ALENA (43): Manžel se synem mají svůj svět. Já jsem služka navíc

ALENA (43): Manžel se synem mají svůj svět. Já jsem služka navíc

Aleny manžel i syn považují ženy za svoje služky. Alena jim doma denně vaří, uklízí i pere, a nedostává se jí žádného vděku ani díků. Co víc, oba mají svůj svět, do kterého ji prostě nechtějí přijmout. Alena bilancuje a přemýšlí o odchodu…

Byla jsem vychovaná v patriarchální rodině a vlastně mi to nikdy nevadilo. Otec byl prostě hlava rodiny, staral se o to, abychom se neměli špatně, trávil hodně času v práci a maminka se starala o mě a moji sestru a o domácnost.

Nepamatuji si, že by jí někdy otec pomohl s úklidem nebo že by nám někdy uvařil večeři. I výchova byla na mamince a otec zasahoval jen tehdy, když jsme něco provedly.

Vlastně mi to ani nikdy nepřišlo divné, takhle jsem to znala odmalička a myslela jsem si, že je to normální. S tátou jsem příliš blízký vztah neměla, cestu jsme si k sobě našli až v době mé dospělosti.

Nemůžu ale říct, že bych citově nějak strádala, maminka nás se sestrou zahrnovala láskou za ně za oba. Když jsem byla starší, brala jsem to tak, že jsme prostě holky a otec si s námi nemá moc co povídat. Vytouženého syna se nikdy nedočkal, ale je pravda, že nám zklamání nikdy nedával najevo.

Poměrně brzy jsem se osamostatnila, začala jsem pracovat a našla jsem si malý byt v rodném městě. S přáteli jsme po práci chodili do kina, sportovali, občas zašli na víno, o víkendu jsme jezdili na výlety po krásách naší vlasti.

Jednou jeden náš kamarád do naší party přivedl svého známého Dušana, který se po vystudování vysoké školy vrátil k nám do města. Líbil se mi hned, byl vysoký, urostlý a vypadal nepřístupně. Přesto mě na něm cosi přitahovalo.

V naší partě jsem ale nebyla jediná svobodná holka, která toužila po závazku, takže se o Dušana strhnul docela boj. Nedávala jsem si moc velké naděje, ale nakonec jsem to k mému velkému překvapení byla já, kterou pozval na rande.

Dušan nebyl moc velký mluvka, ale přesto mi s ním bylo hezky a cítila jsem se s ním tak nějak v bezpečí. Začali jsme spolu oficiálně chodit a po pětiletém vztahu jsme se vzali.

Nečekejte žádnou velkou romantiku, Dušan na tyhle věci nikdy moc nebyl. Je spíš praktického založení, vlastně teď zpětně uznávám, že maminka měla pravdu, když mi říkala, že jsem si podvědomě vybrala chlapa tak, aby se podobal mému tátovi.

Bydlet jsme spolu začali až po svatbě a já měla o zábavu postaráno. Dušan evidentně nikdy nic doma dělat nemusel, takže veškeré domácí práce spadly na mě, plus denní vaření večeře a praní. Jelikož jsem ale na tento styl života byla zvyklá z domova, vlastně mi to nijak zvlášť nevadilo.

Krátce po svatbě jsme se začali pokoušet o miminko, ale hned tak to nešlo. Když se mi konečně podařilo otěhotnět, dvakrát jsem potratila. Byla jsem tehdy velmi nešťastná a moc jsem se bála, aby mě Dušan kvůli tomu neopustil. Nakonec se mi ale podařilo dítě donosit a po devíti měsících se nám narodil syn Matěj.

Spadl mi kámen ze srdce, protože celé moje těhotenství Dušan kudy chodil, tudy vyprávěl, že to bude stoprocentně kluk a že holku nechce a ani neumí udělat. Z Matyáše byl samozřejmě naprosto nadšený, ale mně tím začal osamělý život.

Sotva začal Matěj vnímat svět, bral ho Dušan na ryby, na náročné výpravy, učil ho fotbal, hokej, stříleli ze vzduchovky, rybařili, lezli po skalách, chodili na všemožné zápasy. Prostě dělali všechny ty klučičí věci, které jsem neuměla a netýkaly se mě.

Kdykoliv jsem se snažila nějakým způsobem zapojit, řekli mi, že tohle jsou aktivity pro chlapy a já si mám hlídat kuchyň a aby bylo vypráno. Dušan Matěje vychovává k obrazu svému a kdykoliv se snažím zapojit syna do chodu domácnosti, Dušan mi v tom zabrání a říká, že domácí práce jsou pro ženské.

Další dítě už jsem po těžkém porodu nemohla mít, ale kdyby to byl zase chlapec, tak bych si stejně moc nepomohla. Matěj, kterému je momentálně patnáct let, chytá manýry po svém otci a dělá si ze mě služku.

I když se ho snažím vést k úctě k ženám a k tomu, aby byl gentleman a podílel se na chodu domácnosti, moje snaha je marná, protože jeho otec všechny moje pokusy vždy zhatí. Navíc se s ním o tom nedá mluvit, pokaždé mě nějak odbyde a víc se o mě nezajímá.

Žijí si se synem prostě svůj život a já jsem jim dobrá akorát tak na vaření, úklid a praní. Akorát, že mě za to nikdo neplatí. Pomalu ztrácím smysl života a nemám ponětí, jak se s celou situací poprat. Měla bych snad odejít a dát šanci sama sobě na lepší život?

Doporučujeme

Články odjinud