ALICE (35): Nevěděla jsem, jak se vyrovnat s potratem. Jako by to byla moje vina

11. 2. 2021
ALICE (35): Nevěděla jsem, jak se vyrovnat s potratem. Jako by to byla moje vina
Vysněný rodinný život Alice a Jardy se z minuty na minutu obrátil jiným směrem. Chtěli mít dvě děti a žít si svůj poklidný sen v jejich opraveném domečku. Jejich snažení o druhé dítě však skončilo potratem. Pro oba dva bylo velmi těžké se s tím vyrovnat. Především Alice nevěděla, jak má s pocitem, že je špatná matka, dále žít.

Snaha o miminko

S manželem Jardou jsme od mých patnácti let. Náš vztah nám vždy klapal. Vystudovali jsme, vzali jsme se, spravili jsme dům a zahradu, jezdili jsme na exotické dovolené, koupili si auto a užívali si jeden druhého.

Po těchto krásných letech jsem ale začala cítit, že mi doma někdo chybí. Když jsem byla doma sama, vadilo mi to neustálé ticho kolem mě. Začala jsem toužit po dítěti. Po malém broučkovi, který bude kolem mě běhat, výskat, bude mě zlobit a bude mi říkat mami. Jarda neměl nic proti, tak jsme se začali snažit o miminko.

Bohužel to nešlo tak rychle, jak jsme si představovali. Po půl roce jsem se zmínila své doktorce na prohlídce, že se o miminko snažíme, ale zatím bez úspěchu. Všechny moje kamarádky otěhotněly hned do dvou měsíců po vysazení antikoncepce, ale nám to nešlo. Doktorka mě ubezpečila, že je vše v pořádku a máme se snažit dál. Když se nám otěhotnět nepodaří do půl roku, začneme vše nějak řešit.

Ani další půlrok miminko nepřicházelo. Doktorka poslala Jardu na spermiogram a mně slíbila laparoskopické vyšetření. Jardovy výsledky nebyly nejlepší, tak dostal nějaké vitamíny a doporučení. Nakonec jsem se ale týden před nástupem do nemocnice na moje vyšetření dozvěděla, že jsem těhotná. Zaplavila nás velká úleva a pocit štěstí. Celé těhotenství bylo v pořádku a narodila se nám dcera Karolínka.

Vždy jsme s Jardou chtěli dvě děti, tak jsme se brzy začali snažit o další miminko. Tehdy měla Karolínka jeden rok. Řekla bych, že naše snaha o miminko probíhala úplně stejně jako v prvním případě. Moje kamarádky už byly znovu těhotné a k nám miminko nepřicházelo. Dle doktorky jsem byla zdravá a její doporučení znělo, abych se na další těhotenství tak neupínala. Že jde možná o psychický blok.

Ve chvílích volna jsem hledala na internetu rady a zkušenosti druhých. Jednou jsem tam narazila na krásný článek o malých miminkách, která na nás čekají v nebi na obláčkách. Že se na nás dívají, usmívají a čekají, až bude ta správná chvíle, aby k nám přišla. Článek byl napsán tak citlivě a krásně, až mě dojal a já se na celý náš problém začala dívat jinak. A najednou to opět přišlo a já jsem zjistila, že jsem těhotná.

Samovolný potrat

Znovu mě zaplavil pocit štěstí a radosti, který pocítíte v životě jen tehdy, když zjistíte, že budete mámou. Vše probíhalo tak jak s Karolínkou, jen jsem trpěla na častější nevolnosti, které trvaly celý den. Pobolíval mě často vaječník a byla jsem hodně unavená.

Na ultrazvuku v osmém týdnu mi doktorka řekla, že nevidí tlouct srdíčko, ale že je to v takto raném stádiu těhotenství normální. Za další dva týdny již mělo jít srdíčko vidět. Celých čtrnáct dní jsem byla hodně nervózní, jestli je vše v pořádku. Při další návštěvě doktorky jsem se dozvěděla, že srdíčko miminka nebije a došlo k samovolnému potratu.

Myslela jsem, že se v ordinaci zhroutím. Začala jsem plakat a vůbec jsem doktorku nevnímala. Říkala, že potrat není moje chyba, že se to někdy stane. A že je dobře, že to přišlo nyní a ne až v pozdějším stádiu těhotenství. Chtěla jsem odejít z ordinace co nejdříve.

Jen jsem popadla papír se zprávou a termínem úplného vyčištění dělohy, který byl za čtyři dny. Venku jsem se potřebovala pořádně nadechnout a alespoň trošku vstřebat celou situaci. Zavolala jsem Jardovi, řekla jsem mu vše o samovolném potratu a on mě odvezl domů.

Nikomu dalšímu jsem to už nemohla opakovat. Nechtělo mi jít přes rty, že jsem potratila a nedonosila naše dítě, které jsem měla několik týdnů pod srdcem. Všem to musel oznámit manžel. Já jsem se od okolí izolovala a byla jen s Jardou a Karolínkou. Celé noci jsem probrečela a nemohla jsem se s potratem vyrovnat. Naše nedonošené dítě už pro mě bylo součástí naší rodiny a bylo pro mě živé.

Trauma po potratu

Myslela jsem, že plánované vyčištění mi pomůže, ale nestalo se tak. Měla jsem pocit, že nejsem dobrá matka a že jsem zklamala. Jarda mi byl báječnou oporou. Pomáhal mi, povídal si se mnou, chápal mě a dával mi najevo, že mě i přesto vše miluje.

Znovu jsem se obrátila na zkušenosti a rady ostatních a hledala jsem informace všude, kde to šlo. Narazila jsem opět na stejný článek, který mě motivoval, když jsme se o miminko snažili. Byla tam i další část, kterou jsem předtím neviděla a nečetla. Nechala jsem se tím opět inspirovat a pak se mi ulevilo.

Psalo se tam, že ta miminka, která se na nás dívají z obláčku, si to někdy rozmyslí a chtějí se zpátky do nebe vrátit. A tam na nás počkají a přijdou k nám, až ucítí, že už je ta pravá chvíle. Tak jsem si jednou večer zapálila svíčku a napsala mému nedonošenému miminku dopis, jak moc jej miluji a těším se, až se ke mně vrátí. Že na něj budu čekat. Ten dopis jsem pak spálila nad svíčkou a měla jsem pocit, že se ta malá dušička vrací zpátky na svůj obláček.

Od té doby jsem si už jen zase představovala, jak se na mě moje miminko směje ze svého obláčku a čeká na tu pravou chvíli, aby se ke mně vrátilo. To bylo pro mě řešení, jak se vyrovnat s potratem. I přesto vše to bolí a někdy i brečím kvůli potratu, ale snažím se na celou záležitost dívat jinak.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Milí Blíženci, ještě dnes vám přeje štěstí Merkur a lásku Venuše. Následně se budete muset spolehnout na své síly, což nebude jednoduché. Ať už máte rozdělanou jakoukoliv práci, dokončete…