ALENA (39): Chtěla jsem druhé dítě, teď čekám dvojčata. Manžel je na zhroucení

Kojení chrání před rakovinou.
Čím vícekrát žena porodila, tím je zdravější.
Kojené dítě je chráněno před alergiemi.
Umělá výživa je pouze náhrada mateřského mléka.
Atd atd. Kecy a moudra ničím nepodložená.
Případ od případu je fakt individuální. Nelze paušálně říct, co je pro koho odpovídající.
Fakt, kolem kterého se tu vše točí je tento. Otec čeká dvojčata de facto proti svoji vůli. Ono nechtěl. Bojím se, že jeho názor se příchodem děti nezmění. Kéž by aspoň od rodiny neodešel. A pokud zůstane, kéž by jí byl prospěšný a ne naopak.. .

Nechci být špatným prorokem, ale skutečně to může dopadnout tak, že žena, která si, i když znala mužův názor, vydupala další potomky, píšu potomky, poněvadž ona ta dvojčata chce, klidně dopadne tak, že se manžel sebere a půjde. Někam, kde je klid. Paní má tedy pro příštích cca 20 let o zábavu vystaráno. Tady jde o rodinu, která jistě nebydlí v domě či obrovském čtyřpokojovém bytě. Jde o rodinu, která asi nadstandardní příjmy nemá. Klidně za nějaký čas půjde o rodinu, která bude žít z ruky do huby. A aby si žena pořizovala dítě, které ji ochrání před rakovinou čehokoli? Nenechte se vysmát. Znala jsem několik žen, které zemřely na rakovinu nedlouho poté, co si pořídily dítě. A znala jsem dost žen, které na ni zemřely či ji prodělaly a měly i tři děti. Tohle je tak blbý argument, že jsem snad nic blbějšího nečetla.

Jakýkoli počet dětí je jistě zvládnutelný a naprosto v pořádku - pokud jsou OBA rodiče srozuměni s počtem dětí a se všemi okolnostmi z toho vyplývajícími. Jestliže byl jeden z rodičů donucen, lhostejno jak, tak to prostě v pořádku není. Je to nečestné a nesportovní. A jestliže někdo cokoli nechce, tak nemusí hledat důvody. Není třeba zdůvodňovat. Každý má právo něco prostě chtít nebo nechtít, aniž by to musel vysvětlovat. Opět je v tomto muž v nevýhodě, protože o dítěti vždy nakonec rozhodne žena, která ho nosí. Muž nemůže ženu donutit mít více dětí, pokud ona nechce, zatímco ženy tohle mužům udělat mohou kdykoli. Společnost obecně a soudy obzvláště budou na jejich straně, takže si to klidně můžou dovolit. Sice teda pak moc nechápu, proč jsou internety plné nářků samoživitelek, tak nějak bych čekala, že to budou šťastné matky - děti mají a otcům zhusta účinně zamezily přístup k nim a k jejich výchově, takže ty děti mají jen pro sebe. A to zřejmě celou dobu chtěly. Přesto si stěžují. No ale nemusím chápat všechno. Ovšem v konečném důsledku tenhle přístup vede k tomu, co se už začíná nějakou dobu projevovat, a sice že muži se nechtějí ženit, nechtějí mít závazky, nedůvěřují ženám obecně a nechovají se k nim jako gentlemani. Logicky. Nejsou blázni, že.

Zajímalo by mě, kdyby na první pokus vyšlo vícečetné těhotenství a byly rovnou ty děti třeba tři? Co by pán dělal? Dal přebytečné do sirotčince? Utratil? Na druhé dítě se sice nechal ukecávat, ale nechal se ukecat a zplodil ho vědomě, s tím, že se nemusí narodit jenom jedno se holt musí počítat. Pokud žádné děti nechci, tak nesouložím. Chybička se může vloudit i po té vasektomii, nic není 100% (jenom smrt). Chápala bych to snad, pokud by měli první dítě už odrostlé a těšil se na spokojený bezdětný život, ale tady odstup není až takový, budou to mít "odchováno" v podstatě naráz. Jestli dvě nebo tři už je jedno. Dnes je šílený tlak na to, že než si pořídím dítě, musím mít perfektní zázemí (splacenou hypotéku, plat 100 tisíc, každý rok v Karibiku a děcka 30 kroužků, soukromou školu a co půl roku nový mobil...) jinak jsem nezodpovědný živel a ty děti děsně trpí, že jim "nedám všechno" a na druhou stranu zase tlak na ženy, že si první dítě nemají pořizovat až na prahu čtyřicítky. Sakra jak to teda ti lidi mají dělat?

