Neuvážený úvěr a nástup konkurence připravil mladého podnikatele o střechu nad hlavou. Bohužel i jeho dobromyslné rodiče.
„Budu podnikat v dopravě,“ sdělil nám jednoho dne syn. Manžel se mu to snažil rozmluvit, v našem městě je dopravců dost. „Kde na to chceš vzít peníze? Náklaďák něco stojí.“ „Tati, vždycky jsi říkal, že rodina si musí pomáhat. Vezmu si půjčku. Ségra má dům a k tomu váš domek. Zastavíme to, dostanu úvěr a koupil bych dvě auta.“
Můj muž byl proti ani dcera na bratrův návrh nepřistoupila. Já mu ale fandila a nakonec se mi podařilo aspoň manžela přesvědčit, že budeme Milanovi ručit my.
Laura Poláková
5. listopadu 2019
Syn si vzal úvěr na náklaďák a dodávku a začal jezdit pro jednu zásilkovou službu a textilku, která vyráběla záclony. Sice měl pracovní dobu daleko delší, než když byl zaměstnaný, ale tvrdil, že mu to nevadí, aspoň si vydělá slušné peníze a nebude mít problém splácet úvěr.
Takhle to táhl už třetím rokem a my viděli, že je unavený. Jezdil sedm dní v týdnu. „Nevzal sis moc velké sousto?“ ptal se ho manžel, když se u nás jednou ukázal. „Stejně mě doma nikdo nečeká. A každá koruna se hodí.“ Byl totiž rozvedený a platil alimenty na syna, který ještě studoval.
Laura Poláková
3. listopadu 2019
Časem se za naším městem začaly stavět nějaké haly. Dozvěděli jsme se, že jeden podnikatel tam chce zřídit autoservis a velkou spediční firmu. „No těbůh, tak to bude pro mladýho konec,“ projevil obavy manžel. Milan ho ale uklidňoval řečmi, že on už své zakázky má, ať se nebojíme.
Bohužel otcovy obavy se naplnily. Během několika týdnů byla hala postavená, autoservis začal fungovat. Jeho majitel měl dvanáct různých aut včetně mikrobusu a začal jezdit pro všechny firmy a instituce v okolí. Milanovi zakázky ubývaly. Náklaďák skoro nepoužíval a odvezení několika kousků nábytku v dodávce nebylo žádné terno.
Laura Poláková
31. října 2019
Nevěděl, co má platit dříve, zda alimenty na syna, povinné odvody, nebo úvěr na auta. Začaly mu chodit dopisy s modrým pruhem. „Co když prodáš byt a půjdeš bydlet k nám, třeba tím splatíš velkou část dluhu,“ navrhla jsem mu. Teprve pak jsem se dozvěděla, že všechno má už v rukou exekutor.
Nakonec Milan přišel o byt a veškeré vybavení. Samozřejmě i o auta. Co však bylo nejhorší, náš domek šel do dražby a my do podnájmu. Skončili jsme v garsonce, kde platíme šest a půl tisíce měsíčně, a syn žije na ubytovně. Až teď se chytil u stavební firmy jako pomocný dělník za mizerný plat.
Laura Poláková
29. října 2019
Náš domek, který měl hodnotu přes milion sedm set tisíc, byl vydražený za polovinu. Ale ani tahle částka včetně té za byt a auta nedokázala dluh umořit. Stačilo to sotva na úroky. Stres nastartoval naše zdravotní potíže. Můj muž vážně onemocněl a loni v prosinci zemřel. Mně lékaři objevili cukrovku a vysoký tlak. Dnes musím dát za pravdu manželovi, neměla jsem ho přemlouvat. Bohužel je pozdě.