Alena svému prvnímu muži zahýbala se svým druhým manželem. Ten si ale vzal do hlavy, že když byla nevěrná v prvním manželství, udělá to znova. Začal kolotoč žárlivých scén a slídění a Alena nevěděla, kudy kam.
Zajiskřilo to mezi námi hned při prvním setkání, jenže jsme byli oba zadaní. A co hůř, jeho partnerka byla mojí kolegyní. Jenže láska si většinou poroučet nedá, a tak netrvalo dlouho a Pavel mi začal psát zamilované esemesky. Pozvání na romantickou večeři, společná první noc v hotelu, stýkání se natajno… zkrátka klasický milenecký příběh. Ale netrvalo dlouho a domluvili jsme se, že své partnery opustíme a budeme hrát férovou hru. A krátce nato už si spolu hledali pronájem bytu a plánovali svatbu.
Možná že kdybychom se seznámili za jiných okolností, bylo by všechno jinak. Kdyby náš vztah nezačal tím, že jsme vlastně podváděli své partnery, Pavla by možná nikdy nenapadlo, že je důvod na mě žárlit. Začalo to už rok po svatbě. Zdržela jsem se v práci a Pavel začal vyzvídat, kde jsem byla, proč jsem se zdržela… a už tenkrát naznačil, že je v tom nejspíš nějaký jiný muž. Takové poznámky byly u nás na denním pořádku.
Po půl roce už se neptal. „Vím, že máš milence, měla bys to přiznat!“ útočil na mě slovně. Ale já nikoho neměla a ani o nikoho jiného nestála. „S kým si dopisuješ? Dej mi číslo na kamarádku, ke které jdeš na návštěvu! Prozraď mi heslo ke svému e-mailu, když nemáš co skrývat!“ Pavel byl posedlý myšlenkou, že jsem mu nevěrná a stal se z něj doslova štvanec vlastní fantazie a žárlivosti.
Jednou dokonce napadl mého kolegu, který mi na vánočním večírku dal ruku kolem ramen. Měnil se mi před očima. A já nevěděla, jak dál. Několikrát jsem mu navrhla, aby vyhledal psychologa, ujišťovala jsem ho o své lásce a věrnosti, ale pro Pavla to byla jen další polínka do ohně, která prý byla důkazem mojí nevěry.
Pořád jsem se snažila ho omlouvat, ale nakonec mě to všechno začalo štvát. Pavel mě totiž začal sledovat. Tvrdil, že když nemám co skrývat, nemůže mi vadit, když mi bude v patách. A tak několikrát týdně sledoval každý můj pohyb. Seděl v autě, fotil mě, jak nastupuju do tramvaje, jak vcházím do kanceláře, nakupuju v supermarketu… bylo to příšerné a už se to nedalo vydržet! A tak jsem mu dala podmínku: Buď toho nechá, nebo je s naším manželstvím definitivní konec. Pavel se lekl a slíbil, že slídění nechá.
Jenže já jsem věděla, že má sledovací program v počítači, že mi kontroluje výpisy telefonních hovorů, obvolává moje kamarádky a slídí. Už jsem prostě nemohla dál. Asi mě hodně moc miloval, že tak žárlil. Ale já na tu jeho lásku prostě neměla.
A tak jsem udělala jediné, co jsem mohla. Odstěhovala jsem se od něj a podala žádost o rozvod. „Takže někoho máš?!“ zaútočil téměř vítězně Pavel a já, abych měla pokoj, jsem mu to odkývala. Moje odpověď ho evidentně uspokojila. Asi měl pocit, že se konečně dobral pravdy.
Laura Poláková
17. června 2018
Sice jsme už několik let od sebe, ale Pavel nedávno přišel s tím, že by se ke mně rád vrátil. Přísahal, že se změnil a že by se jeho slídění a žárlivost neopakovaly. Přiznám se, že moje city k němu ještě zcela nevymizely, takže o jeho přání uvažuji. Ale strašně se bojím, že to zase dopadne průšvihem a mně zbudou jen oči pro pláč…