Jak to děláš, že vypadáš tak dobře, štíhle, zdravě, svěže?
No oni mě většinou ukazují v médiích, a tam to umí hezky nasvítit, vyretušovat… Ale základ je podle mě genetika, protože i moji rodiče byli v mém věku hodně štíhlí, takové ty extrémně hubené somálské typy. Až později nabrali normální tvary.
Takže jsi ani v dětství nebyla to „baculaté“ dítě?
Nás se sestrou doma odmalička nikdo nepřekrmoval, neříkal: Tohle musíš dojíst. Když jsem řekla, že už nechci, tak mi jídlo vzali a už jsem nic nedostala. A taky jsem nikdy moc nejedla sladkosti. Už v tom věku, kdy si člověk vytváří na něco návyk, jsem byla hrozně moudrá a u každého jídla jsem se ptala, jestli má vitaminky. A když vitaminky nemělo, vyhodnotila jsem to tak, že to nemá smysl jíst. Když jsem dostala lízátko nebo čokoládu, byla to pro mě věc, která pro moje tělo není důležitá.
A to ti nikdy nebylo líto, že si třeba s ostatními dětmi nedáš sušenky, bonbony?
Ono to vůbec nebylo tak, že bych se nějak trápila. Prostě jsem si řekla: Proč bych to jedla? Takže jsem si nevytvořila návyk na sladkosti a dodneška to tak mám. Dám si kousíček čokolády a mám dost.
Takže jsi, předpokládám, ani nikdy nezkoušela žádné diety…
Ne, to ne. Já se hlavně nijak nepřejídám, u nás se vždycky zdravě vařilo a „dieta“ je pro mě v podstatě způsob života. Dieta totiž není záležitost na měsíc, dva, ale je to o tom, jak se člověk stravuje dlouhodobě. A já to mám díky mým rodičům dlouhodobě dobře nastavené.
O čem tedy ta „dieta“ je?
Základ je podle mě harmonie. Jakmile člověk z harmonie vypadne, onemocní. A může jít o různá psychická onemocnění, obezitu… Každý projev nemoci je projevem nějaké disharmonie. A hodně taky dělá psychika. Když si někdo nastaví program „Já nemůžu zhubnout, protože moje máma byla vždycky tlustá“, tak to tak prostě je. Všechny diety v tom běžném slova smyslu jsou podle mě jednorázové věci, které vždycky na chvíli něco dokážou, ale zároveň něco strašně uberou organismu. Ideální je podle mě nějaká střídmost.
A co střídmost znamená pro tebe, co vlastně jíš?
To je různé. Ráno jsem vysloveně takový lovec, kdy v průběhu vysílání v rádiu řeším, co bych snědla a kde seženu potravu, když na mě přijde hlad. To je momentální období. Měla jsem ale třeba období, kdy jsem si poctivě do rádia chystala ovoce, müsli… Taky jsem si třeba dělávala housky se salátem, zeleninou, a pak jsem měla taky období, kdy jsem si tam nosila polévky v ešusu.
Polévky ráno?
To mi řekli podle čínské medicíny, že v rámci mého čchi bych potřebovala den nastartovat něčím teplým v žaludku. Že mi to dodá energii. A je pravda, že mi to tu energii dalo. Já jsem takový ten suchý typ zvenku a uvnitř vlhký. Ale teď v létě mi předělávají byt, takže nemám ani zapnutou ledničku a potrava je pro mě něco, co musím vždycky někde sehnat v momentě, kdy mám hlad.
Takže v tomhle období snídáš co?
Ráno si většinou dávám nějaké vločky se sójovým mlékem, taky třeba vyžebrám kousek ovoce, když vidím, že si ho někdo krájí, nebo pošlu něco koupit naši zprávařku. A to je většinou grahamové pečivo s máslem.
V průběhu dne pak asi jíš podle toho, jak to stíháš…
Když to jde, tak na oběd běžím k našim, protože moje máma vaří velmi zdravě pro sebe i pro tátu. A pro mě tam vždycky něco zbude. Nebo jím přes den v restauracích. A když jsou ideální stavy, že mám fungující kuchyni, tak si večer i navařím. Ale spíš takové jednoduché věci jako luštěniny, kuskus…
Ty jsi už nějaký čas vegetariánka, nechybí ti maso?
