Byla vychovávána moderně
Neměla to lehké – oba její rodiče byli velmi silné osobnosti, které jen těžko mohla dostihnout či snad předstihnout. Do vínku byla Alici Masarykové dána mimořádná inteligence a rodiče ji vychovávali poměrně moderně. Manželé Masarykovi tvrdili, že rodičovství si musí pár rozdělit, takže nebylo neobvyklé, když profesor Tomáš Garrigue Masaryk vařil nebo jezdil s kočárkem. Pomáhal tak své americké ženě Charlottě. Snažil se jít příkladem, když udělal chybu, sám si šel stoupnout do kouta.
Alice dostala stejně jako její sourozenci Jan, Herber a Olga umělecké a hudební vzdělání a mluvila několika světovými jazyky. Později přiznala, že se řídila otcovým heslem: Čím víc řečí umíš, tím víckrát jsi člověkem. Jako malá se dokonce učila rusky. Byla velmi přemýšlivá a poslušná, milovala rodinnou atmosféru. Chodila do Sokola, hodně četla, když pořádal otec doma přednášky, ráda se jich účastnila.
Chtěla se stát lékařkou
V roce 1892 začala studovat na prvním šestiletém českém gymnáziu pro dívky Minerva. Její snem byla lékařská profese. Nikdo se samozřejmě ani nedivil, Alice byla z celé rodiny považovaná za největší intelektuálku. Přihlásila se na medicínu, kde byla jediná žena mezi padesáti muži, zároveň začala studovat filozofickou fakultu. Obě školy jí šly bez problémů, přesto s medicínou ve druhém ročníku skončila.
Pokračování 2 / 4
Zamilovala se do očního lékaře
Alice měla špatný zrak a musela nosit brýle, za které se velmi styděla. Raději je proto nenosila. Nenašla prý odvahu. Říkala, že děvče v Praze s cvikrem jako by bylo vyřazené ze společnosti pěkných dívek. I to byl důvod, proč odešla z medicíny, kde brýle potřebovala při pitvách či laboratorních pracích. Přestože jí chyběla sebedůvěra, toužila po lásce. V roce 1901 ji otec seznámil s očním lékařem Richardem Fröhlichem, s kterým se měla poradit o svém zraku. Alice se zamilovala, ale lékař ji považoval spíše jen za přítelkyni. Její neopětovaná láska ji dohnala až k útěku do USA.
Bohužel to ale neskončilo. Matka tehdy vyzvala lékaře, aby si Alici vzal. Když se o tom dcera dozvěděla, psychicky se zhroutila a okamžitě veškeré kontakty s lékařem ukončila. Nechtěla být ženou, která byla někomu vnucená. Své matce to Alice nemohla dlouho odpustit a od té doby měla strach z mužů. Možná i proto se nikdy nevdala a věnovala se raději politice a charitě.
Lady Bohemia
Působila jako sociální pracovnice v Chicagu, kde se věnovala hlavně českým dělníkům. Říkali jí Lady Bohemia. Byla pilná a velmi zbožňovala svého otce. Viděla se v něm a ráda by byla jeho pokračovatelkou. Bohužel ale neměla dostatek sebevědomí, sama sebe považovala za ošklivou intelektuálku. Přesto publikovala, překládala a po návratu domů začala učit v Českých Budějovicích němčinu, vychovatelství, historii a zeměpis.
Pokračování 3 / 4
Hrozil jí trest smrti za velezradu
Svoje pečovatelské vlohy uplatnila i u své matky Charlotty, která trpěla bipolární poruchou. Starala se o ni velmi oddaně, aniž by tušila, že jednou sama bude trpět stejnou nemocí. Byla aktivní v politickém a společenském životě, založila sociologickou sekci Svazu studenstva, angažovala se ve Sdružení akademicky vzdělaných žen i v protialkoholním hnutí. V roce 1915 byla zatčená, hrozil jí trest smrti za velezradu.
Během osmiměsíčního vězení si dopisovala s matkou a v červnu 1916 ji díky intervenci amerických žen propustili. Alice začala být po roce 1918 činná i v Československém červeném kříži a po smrti matky v roce 1923 de facto převzala roli první dámy. Vyslechla si spoustu kritiky, mnohým se její přítomnost vedle prezidenta nelíbila. Dokonce i Karel Čapek si stěžoval na její intervence do Hovorů s TGM.
Líbil se jí Plečnik
Protože sama neměla muže, možná i proto nelibě nesla otcův zájem o druhé pohlaví. Po smrti Charlotty se s několika ženami sblížil, ale Alice se ho od nich snažila izolovat. Ve dvacátých letech se seznámila se slovinským architektem Josipem Plečnikem, který pracoval na úpravách Pražského hradu. I do něj se zamilovala, ale ani on její city neopětoval. Přesto později vzpomínala, že to byl první a taky poslední muž, kterého políbila.
Pokračování 4 / 4
Nevzdala se českého občanství
V roce 1937 zemřel její otec a smrt ji zlomila. Po mnichovské zradě žila v emigraci a věnovala se charitě ve prospěch československých uprchlíků. Po válce a návratu domů se téměř hned zapojila do práce, bohužel to netrvalo dlouho. V roce 1948 zemřel za záhadných okolností její bratr Jan a ona po devíti měsících zamířila opět do exilu.
Odjela do Ženevy, odkud se už nikdy nevrátila. Komunistický režim jí zkonfiskoval majetek, přesto se nikdy nevzdala československého občanství. V exilu se rozhodla napsat vzpomínkovou knihu, která nakonec vyšla v roce 1960 v Pittsburghu. Ona už si ji ale nepřečetla, protože téměř ztratila zrak. Zemřela v roce 1966 v Chicagu, v československém domě pro seniory. Bylo jí osmdesát sedm let stejně jako jejímu otci v době smrti v roce 1937.
Ivana Ašenbrenerová
8. února 2024