jako z kariéry, partnera… To pak není smysl, ale závislost, a naše společnost nás učí být na závislostech závislá. Tohle ale moc dobře nejde říkat do médií, bavím se o tom poprvé.
Proč se podle vás v ženských časopisech stále dokola opakuje to, co nefunguje: Jak sbalit chlapa v pěti bodech, jak být šťastná v sedmi bodech atd.? A proč to ženy stále kupují?
Myslím, že je to princip farmaceutického průmyslu. Ženy dostávají rady, které jim nepomohou, a tak si jdou koupit další číslo. Vznikají zástupy pološílených, poloradami popletených žen. Až když zjistí, že je to všechno pitomost a žádné univerzální rady v bodech nefungují, tak si v takovém časopise maximálně vyluští křížovku.
U světa showbyznysu, ve kterém se pohybujete, se také nepředpokládá, že by měl oporu v etikoterapii…
Na druhou stranu svět, ve kterém se pohybuji já osobně, už s těmito věcmi problém nemá. Dokonce už se nebojím o tom bavit s lidmi v práci, mluvit o tom ve své ranní show… Když jsem před pár lety řekla slovo láska, všichni si mysleli, že jsem zešílela. Dnes už tohle slovo obecně používá stále víc lidí. Ale ještě asi chvíli bude trvat, než se to dostane do oficiální podoby médií. Tu současnou vynechávám. Když čtu, tak knihy, a když knihy, tak třeba Anthony de Mella. (Indický jezuita, psychoterapeut a spisovatel. Dokázal propojit myšlenky křesťanství se spiritualitou Východu a psychikou. Pozn. red.)
Jak jste se k tomuto autorovi dostala?
Naši jednu dobu dost frčeli na ezoterické literatuře, na antických autorech atd. Mě ale tyhle knihy nelákaly. Nemám ráda takové to bla bla kva kva, ve kterém se člověk ztratí. Buď budeme existovat na bázi strachu, nebo lásky. Od toho je odvozeno vše. A ještě jedna drobnost: já osobně se můžu na všechno dívat jen svým metrem a ze své úrovně. A tak bych měla chápat i ostatní.
Jaký to má vliv na vaši práci?
Jen jsem si některé věci ujasnila. Celá léta jsem cítila, že dělám to, v čem se cítím dobře. Začalo to kdysi totiž hrou. A vše, co začne hrou, je dobré a bez očekávání prebend. Hrála jsem si s kamarádkou na rozhlasovou redaktorku. Dělaly jsme si vzájemně hosty a tak. Tenkrát v našich končinách nebyl k vidění žádný slavný moderátor. Jen televizní hlasatelky. Cítila jsem, že moje síla je v přítomném okamžiku a v tom, že když mě něco zajímá, umím se zeptat. A hlavně být při tom. Zní to až naivně, ale kolikrát se každému z nás stane, že něco dělá jen tak ze zvyku, z povinnosti, a pak se divíme, že to nenese TEN výsledek. Pochopila jsem, že ani tak nezáleží, o čem mluvím, ale jak s lidmi mluvím. Jakou mám přitom vnitřní energii. Kvůli téhle „maličkosti“ třeba nemůže fungovat práce pro vnější efekt. Když někdo za moderováním vidí jen lesk a slávu, opřel si žebřík o špatný dům a spadne.
…žebřík o špatný dům?
Každý máme žebřík a musíme si najít ten správný dům, o který ho opřít. Když ho opřeme o ten špatný a vylezeme nahoru, necítíme se doma. Jestliže jdeme něco dělat z donucení, kvůli vidině prospěchu, to nefunguje. I při vlastní show jsem se někdy bavila z povinnosti a bylo to znát.
Ale nápad s vlastní televizní show není pohřben…
To není, jen je tam ještě víc drobných zádrhelů. Nese je s sebou vnější svět a konvence. Když si jako žena pozvu do studia jinou ženu a trochu se do ní opřu, bude mi vytýkáno, že ji shazuju a že jí závidím třeba to, že je krásná. U chlapa moderátora to tak nevadí. Další problém je rozdíl mezi Čechy a Slováky. Slováci se mnohem víc bojí otevřít. Mnohem častěji tu slýchám odpovědi jako: „To musí posoudit někdo jiný“ a podobné úhybné manévry. Slováci se dost bojí bulváru, bojí se, co z jejich slov udělá.