Na maso mám občas chuť, ale v podstatě mi nechybí. Ale samozřejmě je potřeba ty bílkoviny vyvážit. Takže jím tempeh, nejrůznější sójové věci…
To tě v prodejnách zdravé výživy musejí mít rádi!
No, někdy tam nechám docela dost peněz, ale ony se ty základní věci jako sójové mléko, čočka nebo kuskus dají koupit všude. A já nevyhledávám žádné speciální nebo komplikované potraviny.
A co takové biopotraviny?
Mám je ráda, ale mrzí mě, že když se objeví něco takového, co má podle mě smysl, tak lidi začnou hned řešit, jestli je to trend, jestli to náhodou není všechno podvod, a hledají na tom chyby. Samozřejmě že se nic nedá říct stoprocentně, ale do velké míry jsem přesvědčená o tom, že každý má v rámci svých možností a svého budgetu možnost být trochu uvědomělejší v tom, co jí.
Tvoje rodina jí zdravě, co tvůj přítel?
Můj přítel je… Těžko to definovat. On má tak trochu jiný životní styl. Ale zase vidí, jak funguju, co dělám, a já nejsem člověk, který někomu říká, co by měl a co by neměl dělat. Každý musí vnitřně cítit nějakou inspiraci k tomu, co by asi mohl změnit. Ale je mi na něm sympatické, že cokoli uvařím, nebo když si někde dáváme něco bez masa, nestěžuje si, nemusí si k tomu dát aspoň kousek klobásy jako někteří chlapi. Sní to a je hrozně spokojený. Dokonce z toho má někdy i radost a říká mi, jak to bylo lehké, zdravé, že se vůbec necítí přecpaný. A když někde jsme a někdo se mi něco snaží nabízet, tak hrdě říká: Ona nejí maso.
Takže mu v jídle opravdu nic nevyčítáš?
Já mu neřeknu: Tohle bys neměl. Spíš když už ten den pětkrát jedl a při objednávání šestého jídla si stěžuje, jak je plný, tak mu říkám: Promiň, ale ty buď praskneš, dostaneš infarkt, nebo zemřeš. A já tě jen chci dopředu varovat, že budeš po tomhle jídle plakat. On mi řekne: Nestarej se o mě, a pak je samozřejmě mrtvý. (smích) Ale někdy ho odvezu i do McDrivu a dokonce od doby, co mají burger jenom se sýrem, tak ten fastfood někdy řeším s velkým kompromisem i já. Salátky, hranolky…
Momentálně moderuješ kulinářskou show Recept na bohatství, kde lidé z ulice prezentují svoje nejlepší recepty. Co tě na tomhle projektu baví?
Na show je mi sympatické, že tam soutěžící používají takové ty domácí suroviny. Dbají na to, aby to jídlo bylo poctivé. Je pozitivní vidět, že ti, kteří postoupili, k vaření přistupují komplexně, se srdcem i rozumem, aby to bylo kvalitní, neošizené. A líbí se mi, že se lidi díky tomu programu dozvědí, že nedáváme do všeho jenom kečup, hořčici a vegetu. Že i jednoduchá jídla se dají dělat s jinou chutí a kvalitněji. Je to výrazná gurmánská osvěta.
Bavily tě i dřív tyhle věci spojené s vařením?
Já jsem se dřív nepovažovala za nějakého fanouška téhle gurmánské sféry. Ale zjistila jsem, že čím víc do toho vidím, tím víc mě to zajímá. Porota je taky úžasná, když třeba Pavel Maurer začne vyprávět o tom, jak by co mělo fungovat. Má to úroveň, je to kultivované…
Bylo v soutěži i něco, u čeho sis hned běžela napsat recept?
Ani ne, já jsem líná. Nerada si věci kromě diáře zapisuju, nerada celkově řeším nějaké texty, spíš si něco sama vymyslím. Já recepty považuju za originály, něco jako obrazy. A ty přece taky nekopírujeme. A ani tam pro mě nebylo nic takového, co by mi za to stálo. Že bych si řekla: To jsem v životě nejedla. Anebo to byly věci tak náročné, že si na ně vůbec netroufám.
Ty máš i na kameře, která obvykle kila přidává, postavičku jako lusk, je to i díky cvičení? Čemu se věnuješ?
