Alice se stydí za svou profesi; trápí ji, že nemá alespoň maturitu a jen nerada se svěřuje známým s tím, že dělá „u pásu“. Sama je ale v práci docela spokojená, má fajn kolegyně, bezvadného šéfa, který by za své „holky“ dýchal…
Alice nemá ani výuční list – bohužel. V posledním ročníku učiliště otěhotněla, rodiče ji vyhodili z domova a rodina jejího budoucího manžela ji doslova adoptovala. Těhotenství bylo velmi komplikované a školu Alice nakonec nedodělala. Po prvním dítěti přišlo neplánovaně (i přes antikoncepci) druhé a pak i třetí. Nyní je Alici 35 let, má 3 zdravé samostatné kluky a fajn manžela, se kterým všechno zvládli.
Jediné, co se Alici nepovedlo, na co vzhledem k péči o kluky a nemocným rodičům manžela nebyl čas, bylo dodělání výučního listu. Po skončení mateřské Alice nastoupila do potravinářského závodu „k pásu“, a tam je až doposud. Má stabilní práci, stálý příjem, drobné zaměstnanecké výhody, prima partu, fajn šéfa a také obrovský problém říct známým, že je dělnice.
Alice se strašně stydí za svou práci, zvláště před kolegy a známými manžela. Zatímco se ona starala o děti a později i o nemocné rodiče manžela, on nejen vydělával, ale i studoval a při práci si dodělal maturitu a nakonec i vysokou školu. Nyní šéfuje jedné stavební firmě. Alice se velmi vyhýbá každému kontaktu s manželovými kolegy, známými i kamarády, strašně nerada říká, co dělá, cítí se méněcenná a hloupá. Manžel si obvykle jen poklepe na čelo, vyjmenuje výhody její práce, občas podotkne, že by s ní klidně měnil a dál situaci naprosto neřeší.
Má to i své výhody!
Nejen manžel, ale i ona sama vidí i výhody, které její profese skýtá. Alice chodí domu s „čistou hlavou“, nepřemýšlí, co kde zapomněla vyplnit, odeslat, dodělat, zavolat, vyřídit. S kolegyněmi se v podstatě nemá o čem pohádat, a také se nehádají, jsou už mnoho let jakousi nesourodou rodinou. Jakmile se v šatně převlékne, má fyzicky i duševně „padla“. Navíc odchází z práce po 14 hodině, což je v dnešní době, kdy většina lidí pracuje do 17 či 18 hodin obrovská výhoda. Alice má čas na kluky, na sebe, na domácnost – jen si musí ráno přivstat a večer jít rozumně spát.
Co dál – studovat nebo se smířit?
„Každý rok plánuji, že si dodělám nebo spíš udělám výuční list, ale můj učňák zavřeli a já bych stejně chtěla dělat něco jiného. Jenže vždycky se mi do plánů něco připlete, nejdřív jsem to odkládala, až budou kluci samostatní, pak onemocněli partnerovi rodiče. Měla jsem je moc ráda a o oba jsem se postarala až do konce. Pak jsem měla zdravotní problémy já. Mezitím jsem si udělala alespoň kurz modeláže nehtů a prodlužování řas. Jenže jsem zjistila, že mě to neuživí. Musela bych k tomu být třeba kadeřnice, což by se mi moc líbilo. Jenže mám sklony k atopickému ekzému a bojím se, co by mi s pokožkou na rukách dělalo neustálé máčení, barvení a vysoušení. Takže jsem každý rok nerozhodná a čas mi ubíhá,“ píše ve svém emailu Alice.
Alice má však i druhou možnost, pokud z různých důvodů nechce pracovat na své kvalifikaci – ať již jsou skutečné důvody jakékoliv, může pracovat na svém sebevědomí. Zkrátka najít odborníka, který jí pomůže v tom, aby samu sebe přijala se vším, co k ní patří – tedy i se svou profesí.