Ale to Češi asi taky.
Mám zkušenost s moderováním v obou zemích a zdá se mi, že Češi jsou víc otevření. Mají v sobě víc zakódovaný smysl pro humor. U vás je jednodušší stvořit vtip, narážku. Slováci jsou navenek lépe vyvedení, přicházejí lépe „vystajlovaní“, ale Češi otevřeněji reagují.
Ještě nějaký zádrhel?
No, třeba: když vám někdo řekne, že Garry Kasparov není zajímavý host. Tak to už fakt nevím… Nebo že je třeba rozhovor dvou lidí oživit. Třeba skákáním v pytli?!
Proč rozhovor dvou lidí dnes už nestačí?
Máme kolem vjemový smog. Moc toho slyšíme. Možná že rozhovor dvou lidí je na hranici ticha a ticho je strašidelné, protože člověk je sám… Nevím, proč to tak je. Na druhou stranu rozhovor před kamerami člověka vždy ovlivní. Všichni jsou najednou takoví kultivovaní a nevědí, co by a jak by. Není to pro každého. I host musí být autentický, jedině tak je to celé uvěřitelné. Být sám sebou je přitom tak fajn… Je pravda, že někdy to prostě nejde.
A jsme zase na začátku
No vážně! Ještě mě napadlo k té ženské kráse: to je taky program. Musíme se líbit. Zase jedno z neuspokojitelných přání. Když půjdeme touhle cestou, na konci může být skok z mostu. Pro ženy to odhaduji zhruba tak po čtyřicítce. Líbit se musím akorát tak sama sobě. Souvisí to i s moderováním: hodně moderátorek by chtělo jít třeba cestou Oprah… To by ale musely být Oprah. Já se jmenuju Adela, tak nemůžu být Oprah. Nemám její životní příběh, její empatii… její vidění světa.
Jak byste popsala to své?
Řeknu vám to obráceně: není mi blízké černobílé vidění světa. Zažila jsem to v příběhu svého otce, kterého obvinili ze spolupráce s StB a ani mu nedali materiály s jeho údajným podpisem, aby ho mohl dát na grafologický rozbor. Příliš nevěřím historii popsané historiky, protože historii píšou vždy vítězové anebo ti, kteří měli jako jediní pero po ruce.
Jak jste tehdy reagovala vy a jak táta?
Vzhledem k tomu, že to bylo v období, kdy jsem si ještě myslela, že spravedlnost je to, co si pod tím slovem představuju, tak jsem byla připravená bojovat. Byla jsem z toho nešťastná a cítila to jako obrovskou křivdu. Táta bojoval jako lev. Je pravda, že v soukromí měl občas slzy na krajíčku. Ale uvědomila jsem si, že nebojuje jen za sebe, ale za princip. Že nejde člověka jen tak pošpinit a nenechat ho se bránit. Od té doby už všechno tak neprožívám. Hm, no… I když… jde o to, v jakém rozpoložení se zrovna nacházím. Bulvár, například, mě nechává v klidu. Ale tuhle mi zavolal nějaký novinář, co já na to, že mám plastiku víček. Nebyla jsem úplně v pohodě, a tak jsem na něj pěkně ječela…
Co se chystáte s tím vším, kam jste došla, dělat?
Pracovně to vypadá, že spíš všechno poslední dobou ruším. Ale vážně, do SuperStar se v novém roce nevrátím. Stále jsem ještě zatím v rozhlase a na jaře chystám… ale o tom ještě nemůžu mluvit. Jinak hodlám nechat život běžet a neorganizovat ho. Přála bych si dítě a klidné štěstí. A umět se neofrňovat nad ničím, co přichází. Často se zamýšlím nad konečností lidského života. Můžu to vážně vřele doporučit: je to osvobozující myšlenka, uvědomíte-li si, že tu za vteřinu nemusíte být. Pak jde vše uvolněněji a bez stresu.