Všichni mi říkají, vždyť ty nemusíš cvičit, ale člověk by měl právě proto, aby takhle zůstal. Přece nezačnu cvičit, až budu mít zadek a břicho. Můj trenér, se kterým cvičím v posilovně, a který je nejlepší na Slovensku, odjíždí do Ameriky, takže teď mám spíš takové jógové období. U mě je to spíš o pevnosti, pružnosti, a nejvíc mě baví to, že se tam člověk učí ovládat svoje tělo. Což my moc neumíme. Umíme dělat kroky, sednout si, něco zvednout, ale třeba ten jogín, ke kterému chodím, udělá nějakou věc, a já si říkám, tohle bych vůbec nezvládla!
To je třeba co?
No já neumím udělat stojku na rukou a potom jít třeba do mostu, což on udělá v pohodě. Podle mě bysme to díky józe mohli udělat všichni, jen ty svoje těla hodně zanedbáváme. Člověk se bojí udělat některé věci s vlastním tělem, bojuje s nějakými strachy. Vnímat svoje tělo je důležité. Takže my to tak střídáme, meditační, strečinkové, dýchací věci, pak třeba děláme hodinu pozdravy slunci, někdy máme takové ty hodiny o překonávání strachu, kdy překonáváš tělo, což tě učí překonávat strach i v běžném životě…
Má to souvislost i s nějakou duchovní rovinou?
Já si myslím, že čím víc to člověk všechno řeší, tím víc zjišťuje, že je mu to přirozené. Není třeba hledat kořeny a duchovno v Indii, spíš se rozhlížet tam, kde člověk žije, kde platí účty, chodí do práce. Ta prostá radost z toho, že najednou dokážeš s tělem udělat tohle nebo tohle, to je super.
Posilovna, jóga, děláš ještě nějaké další sporty?
Teď jsem začala s golfem, vůči kterému jsem měla velké předsudky, jako že je to snobský sport. Na něm mě baví to, že čím méně o tom člověk přemýšlí, snaží se, dává do toho sílu, tím je to lepší. Super trénink do života. Jinak v létě jezdím na bruslích a občas si zatancujeme s partnerem tango argentino.
A Peťo se kromě tancování taky věnuje ještě něčemu?
On tanec spíš učí, jinak se do sportu moc nehrne. Ale hodně pracuje fyzicky, to ho baví. Když může něco předělávat, bourat, zdít, je strašně zručný, a je to jeho oblíbený pohyb. Ale chytil ho třeba teď ten golf, na to je šikovný. On má z toho tance takový ten přirozeně ladný pohyb, takže mu to jde tak nějak zázračně, umí koordinovat svoje tělo.
Ale ty už teď svoje tělo taky koordinuješ, ne?
Samozřejmě, v tom mi pomohly i ty tréninky, které děláme ve fitku. Posilujeme hlavně vnitřní svalstvo, děláme dřepy na fitballu, tam musíš strašně dobře ovládat svoje tělo…
A po tom všem ráno v šest vstáváš do rádia, to musí být namáhavé…
Když jsem dostala nabídku na ranní show, tak mi říkali, že to bude od šesti. A na to jsem odpověděla, že to neexistuje, že až od sedmi. Tak mi to posunuli od sedmi do desíti. Takže vstávám už pátý rok v šest ráno.
A zvládáš to?
Teď už jo, ale když jsem jela první den na vysílání, tak jsem si říkala, že tam dojedu za deset minut, kdo by byl v tu dobu v ulicích… A dostala jsem se do takové zácpy jako nikdy! Takže jsem zjistila, že život se žije od brzkého rána. V rádiu mi stačí být za pět sedm, chodím spát v deset, v půl jedenácté, takže to je ideál.
Přes den pak máš taky tak náročný program?
Mám to různě. Ono se zdá, že po vysílání nic není, ale teď třeba hodně točíme, mám různé schůzky, kterým se snažím vyhýbat, protože jsou zbytečné a hodně věcí se dá řešit přes telefon… Potom nějaké rozhovory a focení, které v konečném důsledku pro tvůj život nejsou potřebné, ale v nějakém kontextu to zapadá. No a pak si dávám francouzštinu, angličtinu, sporty, často hosty do ranní show nahráváme dopředu, protože ráno nemůžou přijít. Takže se to vždycky tak nějak nakombinuje, že přijdu domů v osm večer.