Takovým Alenám,co si just vydupou další dítě,ačkoliv partnerovi stačí to,co už mají, bych nejraději umožnila,aby si tedy vše obstaraly samy,uživily sebe i ty nové děti a nikdy nefňukaly,že je to na ně moc....Ono hodit starosti na druhého a sama si jen vyzobávat ťuťu s miminem,je rozdíl.Ten Alenin manžel to dobře doma ve svém dětství poznal,jaké to je,nadělat si hromadu dětí a v podstatě je ponechat osudu...Ty nejstarší děti odřou všechno za ty rodiče,nemají moc klidné dětství.U nás doma taky máma furt vykládala,jak byla jedináček,jak chtěla mít hodně dětí,ale pak byla hodně nemocná,otec se doma moc nevyskytoval,a celá domácnost trpěla,já měla na starosti 3 sourozence,peněz bylo málo,já proto nechtěla mít děti vůbec.Ale život pak přinesl i ty děti,ovšem starali jsme se oba manželé,aby měly lepší podmínky,než my. Hlavně vše bylo vždy po rozsáhlých debatách o důležitých záležitostech,nic se nedělo někomu za zády....Zde ta jednota chybí,ani bych se nedivila,kdyby Alenin muž z té domácnosti jednoho dne vzal roha.

Kde to proboha jsme, že dospělé samostatné ženy odsuzují jinou dospělou zdravou vdanou ženu (a nejen tu z tohoto článku), která chce mít dvě nebo tři děti? Kdo by tedy děti měl mít, když ne tyto ženy? Mně to přijde naprosto uchylné, radit vdané ženě s jedním dítětem, která čeká dvojčata, že se má jít manželovi omluvit. Za co proboha?
Pokud muž děti opravdu nechce, může jít na vasektonomii a bude mít po starostech.

Možná je zde někdo tak dokonalý, že nikdy v životě neudělal žádnou chybu. Já bych ale řekla, že až dnes, po bitvě, v určitém věku, "by ji už neudělal".
Ano, Alena mohla o velikosti rodiny a jiných věcech s budoucím manželem promluvit před svatbou, ale možná právě to, že je Alena jedináčkem a její muž ze 4 dětí, je oba naplnilo pocitem, že budou i oni toužit po rodině podobné té, v níž vyrůstali. Ale i bez dětí je v manželství mnoho třecích okamžiků, které by se teoreticky měly probrat před svatbou. Ale o tom je život v manželství. O tom, že společně rosteme, společně se vyvíjíme a společně řešíme ony rozpory - právě ony nás totiž posunují vpřed, právě jim děkujeme za společný růst. Ona ta předem urovnaná a vyčištěná cestička, kterou bychom si chtěli předem připravit totiž stejně nakonec něčím zaroste - obvykle trním zcela odlišným a nečekaným. A je pak třeba ji společně čistit a opatrovat. A je skvělé se vždycky domluvit, jenomže ne vždy se to podaří.
V každém případě – nakolik je moudré jít do manželsví a dětí s jistotou a vyloučením rizika, si nejsem jista. Vidím to spíše naopak. Obojí je nádherným, naplňujícím dobrodružstvím, pokud jsme dospělí a umíme přijímat realitu se vším, co nám nabízí.
Alena zas tak moc nepodváděla. Mohla Martina podvést a tajně nebrat antikoncepci, což neudělala, čekala, až se domluvili. Zapřela sice dvojčata z obavy, aby ji Martin nenutil k potratu. Ale kdyby mu to řekla a on by ji nutil? Co potom? Rozvedla by se? Já sama nevím, co bych dělala na jejím místě - volila myslím menší riziko?
Já osobně být Alenou, bych k psychologovi (raději k psychiatrovi), ale zašla a celou situaci s ním probrala. Připravil by ji včas na to, co všechno může očekávat a poradil ji, jak se s tím vším vyrovnávat. Kdyby se ji podařilo přimět časem i Martina k návštěvě odborníka, bylo by to skvělé, ale počítat s tím nemůže. V každém případě ale asi musí počítat s tím, že to ona bude muset být vždy ta silná a být silnou oporou muži i dětem. Bude možná muset počítat s tím, že Martin je bude všechny milovat, ale možná stahovat ke dnu svými obavami a nejistotou, že bude možná mít vždy snahu své vnitřní nejistoty, nedostatky, smutky a bolesti svádět na vnější okolnosti, že bude vždy hledat viníka svých pádů, že bude opomíjet vnitřní hodnoty a přeceňovat vnější, že možná bude vždy předem vidět ve všem nejistém katastrofy. A to všechno bude muset Alena ustát. Ale přesto možná přijdou chvilky, kdy i ona bude padat a ke svému údivu zjistí, že je všechny Martin dokáže podržet.
Alena totiž píše, že podle Martina „byli čtyři jeho sourozenci peklem a on na dětství vzpomíná spíš s hrůzou než s radostí. Neměli peníze, všechno se dědilo, na něj jako druhého nejmladšího už neměl nikdo čas, co si nevybojoval sám, to neměl. Rodičům to dodnes vlastně vyčítá, považuje je za nezodpovědné.“ A to je varující.

