ALENA (39): Chtěla jsem druhé dítě, teď čekám dvojčata. Manžel je na zhroucení

27. 12. 2020
ALENA (39): Chtěla jsem druhé dítě, teď čekám dvojčata. Manžel je na zhroucení
Jsou lidé, kteří by měli dětí klidně deset, a pak tací, které představa velké rodiny děsí. To je i případ Aleny a jejího manžela Martina. Nečekaný budoucí přírůstek je oba zaskočil. Ale zatímco Alena má obrovskou radost, manžel se hroutí.

Sice jsem jedináček, ale na druhou stranu jsem mateřský typ. Tím, že jsem si celé dětství musela vystačit sama a záviděla kamarádkám jejich sourozence, toužila jsem vždycky po větší domácnosti. Dítě jsem si přála prakticky od dvaceti a bylo mi jedno, kolik jich bude, byla jsem si jistá jen tím, že nechci zůstat u jednoho.

Jak už to tak bývá, paradoxně jsem si vzala za manžela muže, kterého představa domu plného dětí vůbec neláká. V přesně takové totiž vyrůstal a podle něj to bylo peklo. Martin má čtyři sourozence, což je dnes opravdu rarita, a na dětství vzpomíná spíš s hrůzou než s radostí. Neměli peníze, všechno se dědilo, na něj jako druhého nejmladšího už neměl nikdo čas, co si nevybojoval sám, to neměl.

 Rodičům to dodnes vlastně vyčítá, považuje je za nezodpovědné. Přitom jen díky tomu je na světě, to mu asi nějak nedochází. Každopádně když jsme začali přemýšlet o založení rodiny, rovnou mi tehdy řekl, že by nechtěl, aby jakékoli jeho dítě zažívalo to co on, a proto chce mít jen jedno.

Jakkoli mi to připadalo přehnané, moc jsem to neřešila, protože jsme zatím neměli dítě ani jedno. A když se narodil Martínek junior, byla jsem tak naplněná a šťastná, že jsem nic víc neřešila. „Roupy“ jsem dostala až za tři roky, když syn začal chodit do školky a já zas do práce.

 Malý chodil ze školky a vyprávěl o kamarádech, někteří z nich už sourozence měli, tak ho to zajímalo. Vyptával se nás, proč nemá bráchu nebo ségru, že by taky chtěl. A já jsem si uvědomila, že ani já se s jedináčkem smířit nechci.

Byl z toho rok debat a přemlouvání. Nikdy by mě nenapadlo, že bude manžel opravdu tak zatvrzelý. Před těmi čtyřmi lety jsem to brala jako takové řeči, ale on to myslel opravdu vážně. Trvalo mi řadu měsíců, než jsem ho přesvědčila, že pět dětí po něm nikdo nechce, ale že já zas nemůžu svému dítěti udělat to, aby bylo jedináček, pokud jsem mladá, zdravá a nic mi v dalším dítěti nebrání.

A tak jsem nakonec s notnou dávkou ženské diplomacie svého muže přiměla, aby i on souhlasil ještě s jedním miminkem. Otěhotnění se podařilo poměrně rychle, a když jsem manželovi ukázala těhotenský test, zaradoval se i on.

Jenže pak přišel šok. Na prohlídce u lékaře o pár týdnů později se ukázalo, že čekám dvojčata. Byla jsem totálně zaskočená, u nás ani u Martina v rodině žádná dvojčata snad nikdy nebyla. A najednou bum. Začala jsem se na gynekologickém křesle skoro hystericky smát. Lekla jsem se i sama za sebe, ale ještě víc kvůli manželovi, protože mi bylo jasné, že bude zralý na Bohnice.

Ale ještě ten den jsem se začala těšit, vlastně jsem si říkala, jak jsem na to díky přírodě vyzrála – já přece za nic nemůžu! Ale když jsem si uvědomila, co to udělá s manželem, dostala jsem dokonce strach mu to říct. A nakonec jsem mu pravdu tajila dva měsíce. Vím, že to bylo ode mě hnusné, ale já se bála i toho, že by mi mohl navrhovat potrat!

Když jsem se konečně odhodlala a šla jsem s pravdou ven, byla jsem ve čtvrtém měsíci, dvojčata v břiše se měla čile k světu a manžel se pomalu chystal renovovat dětský pokojíček. Když jsem mu to řekla, chvíli jsem se regulérně bála, že se mu něco stane. Úplně zbělal, chytil se za hrudník, bez hlesu si sedl na zem a takhle byl pěkných pár minut.

Potom naopak chytil dech a začal lamentovat. Lamentuje dodnes. Absolutně se s tím nedokáže srovnat, a to jsem už v sedmém měsíci. Dnes a denně slyším, jakou jsme udělali chybu, že se nikdy neměl nechat přesvědčit, že jsme všem třem dětem už teď zkazili život a kdesi cosi. Je to únavné, pořád dokola ho zkoušet uklidnit, že to zvládneme, že tři děti je dneska už zase docela běžná záležitost.

Jsem přesvědčená, že u manžela je za vším nějaký skrytý blok, jinak si jeho chování nedovedu vysvětlit. Pro Martínka by se rozkrájel, věnuje se mu, otcovská role mu jde skvěle. A přesto ten obrovský strach z dalších dětí.

Už jsem mu i navrhovala, ať si zajde promluvit s psychologem, protože tohle chování není normální a děsí tím i mě. Jsem v posledním trimestru, měla bych být co nejvíc v klidu, místo toho jen řeším vystresovaného manžela, který opravdu není mojí oporou.

Nemáme ani zařízený pokojíček, vybavení, nic, manžel není vůbec schopný to dotáhnout a já už s břichem pro postýlku nepojedu. Kočárek pro dvojčata i všechno ostatní si zařizuju sama přes internet, on se tváří, že se ho to vůbec netýká. Doufám, že se všechno zlepší, až se děti narodí a tatínek svá miminka poprvé uvidí. Pevně v to věřím. Musím. Protože kdyby ne, tak bychom se asi všichni postupně zbláznili.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Říká se, že když na svatého Václava prší, bude dlouho hezké počasí. Už od rána budete vyhlížet z okna a modlit se za zázrak. Na chmurné dny se rozhodně netěšíte, už teď jste mimo sebe.…