ANDREA (46): Nemám ráda syna svého partnera a nevím, co s tím

2. 8. 2020
ANDREA (46): Nemám ráda syna svého partnera a nevím, co s tím
S dětmi partnerů z předchozích manželství to někdy bývá složité a vyjít s nimi náročné. Andrea s dvěma dětmi svého partnera vychází skvěle, to třetí jí ale nepřirostlo k srdci. Co s tím?

Mám problém a opravdu nevím, co s tím mám udělat. Můj partner má z prvního manželství dvě dospělé děti – jsou báječné, vycházíme spolu skvěle, nemáme mezi sebou vůbec žádný problém, naopak. Starší syn se chodí svěřovat, radit se, co s holkama, už se mi byl i vyplakat na rameni, a to doslova.

S mladší dcerou jsme také v pohodě. Není už to tak vřelé jako se synem, ale to snad ani být nemůže – prostě fungujeme skvěle, nemáme spolu žádný problém. Když občas přijede na víkend i se svým partnerem, jsem ráda, že je vidím a naopak bych přivítala, kdyby přijížděli častěji.

Možná i proto, že je oba znám vlastně od narození. S jejich otcem se totiž znám od našich čtrnácti let. V patnácti jsme spolu platonicky chodili – nikdy k ničemu nedošlo – a pak se naše cesty rozešly. Já se vdala, on oženil, pak jsme se oba rozvedli, on se oženil podruhé a narodilo se mu třetí dítě – syn, já už se znova nevdala. Žili jsme si zkrátka každý svůj život.

Já i moje rodina jsme se dávno odstěhovali, a kdyby mi čas od času nezavolal, nevěděla bych, co se s ním děje. Znova jsme se potkali v době, kdy se podruhé rozvedl a čerstvě rozešel s další partnerkou, i já měla v té době po rozchodu a byla jsem šťastně sama.

Ani jeden z nás nový vztah neplánoval a o to možná větší byla rychlost, s jakou jsme se dali dohromady a sestěhovali. Nakonec… proč ne, byli jsme přece stará známost. A já si dělala legraci, že jsem přežila všechny jeho manželky – obě jsem znala a obě na mne ve své době žárlily, naprosto bezdůvodně a neopodstatněně. Všechno se zdálo být zalité sluncem, až do chvíle, než měl, jako každý druhý týden na víkend, přijet jeho devítiletý syn Tomík.

Ten jeho pohled, když jsme se poprvé uviděli a řekl mi ahoj, nikdy nezapomenu. Podíval se na mne zezdola své výšky, dlouze, zkoumavě. „Ne, to nebude dobré,“ přistála mi v hlavě myšlenka. A nebylo a není. To dítě mi nikdy nic neudělalo a já jemu taky ne, ale vadí mi, nechci s ním trávit čas a necítím se v jeho společnosti dobře.

A tak se, pod záminkou, aby se Tomík s tátou co nejvíc užili a Tomík ho měl co nejvíc pro sebe (mají se opravdu rádi), klidím každý víkend co nejdál z dohledu. Domlouvám si holčičí akce, vyřizuju neodkladné záležitosti… prostě se snažím nebýt. Naštěstí mi Tomík pěkně nahrál, hned ze začátku na něm bylo vidět, že mu není příjemné, jakou pozornost mi tatínek projevuje.

Pro širokou rodinu je ale Tomík nejvíc, nejlepší, nejchytřejší, prostě top. Možná proto, že je zatím jediným malým dítětem, a tak se pozornost nemá kam tříštit. A tak se vymýšlejí hromadné akce, jako jsou Tomínkovy narozeniny, svátek, oslava konce školy… a já trpím, protože přesně tohle jsou ty chvíle, kdy nemůžu zmizet, ale musím se účastnit a alespoň se tvářit neutrálně, protože nadšené jásání mi fakt nejde.

„Hele, a jak snášíš toho jejich Tomáše? Nezdá se ti, že to ta rodina přehání, jak okolo něj všichni tancujou?“ Ptaly se mne několikrát holky. Co jsem jim měla odpovědět? Jsme na malém městě, cokoli bych řekla, vrátilo by se stokrát překroucené odjinud a pěkně by mi to podrazilo nohy. „V pohodě, já to neřeším,“ odbývala jsem všetečné otázky.

Neměla jsem komu říct a komu se svěřit, s kým probrat, že to dítě mi prostě vadí a nevím, proč. Nikdy s žádným dítětem se mi tohle nestalo, ještě takhle bez příčiny a na první pohled. Nechci s ním být, nechci se ho dotýkat, je mi nepříjemné, když nám v neděli ráno vleze do postele a jde se mazlit s tátou.

Cítím, že by tak chtěl, abych ho měla ráda a věnovala se mu, že jeho maminka má psychický problém a on trpí, rozum říká, hoď to za hlavu, je to dítě, za nic nemůže, ale ono to fakt nejde překonat. Možná z něj cítím tu nepohodu a psychickou labilitu, každopádně je to vážně problém.

A tak jsem se chtěla poradit a zeptat aspoň takhle, vlastně anonymně, a přesto veřejně. Stalo se vám někdy něco podobného? Co byste mi poradili? Tohle trvá už třetí rok a pořád žádná změna. 

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Na konci pracovní doby se velmi nepříjemně přesvědčíte, že jste skutečně unavení a zasloužíte si odpočinek. Ne vše probíhalo dobře a na zadané úkoly si budete muset i dneska více posvítit.…

Nejčtenější články

Doporučujeme