Koukám, že tady je hodně lidí, kteří dají přednost dítěti navíc za každou cenu. I přesto si myslím, že je lepší jistota jednoho zdravého a prospívajícího, než potencionálně velká rodina s nejistým výhledem do budoucna. Jsou lidi, co nemohou mít ani to jedno. A taky musejí žít a fungovat. Chápu, že mezilidské vztahy nic nenahradí. Jenomže život je plný starostí a nemocí....čím míň lidí v rodině je, tím menší je potom dopad nezaměstnanosti, nemoci, rozvodu....zkrátka, když se něco semele, ten jeden zbylý rodič a to jedno zbylé dítě lépe situaci zvládne, než když na toho jednoho zbylého zůstanou tři děcka....já tady vážně vidím jako toho zodpovědnějšího toho tátu. Můžete namítat, co chcete, my byli doma tři, dělili se o o banány a pomeranče, já to druhé dítě zvažovala i přesto, že jsem v manželství měla lepší finanční podmínky, než měli moji rodiče....a kdyby se nestala nehoda, patrně bychom zůstali u toho jednoho. Jo, jestli jsme dneska ráda, že to druhé mám, to neskutečně ano...ale až teď, co je dávno dospělé....

Do dnešního světa jsou i dvě děti skoro moc!! Byty pro mladé bez hypotéky nejsou a když tak mnoholeté splácení na úkor dovolené, jídla a jiných potřeb. Vše je šíleně drahé a to rok od roku více. Boháči si mohou dovolit hodně dětí a stejně mají také 1 až 2 více ne.

Nemám co dodat. To, kolik dětí, kde bydlet, jak hospodařit, jak trávit volno, co kdo doma bude dělat, atd atd jsou ty základní věci, na kterých by se dva měli umět domluvit. A s výsledkem domluvy by měli oba souhlasit. A nikdo by neměl mít pocit, že na toho druhého doplácí, že to tak nechtěl. Nikdo by neměl mít pocit, že toho druhého nacpal někam, kde nechtěl být. Tady už je vážně každá rada drahá. Uvědomuje si ta naše dáma, že místo toho, aby měli oba vystaráno s druhým dítětem, budou mít minimálně do důchodu pěknou honičku, aby ty děti uživili, dali dostudovat, aby jim trochu do začátků pomohli? Protože dneska to fakt není lehké. Není práce, vlastní bydlení je pro řadu mladých nedosažitelné. Bude se jich pět třískat celé roky v malém bytě. Hlavně že má kluk sourozence /nestačili by mu kamarádi vrstevníci?/ a hlavně že bylo po jejím.

Taky bych byl na zhroucení ale z dvojčat. Jen z toho, že moje žena bude v 50. letech ztrhaná ženská, že si chtěla pořídit dítě skoro ve čtyřiceti. Bohužel to je trend posledních let. :-\ :-\

Ach jo. Odbornou pomoc asi potřebuje hlavně Alena. I když teď je už pozdě. Proč tohleto některé ženské dělají? Manžel jí jasně a srozumitelně sdělil, že chce jen jedno dítě. Tak si ho sakra neměla brát a měla si najít někoho, kdo jich chce víc, to byl základ. A když už ho nebrala vážně - to samo o sobě je varující, žít s člověkem, co nebere vážně sdělení ohledně takové významné věci, jako jsou děti, to není žádná výhra, to se pak na ni nemůže spolehnout v ničem - tak jí to snad mohlo zapálit při tom přemlouvání, které trvalo rok. To je nátlak jako prase, a nepochybuju, že i citové vydírání. Tak čemu se teďka diví, koza májová? A ještě to korunovala tím, že lhala. A jí připadá, že manžel má problém? No, má, ale tím problémem je ona sama. A zas to odnesou ty děti. Měla by se jednak omluvit, což sice nic neřeší, ale je to to nejmenší vstřícné gesto, co může udělat. A za druhé by si měli oba velmi vážně promluvit, jak to budou řešit. Prakticky a finančně. Alena by měla vědět, že nemůže veškerou zodpovědnost za rodinu hodit jen na manžela. Že se bude muset taky starat, ne jen pasivně čekat, jak on je všechny uživí. Má, co chtěla, ale nic není zadarmo, měla by se k tomu postavit nějak rozumně, a ne si stěžovat, že manžel neskáče nadšením. Ony ty skutečné problémy teprve přijdou. Evidentně na to ani nemají podmínky, když chtějí nacpat tři děti do jednoho malého pokoje. Ona poslední roky zjevně moc nepracovala, pokud vůbec, kdoví, jak jsou na tom finančně. Prostě na obzoru je fůra starostí, ale ona si asi myslí, že bude jen ňuňat mimina a všechno ostatní bude na manželovi.