Stíháš mezi tím nějak to jídlo, stíháš to vůbec všechno sladit?
Jsou dny, kdy je to natěsnané, a to si vždycky ráno řeknu, že se to celé nějak zázračně uklidní a všechno stihnu. Dřív jsem si říkávala, když jsem měla těžký den, že nic nebudu stíhat a bude to hrozné. A nestíhala jsem a bylo to hrozné. Tak jsem si začala říkat, že se to nějak zařídí, a fakt je to v pohodě. Vždycky se někde objeví nějaké jídlo, je dobré, můžu si ho v pohodě sníst, tam, kde mám zpoždění, mají zpoždění i ostatní a všechno to tak zapadá. Víc se tomu životu odevzdávám, než bych se stresovala, jestli jsem si to dobře zorganizovala.
Takže jsi šťastný člověk.
Jsem čím dál tím šťastnější. Říkám si, že by měl člověk důvěřovat nějaké té vyšší síle, ona to ví nejlépe. Není třeba proti tomu bojovat, snažit se, mám to tak, že si do života tak nějak sednu a jedu. A když cítím, že z toho vozíku vystupuju, tak se snažím to nějak řešit.
Je ještě nějaké větší štěstí, které by sis přála mít? Sen, který by sis chtěla splnit?
Ty atributy jako hezčí, větší, lepší má každý, to bude vždycky to naše nespokojené ego. Vždycky by něco mohlo být lepší. Ale když to pak člověk má, tak je spokojený dvě minuty a řekne si, že by ještě mohlo být tohle a tohle… Není to o tom, že nemáš žádné cíle nebo se spokojíš s tím, že je to špatně, ale o tom, nebýt nespokojený. V tomhle módu se i víc věcí děje lépe. V jednom filmu jsem slyšela pěknou větu, která zněla: Nedostáváš to, co chceš, ale to, co jsi. Můžeš nadarmo říkat, že bys chtěla peníze, lásku, ale když jsi kopa neštěstí, tak to tak i dostáváš. Ale když jsi v podstatě spokojená, řekneš si: Není to ideál, ale je to fajn, tak ti ty anténky najednou dávají signál a všechno tak nějak přichází samo.
Adela s přítelem a tanečníkem Petrem Modrovským
Očima šéfredaktorky
Za Adelou Banášovou jsme se vydali na focení do Bratislavy a naše fotky vznikaly v jedné z restaurací na pěší zóně. A když už restaurace a jídlo, tak jsme se rozhodli pro fotky s tím, co má Adela ráda. A vzhledem k tomu, že tato česko-slovenská moderátorka nejí maso, volba padla na salát. V mezičase si pak stihla dát k obědu ještě rizoto s hráškem. Byla bezprostřední, milá a vtipná a pózování s rajčetem ji bavilo.
Adela Banášová (31)
Adela Banášová se narodila 12. 10. 1980. Vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a už od svých 16 let pracuje v médiích. Dvanáct let sedí za mikrofonem Fun rádia, kde pátým rokem uvádí ranní show spolu s kolegou Sajfou alias Matejem Cifrou. Velkou popularitu získala díky moderování pořadu Slovensko hľadá SuperStar v roce 2004, které si pak ještě několikrát zopakovala. Spolu s Leošem Marešem v roce 2009 provázela i Česko Slovenskou SuperStar. Uváděla také taneční soutěž Let’s Dance, v jednom z ročníků i soutěžila, s Daliborem Gondíkem moderovala Test národa, byla porotkyní pořadu Slovensko má talent. Před dvěma lety měla také svou vlastní televizní AdelaShow. Momentálně spolu s Petrem Vágnerem moderuje česko-slovenskou kulinářskou show Recept na bohatství. Jejím partnerem je tanečník Peter Modrovský, se kterým se seznámila během taneční soutěže.
Z jídelníčku moderátorky:
Co má nejradši?
Domácí jídla jako čočkový nebo dýňový „prívarok“, plněnou cuketu a podobně.
Co nemá ráda?
Mléčné výrobky, které jí nedělají dobře. Nepije mléko a omezuje i svoje oblíbené sýry.