Andree lékaři dávali čtyřprocentní šanci na přežití. Přišla o obě nohy a byla zoufalá. Sílu a novou chuť do života našla díky podpoře přátel a především díky svým dvěma dětem Adamovi (6) a Nikol (22).
„Onemocněla jsem v roce 2010, kdy jsem byla na mateřské dovolené s tehdy rokapůlletým synem. Odjela jsem na hory do Černého dolu s ,obyčejnou' chřipkou a skončila v nemocnici s meningokokem. Zavřely se za mnou dveře sanitky a já si od té doby pět týdnů vůbec nic nepamatuji,“ vzpomíná Andrea.
„Předtím jsem o této nemoci vůbec nic neslyšela, tak jsem ani nedokázala identifikovat červené skvrny, které se mi na těle začaly objevovat a které jsou typickým příznakem této choroby. Je to nejzákeřnější bakterie, od prvních příznaků to trvá jen čtyřiadvacet hodin a člověk umírá. Já jsem měla pět minut po dvanácté. Celková sepse organismu a téměř jsem umřela.
Lékaři mi dávali čtyři procenta na přežití. Přitom nejsem úplně typický příklad onemocnění, většinou nemoc napadá kojence a děti v pubertálním věku. Tím, že mi zčernaly nohy, mi je museli amputovat, aby mě zachránili… Ale přežila jsem. Já jsem v té době spala, takže tomuto všemu přihlížela rodina a blízcí přátelé. Ti mi také nejvíc pomohli. Ovšem hlavně moje děti. Starší dceři tenkrát bylo sedmnáct. Když jsem se vzbudila v nemocnici napojená na tisíce hadiček a bez nohou, byla to pro mě katastrofa.
Zpočátku jsem to moc nedávala, ale pak jsem v sobě našla nějakou vnitřní sílu a začala věřit tomu, že budu fungovat a chodit jako zdravý člověk. Mí přátelé jen pokyvovali hlavou, ale mysleli si svoje. Dnes máme problém se potkat, protože mám tolik pracovních aktivit, že to někdy ani nejde. Začala jsem pomáhat lidem s amputací, s kamarádem Petrem Částkou a fyzioterapeutkou Hankou Kohoutovou, která mě naučila chodit, jsme založili sdružení www.nofoot.cz a pomáháme ve všem možném.
Hlavně v tom, že když už se člověku něco takového stane, aby se nepoddal zoufalství, začal si věřit, našel si nějaký životní cíl a k tomu ho nasměroval. Je důležité si dávat malé cíle, ty překonávat a přidávat další a další… Já bych třeba chtěla chodit bez berlí, ale nemám ani jedno koleno, tak to půjde dost těžko. Ale jsou na světě borci, kteří to dávají! Věnuji se i edukaci široké veřejnosti, nemoc málokdo zná a ví, že jedinou účinnou prevencí je očkování. A moje děti? Nemají s tím problém. Máma je vždy máma.“
Andrea, 44 let, Brno
Článek vyšel v časopise Maminka