Každý pátek chodí Alena s plasty a papírem ke kontejnerům nedaleko svého bytu. Nikdy by ji nenapadlo, že v osudný pátek uvidí něco, co se jen tak běžně nestává. Znásilnění ženy pár metrů od ní!
Žiju sama, což je v této době popravdě dost ubíjející. Své dvě letité kamarádky jsem neviděla víc jak půl roku, protože bydlí třicet kilometrů ode mě, a protože ani jedna neřídíme, potkávaly jsme se vždycky tak, že buď přijely autobusem ony ke mně, nebo já za nimi. To se teď ani jedné z nás nechce, ony se chrání kvůli starým rodičům, já se bojím, abych nemusela zbytečně do karantény kvůli práci, kterou jsem nedávno pracně získala v jednom hypermarketu.
Každý pátek večer chodím s odpadky ke kontejnerům, které stojí asi osm minut chůze od domu, kde bydlím. Je to taková moje malá večerní procházka, někdy to vezmu ještě dvěma ulicemi navíc, abych byla na čerstvém vzduchu.
Úvodní foto: iStock
Jiřina Sivcová
6. dubna 2021
Ten osudný pátek jsem šla docela pozdě, po jedenácté večer, s sebou táhla odpadky i od sousedky, staré paní, která mi je nechala před svými dveřmi. Popelnice s papírem byly narvané k prasknutí, a tak jsem začala sypat papír všude kolem po zemi, klela jsem si potichu, sbírala nepořádek a strkala ho, kam se dalo.
Nejdřív jsem uslyšela jakoby výkřik, myslela jsem, že to jsou nějaká děcka venku, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Jenže pak jsem zřetelněji zaslechla: „Nech mě, ti říkám!“ To už jsem znejistěla a instinktivně jsem si dřepla mezi kontejnery. „Drž hubu, ty krávo, a švihej!“ Hlasy byly slyšet směrem, kudy vedla krátká a neobydlená slepá ulička. Strčila jsem hlavu mezi dvě popelnice, dřepěla jako žába a nemohla ani dýchat.
Jiřina Sivcová
1. dubna 2021
Ulici, ve které je asi šest polorozpadlých nebo hodně starých domků, osvěcovaly pouliční lampy a právě pod jednou jsem škvírou zahlédla muže a ženu. Jeho jsem neznala, ale paní mi byla povědomá. Potkávala jsem ji přes den se psem a několikrát ji viděla i v obchodě, kde pracuju. Ten muž ji jednou rukou tahal za culík a druhou jí zacpával pusu. Strkal ji před sebou k jednomu z domků, přirazil ji obličejem na zeď, něco jí mumlal do ucha a pak ji zezadu brutálně znásilnil.
Celou tu dobu jsem si nedokázala připustit, že ona to nechce. Hlavou mi jelo jako v nějakém filmu, že jsou to jen hrátky, že si dva lidi zpestřili sexuální život, že tohle NENÍ, nemůže být znásilnění! Při představě, že vidím trestný čin, se mi začalo chtít zvracet. Neměla jsem s sebou mobil, ale stejně bych ho strachy asi ani nepoužila, nebo možná ano, ale v ten okamžik, který trval věčnost, jsem jen celá zkoprnělá dřepěla mezi popelnicemi a čekala, aniž bych věděla, na co.
Petra Štychová
30. března 2021
Po pár minutách, které mně ale přišly jako hodiny, ten ubožák dokonal, co plánoval, vyčural se asi metr od té ženy, která se po zdi sesunula k zemi, a když odcházel, slyšela jsem, jak jí říká, ať si zkusí někomu něco vyžvanit. Naštěstí šel opačným směrem, než stály kontejnery. Ta žena se vysmrkala, upravila se trochu a utíkala domů. Běžela kolem mě, ale já nebyla schopná vystartovat za ní a zeptat se, jestli chce zavolat třeba policii, prostě něco udělat!
Tu jeho výhružku slyším pořád a to je právě ten problém. Nedokážu to nahlásit, nedokážu se jí ozvat, řekla jsem to jen těm dvěma kamarádkám. Jedna radí mlčet a neplést se do toho, druhá se diví, že jsem jako anonym nezavolala a nenahlásila její totožnost, když ji znám.
Dita Mrázková
25. března 2021
Jenže tohle nedokážu udělat. Vím, že byla znásilněna, že si to nepřála, nevím, kdo byl on, zda její expřítel, nebo úplně cizí muž, však od té doby už s odpadky chodím radši za bílého dne.
Když přišel zákaz vycházení po 21. hodině, byla jsem ten nejšťastnější člověk. Nejen kvůli sobě, ale kvůli ní. Kvůli dalším ženám, kterým hrozí něco podobného. Vím, že čas ani místo si nikdy nenaplánujeme, pokud se tak strašná věc má stát, může se stát ve tři odpoledne, ale i tak jsem od té doby naprosto zoufalá. S tímhle nechtěným „tajemstvím“ se mi žije den ode dne zoufaleji.