Paní Alena zůstala úplně sama ve velkém domě a bojí se, že sama i zemře. Rodinu má daleko a přátele téměř žádné. Co s ní asi bude?
Představa toho, že jednou zemřu opuštěná, mě děsí nejen ve snech čím dál víc. Zřejmě je to tím zvyšujícím se věkem. Děti totiž žijí daleko, manžel je po smrti a přátele skoro žádné nemám. Nejsem moc společenská a vlastně ani nevím, jak se s lidmi seznamovat nebo kam bych v mém věku měla chodit.
Můj manžel René byl dominantní typ. Pravý opak mě, já byla vždy tichá a nevyhledávala jsem pozornost. Naštěstí v našem případě platilo, že protiklady se přitahují, milovali jsme se opravdu celý život. Dalo by se říct, že naše setkání byl osud.
Nechodila jsem příliš na večírky a mezi lidi, ale tehdy jsem se nechala přemluvit od kamarádky, abych dorazila na oslavu narozenin jejího přítele. A právě tam jsem se potkala s Reném. Byl středem pozornosti a bavil celou společnost. Ostatní holky se před ním natřásaly a mě ani nenapadlo, že by si mě vůbec mohl všimnout. Stal se ale zázrak a oslovil mě. Povídali jsme si celý večer, pak mě pozval na rande a od té doby jsme spolu chodili.
Byla to láska jako trám, i když okolí nikdy moc nechápalo, co vlastně máme my dva společného. Všem jsme ale vytřeli zrak, když jsme se po dvou letech zasnoubili a po dalším roce jsme se vzali. Manžel byl už tehdy ve své práci velmi úspěšný a vydělával velké peníze. Po dvou letech od svatby se nám narodil syn a o tři roky později dcera. Užívala jsem si mateřskou a byla jsem naprosto spokojená.
Poté se manžel rozhodl ve své práci osamostatnit, což obnášelo odstěhovat se na druhý konec republiky. Moc mi to nevadilo, rodiče už jsem měla po smrti, sourozence žádné a žila jsem jen pro svoji rodinu. Ta se ostatně zanedlouho rozšířila ještě o nejmladšího syna.
V novém působišti jsme koupili velký dům s obří zahradou a po pár letech jsme se rozhodli, že zůstanu v domácnosti. Děti sice už byly větší a moji péči tolik nepotřebovaly, starání se o dům, zahradu a vaření mi ale zabíralo spoustu času. Navíc se manželovi dařilo tak dobře, že jsme další příjem vůbec nepotřebovali.
Nejstaršího syna jsme ještě během studia na střední škole poslali na rok do Ameriky, aby se tam osamostatnil a naučil se jazyk. Nakonec se mu tam tak zalíbilo, že si podal přihlášku na tamější vysokou školu a už tam zůstal. Dokonce se tam oženil a má dvě děti. Mladší dcera ho brzy následovala a i ona už je tam vdaná. A aby toho nebylo málo, v jejich šlépějích šel i nejmladší syn, který tam také studoval a nyní má slušnou práci. Ani jeden z nich nepřemýšlí o tom, že by se sem někdy vrátil natrvalo.
Osud navíc krutě zasáhl a připravil mě o manžela, který podlehl těžké nemoci. Několik let jsem se z jeho smrti dostávala a neuměla jsem si představit, co bude dál. Děti mě hlavně nabádaly, abych nezůstávala sama.
Dala jsem na jejich rady a zařídila si internetovou seznamku, dokonce jsem se se dvěma muži stýkala delší dobu, jenže to nikam nevedlo. Zjistila jsem, že po manželovi už se nedokážu zamilovat a nechtěla jsem s někým žít jen proto, abych nebyla sama. Vlastně mi samotné bylo líp. Jenže teď nevím, jak naložit s roky, které mi ještě zbývají.
Děti jsou v Americe a já si nedokážu představit, že bych se měla na stará kolena odstěhovat za nimi – nehledě na to, že mi to ani nenabídly. Přátele v podstatě žádné nemám a ty z dětství jsem vlastně ztratila, když jsem se odstěhovala na druhý konec země. Nejsem společenská a nevím, jak se bavit s lidmi. Žiji sama v obrovském domě, a sice se nenudím, protože mám hodně koníčků, ale samota mě ničí čím dál víc…
