Je možné, že moje manželství byl omyl? Že to, čemu jsem věřila posledních deset let, je pryč? A můj muž, o kterém jsem si myslela, že je moje skála, o kterou se můžu kdykoliv opřít, je ve skutečnosti sobec? Myslela jsem si, že spolu překonáme všechno, v dobrém i ve zlém. Ale vypadá to, že manželovi jde víc o vlastní pohodlí než o to, aby jeho žena byla šťastná…
Brala jsem si Honzu v jedenadvaceti. Jemu bylo o deset víc, ale mně to přišlo úžasné. Měl proti mně tolik zkušeností a nosil mě na rukou doslova jako princeznu. Byla jsem tak zamilovaná. Rok jsme si užívali jen sebe, cestování, víkendy a pak jsme si pořídili mimčo. Narodil se nám úžasný kluk Vašík a za tři roky na to holčička.
Nejprve jsme bydleli v bytě, ale když byly Bětušce dva roky, přestěhovali jsme se do domku. Je to sice dál od centra, ale pořád ve městě. Máme i zahradu, prostě super. Bylo to štěstí, protože jsme oba zdědili byt po našich babičkách a na dům jsme získali peníze z jejich prodeje. Nejsme zadlužení, takže značka ideál.
Když jsme se nastěhovali, řekla jsem Honzovi, že je v domě tolik místa, že si klidně můžeme pořídit další dítě. Najednou jsem zatoužila po větší rodině, klidně bych mohla mít ještě další dvě děti, můj věk není problém. Jenže Honza se zasekl, prý čtyřicítka na krku a že se na to necítí. Další plínky a probdělé noci, že si myslel, že si začneme zase užívat víc cestování, zábavu, sami sebe.
Nezlomila jsem ho, ani když jsem mu v slzách vyprávěla, jak po dalším miminku toužím. Padla na mě taková podivná prázdnota. Bylo mi devětadvacet a měla jsem vlastně všechno, přesto jsem cítila, že naše rodina není kompletní. Tím spíš, že nám nic nestálo v cestě, ani místo v domě, ani peníze.
Pak jsem přišla s nápadem, že když ne mimi, tak si dodělám vysokou. Chtěla jsem slyšet něco jako: Podpořím tě, lásko. Místo toho mi Honza řekl, že ať nepočítám, že přelezu přes přijímačky. Mám ekonomku a chtěla jsem pokračovat dál. Nejsem sběratel titulů, ale měla jsem pocit, že si musím pustit do žil novou krev, jinak zkamením. S dětmi sice bylo a je spousta práce a ještě jsem začala na půl úvazku dělat, i tak mi ale zbývalo dost energie.
Nikdy nezapomenu na Honzův obličej, když jsem mu oznámila, že mě vzali. Přišel právě z kola a skoro na mě křičel, jestli jsem se nezbláznila, jak to chci všechno stíhat. Ptala jsem se ho, proč šílí, že když mi doma trochu pomůže, bude to v pohodě.
Ale v pohodě to nebylo, první zkouškové byl očistec. Nemohla jsem se v klidu učit ani půl hodiny, aby mi Honza nezačal ukazovat, co všechno je potřeba uklidit, jaký má Váša nepořádek v aktovce, proč není nic upečeného k snídani, když vím, jak rád má ráno sladké, a podobně. O nějaké podpoře vážně nemůže být řeči.
Ze začátku jsem si z Honzy dělala srandu, že nechce mít doma inženýrku, ale domácí putičku, a že chce mít titul jen on sám. Jenže ona to není moc legrace, spíš to vypadá, že jsem se trefila.
Jsem ve třeťáku a docela mi to jde. S dětmi si to nějak sedlo. Je dokonce vtipné, když děláme s Vášou učení dohromady, Bětka je v první třídě a je hrozně samostatná. Sedíme všichni u stolu a učíme se. Jediný, kdo má vážně problém, je Honza. Hrozně mi pořád vyčítá, jak ho zanedbávám, vysedávám po knihovnách, jak je doma nepořádek. A když mu řeknu: „Ano, ale to je přeci jen dočasné. Chtěla jsem další děti, tys nechtěl. Teď se snažím něco dokázat, abych mohla dělat jinou, lepší práci, která by mě i víc bavila," zas je to špatně.
Laura Poláková
8. dubna 2018
Můj muž se mi mění před očima, jakoby ztratil něžnost, cit ke své princezně… Když se milujeme, je to mechanické, jakoby neosobní. Známe se dlouho, takže oba víme, co má ten druhý rád, co funguje. Jenže v tom není vášeň. Kam zmizel můj chlap, moje skála, která mi kryje záda za všech okolností?
Jiřina Sivcová
18. ledna 2022
Honza v mých očích hrozně ztratil. Nic mi nepomáhá, chce mi jen dokázat, jak špatně všechno dohromady zvládám, jak je ta škola nesmyslná. A já k němu krok za krokem ztrácím úctu. Naše děti miluju a pořád ještě miluju Honzu, ale nechci být jako pejsek u boudy.
S Honzou prostě máme problém, ale on o ničem nechce mluvit. Jsem ze všeho smutná. Nesnáším, když někdo vzdá manželství a rozvede se, ale bojím se, že i u nás k tomu všechno spěje...