Každý máme své přátele, každý z nich je jiný a pochopit jejich pohnutky pro to, jak žijí, bývá někdy dost těžké. Své o tom ví i Alice, která má za kamarádku milovnici koček.
Před mnoha lety si v zahrádkářské kolonii na dohled od nás pořídili zahradu bezdětní manželé. Netrvalo dlouho a s novou zahrádkářkou jsme se daly do řeči. Neměla se zahradou mnoho zkušeností, a tak chodívala pro radu. Občas jsem jí s něčím pomohla, něco doporučila, a postupně se z nás staly kamarádky.
V té době si Helena pořídila první kotě. Na chatce v zahradě bývali s manželem celá odpoledne i volné dny, Helča pak navečer jela domů, kde měla v panelovém bytě dalšího kocourka. Její muž Pepa zůstával na zahradě i přes noc.
Přišlo mi to trochu divné, ale nakonec to byla jejich věc, jak žijí. Po čase jsem pochopila důvod tohoto uspořádání – Pepa se rád podíval skleničce na dno, a večery tak mohl nerušeně trávit ve společnosti kamarádů.
Pak si Helena přinesla další kotě, našla ho někde při cestě, a bylo její. Další přírůstek na sebe nenechal dlouho čekat, zrzavý mourek byl fešák, další dva kočičáky přinesla Heleně do práce kolegyně, která nemohla koťata udat. Nějak se to rozneslo, přibyla další koťata, a nakonec měli sousedé na chatě koček osm.
Počet čtyřnohých obyvatel ale nebyl stálý, někdy se některá z koček zatoulala, ale horší bylo, když ji na blízké silnici srazilo auto. To pak měla Helena vyloženě smutek a nebyla s ní rozumná řeč.
Jenže brzy stavy doplnila, a protože neměla kočky kastrované, jejich počet se ustálil na sedmnácti. Pepa na to pohlížel shovívavě, hlavně že měl svůj klid a skleničku, že si pro kočky nebylo kam sednout, mu nevadilo.
Mám kočky ráda, ale bylo jich vážně moc, směly všude, lezly po kuchyňské lince, po stole, po postelích, pletly se pod nohama, hrabaly v záhonech, a hlavně celá ta banda spotřebovala spoustu krmení. A to by nebyla Helena, aby jim nedopřála to nejlepší. Často jsem jí říkala, že by se jí vyplatilo zřídit si chovnou stanici na čistokrevné kočky, ale takové rady nechtěla slyšet.
Po letech přestala být Helena pohyblivá, měla potíže s koleny, pak jí těžce onemocněl manžel a ovdověla. Tím víc se upnula na svoje mazlíky, kterých bylo stále aspoň patnáct. Problémy na sebe nedaly dlouho čekat, Helena onemocněla a musela do nemocnice.
Odmítala hospitalizaci, měla strach, kdo se jí bude starat o kočky, nakonec ale v nemocnici skončila. Aby byla klidnější, slíbila jsem jí, že se o houf koček postarám, měla jsem to na její zahradu necelých sto metrů. Zvládly jsme celé tři týdny, já, kočky i Helena, která byla schopná podepsat reverz, jen aby byla doma.
Nakonec se její zdravotní stav zhoršil natolik, že se nemohla o zahradu starat, prodala ji a chystala se k návratu do panelového bytu. Pochopitelně neuvažovala o tom, že by zmenšila počet koček, a nakonec se s plným počtem přestěhovala do paneláku. Nevím, co tomu říkali sousedé, ale přece jen v krátkém čase přestárlých koček ubylo (nejstarší kocour se dožil devatenácti let), a dnes jich je pouze devět.
Těm devíti obětuje Helena všechno: Co nedopřeje sobě, dopřeje kočkám, a věřím jí, když říká, že to jsou vlastně její děti. Když některá kočka umře, zařídí kremaci, koupí urničku a doma má kromě urny se zesnulým manželem ještě kočičí „urnový háj“.
Nejhorší na tom je, že kvůli kočkám odmítla operaci. Kolena má v moc špatném stavu, chodí o francouzských holích, a lékař jí doporučil co nejrychlejší výměnu kolenního kloubu letos, dalšího příští rok. Po nedlouhém uvažování Helena odmítla, kdo by se postaral o kočky? Pro mě už to není možné, nemohla bych dvakrát denně dojíždět do jejího bytu, a sousedé možná ani nevědí, kolik zvířat má doma.
Nevím, jak Heleně poradit. Když vidím, jak se špatně pohybuje a nezvládá už ani základní péči o byt, je mi jí líto. Jenže ona svoje „děti“ nesvěří nikomu. Jestli ji okolnosti donutí situaci nějak řešit, nevím, jak to zvládne psychicky. A tak si říkám, že i láska ke zvířatům by měla mít své meze.