Alena Šafratová, 39 let, ředitelka a zakladatelka Školy stylu
Kdy jsem se rozhodla nemít děti? Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Pocit, že nechci být matkou, mám v sobě odjakživa. Když mi Pán Bůh sestrojoval mozek, zřejmě do něj místo mateřského instinktu vložil gen opatrování psů. To říkám zcela bez legrace. Nikdy jsem netíhla k holčičkovskému starání se o panenky, sny o princeznách, vdavkách a opatrování potomků mi nic neříkaly. Jediné své dvě panenky jsem ostříhala takřka dohola.
Když se dívám na děti svých známých, necítím žádné emoce. A mluvím s nimi jako s dospělými bez ohledu na věk. V raném dětství mi zemřela sestra. Vyrůstala jsem tudíž jako jedináček a máma o mě měla extrémní strach, který ji nepustil dosud.
Představa, že přijde do rodiny další tvor, o kterého by se musela bát, je pro ni natolik traumatizující, že mě k roli matky nikdy netlačila. Spíš naopak. Ona je ta, kdo mi říká, že se stěží dokážu postarat sama o sebe, natož o někoho dalšího, a já s ní naprosto souhlasím. Tato událost mě v mém postoji k mateřství jistě ovlivnila, ale ne nijak zásadně. Kdybych děti mít chtěla, nebudu se ohlížet do minulosti a už vůbec ne na to, co si přejí ostatní, včetně mojí matky.
Ostatně co se mé schopnosti otěhotnět týká, už jsem mohla mít doma školku. Můj gynekolog říká, že já jsem totální důkaz toho, jak ironický smysl pro humor má Pán Bůh. Těhotná jsem byla několikrát, ale pokaždé jsem se rozhodla pro interrupci. Vytáčí mě řeči o tom, že touha být matkou sedne dřív nebo později na každou ženu, jakmile potká toho správného chlapa. To je jako vysvětlovat gayovi, že teprve když potká tu správnou ženu, přestane být homosexuál.
Mám teď kolem sebe spoustu známých, kteří přivádějí na svět děti. Když se jich ptám na důvod, slyším nejčastěji: „A kdo se o tebe postará ve stáří?“ Slyšíte ten alibismus? Pořídím si živou lidskou bytost, abych na ni dnem jejího narození nanesla tíhu svého bytí? Ještě větší hrůzu mi nahání odpověď: „Protože jen povitím potomka dostane tvůj život smysl.“
Z toho mi logicky vychází, že já na tomhle světě vlastně nemám co pohledávat, na rozdíl od rodin, které děti do slova a do písmene „vyrábějí“ hlavně kvůli příspěvkům od státu. To je přece absurdní. Když se mě naopak ptají ostatní, proč děti nechci, odpovídám, že na mně není nic reprodukováníhodného. Anebo to, že prostě potřebuju denně svých 8 hodin klidného spánku. (smích)
Sandra Tranta, 41 let, lektorka cizích jazyků
V uplynulých letech jsem nikdy necítila, že děti ve svém životě potřebuju.
Pojem biologické hodiny znám vlastně jenom z časopisů. To je hlavní důvod, proč děti nechci a nikdy mít nebudu. Abyste vychovala z dítěte dobrého člověka, musíte mu hodně obětovat a to já nedokážu.
V tomto mě zásadně ovlivnila moje maminka. Přála si být letuškou, cestovat po světě, ale nikdy se jí to nepodařilo. Odešla sice do Německa, ale tam porodila tři děti, a protože tatínek umřel, když mu bylo tolik jako teď mně, matka nám obětovala celý život. Díky své síle a optimistické povaze si nikdy nestěžovala, ale já si myslím, že úplně šťastná nebyla. Vždycky mi jí bylo líto a říkala jsem si, že bych tak žít nechtěla.
Žiju velmi uvolněným životním stylem. Hodně cestuju po světě, žila jsem na různých místech planety a pár dalších bych ještě ráda poznala. Mamince jsem o tom hodně vyprávěla a napsala jí z cest spoustu dopisů. Viděla jsem, jak moc ji to těší, jako bych pro ni dělala něco dobrého. Můj postoj k dětem znala a nikdy mi ho ani v nejmenším nevyčetla.
Vlastně nikdo mi ho nevyčítal. Protože v Česku žiju krátce, nesetkala jsem se ani se společenským odsouzením. Minimálně v západním světě je běžné, že mít dítě je svobodné rozhodnutí a ryze intimní záležitost každého člověka. A my jsme se rozhodli, že dítě mít nebudeme. Partner to cítí stejně.
Částečně je ovlivněn negativní zkušeností, kdy se ho jedna z předchozích přítelkyň snažila připoutat k sobě těhotenstvím. Nakonec potratila, nicméně pro něj to bylo dost traumatické a v jeho životním postoji k dětem se to odrazilo. Samozřejmě se může stát, že jednou budu/budeme litovat, ale to pro mě není důvod otěhotnět. Jsem od přírody ráda sama, umím být sama a myslím si, že touha nebýt sám k rozhodnutí dát život novému člověku prostě nestačí. Sama jednou může skončit i žena, která porodí dětí pět.
Simona Caidlerová, 37 let, pracuje v marketingu a PR
Ve svém věku už vím, že děti mít nejspíš nebudu. Říkám nejspíš, protože nemám ráda radikální tvrzení. Každopádně beru to tak, že zůstanu spokojeně bezdětná. V patnácti dvaceti jsem potomky odmítala zcela zásadně, to asi není nic výjimečného.
Jenže pak mi bylo třicet dvaatřicet, kamarádky začaly těhotnět a mně přišlo na mysl, jestli bych tohle téma také neměla řešit. Záhy jsem si ale uvědomila, že bych se do něčeho nutila. A proč bych vlastně měla mít dítě? Abych vyhověla rodičům, partnerovi, udělala radost kamarádkám, když sama touhu po dítěti vůbec necítím?
V jedenatřiceti jsem měla vážný partnerský vztah, otázku potomků jsme ale neřešili, tudíž se kvůli ní ani nerozešli. To bylo z jiných důvodů. Nicméně od té doby říkám mužům, kteří o mě mají zájem, naprosto na rovinu, že já děti mít nechci. Ze známých a vůbec lidí kolem cítím spíš nedůvěru. Jako by měli pocit, že jim lžu, že nechtít děti je jenom póza. Reakce, že k tomu teprve dozraju, mě rozčilují. V sedmatřiceti? Kdybych dítě chtěla, nejspíš už bych ho měla.
O budoucnosti bez dětí zatím nepřemýšlím.
Třeba mi jednou budou chybět a budu litovat, na druhou stranu jde o mé vlastní rozhodnutí a za ním si stojím. Nebudu si teď pořizovat dítě jen proto, abych náhodou za 15 let nelitovala, že jsem to nezkusila. Nemám pocit, že můj život bez dětí je – a bude – prázdný. Umím si ho zaplnit a troufám si tvrdit, že i případné stáří ustojím lépe než matky, které se celý život angažovaly pro potomky.
Ti jednoho dne stejně vyletí z hnízda a jim zbude v životě obrovské prázdno. Čemu nerozumím, je to, že dnešní společnost odsuzuje víc ženu dobrovolně bezdětnou než ženy-matky, které se o své dítě starají špatně, nebo ho dokonce odloží. Proč jsme takoví pokrytci?
Zpověď dalších dvou žen najdete již brzy v dalším článku!
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie